text © 2017 Dana-Sofie Šlancarová, dana-sofie.cz / foto © pixabay.com
Nedávno jsem si pouštěla jednu svou oblíbenou píseň od Lindsey Stirling. Housle nejsou zrovna mým oblíbeným hudebním nástrojem, ale díky Lindsey a jejím nahrávkám jsem je začala vnímat úplně jinak – s ní mi přijdou nějak víc sexy. :-)
No a u toho mě to napadlo… Náš život – aby dobře hrál – by měl být jako ideálně napjatá struna…
Když je struna příliš povolená, nevyloudíme z ní ani tón. Když je struna příliš napjatá, stačí několik tahů smyčcem a je šmytec – struna praskne.
A přesně tak náš život. Pokud je v něm příliš málo výzev a málo impulsů k výstupu za naši komfortní zónu, nežijeme, jen se tak válíme v bahýnku domnělého komfortu. Pokud je v něm ovšem výzev příliš, jsou příliš veliké, příliš ambiciózní a nereálné, pokud je naše životní struna napínána stresem, pak stačí jen jemný dotek – a něco v nás praskne. Můžou to být jenom nervy, třeba v premenstruační fázi – anebo to může být naše zdraví…
Ani málo, ani moc. Ani málo výzev, ani moc stresu. Tak má být utažena naše životní struna. A naladěna přesně tak, aby hrála naši životní píseň vášně – protože když ji dlouhodobě ladíme na nepřirozenou tóninu, i to se dříve nebo později projeví negativně…
Ale abych nemluvila jen v metaforách – zde jsou příběhy, které se kolem nás tak často dějí: Petra, 33 let, pracuje jako ekonomka. Odjakživa ji přitahovala muzika a tvoření rukama, ovšem protože byla chytrá a protože v té době to bylo „in“, vystudovala střední i vysokou ekonomickou. A protože byla chytrá, tak to vystudovala v pohodě a s jedničkama, ale po pár letech praxe ji práce přestala bavit… Leč hodné holčičky, kterými odmalička jsme, přece neopouštějí výnosná zaměstnání, i když jejich duše trpí…
A tak se dostavily: Deprese. Bolesti při menstruaci. Bolesti hlavy. Únavový syndrom. Nechuť k čemukoli, nejen k práci, ale i k životu. Příčina: svou životní strunu, která přirozeně zněla vysoko, ladila od dětství příliš a nepřirozeně nízko. Hrála si na basu a přitom byla houslemi. To nemohlo dlouho vydržet.
Jiný příběh: Jana, 37 let, manažerka ve velké firmě. Nejdřív nadšení prací. Hodně cestování, velká zodpovědnost. Práce 12–16 hodin denně. Osobní život nula. Po nějaké době pociťuje únavu, kterou ale přikládá dlouhodobému nevyspání. Pak na jedné pracovní poradě omdlí… Pořád jí to nedochází a za pár dní je znovu ve firmě a v plném zápřahu. Při dalších mdlobách ji spolupracovníci nechají odvézt raději do nemocnice. Diagnóza: totální vyčerpanost organismu, únavový syndrom, doporučení půl roku pracovní neschopnosti.
Důvod? Příliš napjatá životní struna, která to nevydržela a praskla. Dnes je Jana za tuto svou etapu velmi vděčná. „Pomohlo mi to poznat, co je v životě opravdu důležité. Po zotavení jsem se do práce už nevrátila a zůstala jsem na volné noze. Vždycky mě bavilo focení, a tak jsem začala fotit na zakázku. Svůj život si teď určuju sama. Mám mnohem víc klidu a život mi teď dává mnohem víc smyslu.“
Svět, ve kterém žijeme, napíná naše struny tak k prasknutí, že někdy máme potřebu je povolit tak, aby nám na ně nikdo nemohl brnkat. Ale ani to nefunguje. Ani pak nežijeme, jen přežíváme. Nehrajeme svou životní píseň, ale snažíme se v domnělém klidu dožít někde v koutě.
Ta dobrá i ta špatná zpráva je, že tohle máme ve svých rukách: jestli svou životní strunu budeme napínat moc, jestli budeme hrát v nám nepřirozené tónině nebo se vydávat za úplně jiný nástroj anebo necháme svou strunu bez života jen tak plandat… Anebo jestli ji napneme tak akorát a začneme hrát svou vlastní píseň…
Kolem mne je čím dál víc žen, které se rozhodly vzít život do svých rukou a hrát na struny svého života ve své tónině a ve svém vlastním tempu, ne v tempu diktovaném kýmkoli jiným. Byly vyčerpanými učitelkami. Psycholožkami nebo lékařkami, které viděly, že nedokážou svým klientům pomoct tím, co jim dovoluje oficiální předepsaná medicína či psychologie. Unavenými manažerkami, které ve dne v noci zachraňovaly svou firmu. Fyzioterapeutkami v nemocnici s předepsanou kvótou pacientů za den.
Dnes mají svá podnikání, která je naplňují. Možná nic velkého, žádné firmy s desítkami lidí, možná jsou ve své firmě jen ony samy… A možná mají dny, kdy je jejich struna docela napjatá. Dokázat správně napínat svou životní strunu je totiž úkol na celý život, ne záležitost na jeden den, týden ani rok. Nicméně i tak jsou tyto ženy mnohem víc samy sebou. Mnohem víc spokojené. A mnohem víc dávají světu, i když to nemusí být úplně vidět. Jejich struna totiž správně zní a rozvibrovává v harmonii i vše kolem nich a celý náš svět.
A já si přeju – více takových žen! :-)
PS: Pokud si chcete pustit ještě nějakou pěknou muziku od Lindsey, která vás může „nakopnout“, zkuste třeba tohle. A pokud máte podobný příběh, který by mohl inspirovat další ženy, sem s ním! Těším se na něj na e-mailové adrese sofie@cyklickazena.cz.
ŽIJTE (s) CYKLEM I V PRÁCI!
Líbí se vám tento článek? Sdílejte ho dále:
Napište komentář