text © 2020 Dana-Sofie Šlancarová, dana-sofie.cz / foto © pixabay.com, pxhere.com
(Další volné pokračování příběhů Hanky a Veroniky. První díl Vzorných pionýrek za doby karantény najdete zde.)
Hanka už se s Veronikou neviděla celý měsíc. Něco takového se stalo jen jednou, a to tehdy, když Hanka odletěla na dovolenou na pět týdnů do Austrálie. Ne že by to byl nějaký problém, když mají ty mobily a na nich Whatsapp – ale už jim z toho docela upřímně hrabe.
„Jak dlouho si myslíš, Hani, že to ještě bude trvat?“ ptá se Veronika, když si zase jednou telefonují.
„Četla jsem nějakou astrologickou předpověď, že prý do Vánoc, uáááá,“ úpí Hanka.
„To je blbost,“ míní Veronika. „Podívej se z okna. Už teď jsou tam zase už zástupy. Dokážeš si představit Čechy zavřené doma v létě? Já ne.“
„No ona taky ta předpověď neříkala, že to bude karanténa do Vánoc, ale že to bude průser do Vánoc. Do té doby jsou nějaké ty planety v zákrytu či co…“
„Hele, a věříš tomu? Věříš, že hvězdy nás ovlivňují natolik, že je to buď průser, aniž bychom se o to jakkoli snažili, anebo je to pohoda, aniž bychom se o to jakkoli snažili? A to třeba i v kolektivním měřítku, jak je to teď?“
„Nevěřím,“ odpovídá Hanka, „já věřím, že naše osudy nejsou předem dané a že je můžeme v každou chvíli ovlivnit. Ale věřím i tomu, že si bohužel většina lidí myslí, že jejich osudy ovlivňuje třeba rodina, práce, společnost nebo vláda a třeba taky aktuální postavení hvězd – no a pak to tak i mají. Když si to myslí, když o tom jsou přesvědčení, tak se jim to zhmotňuje…“
Naše osudy nejsou přesně dané
a můžeme je v každou chvíli ovlivnit.
„Jo, to ty říkáš vždycky,“ směje se Veronika, „zákon přitažlivosti je tvá oblíbená přednáška. Ale tak mi řekni, když teda platí ten zákon přitažlivosti, jak jsme si tu současnou situaci přitáhli my všichni na téhle planetě? To jsme fakt chtěli všichni? To jsme si to vizualizovali dopředu? Vizualizovali jsme si karanténu, být doma zavření, učit děti doma, zavřené hranice, být bez kontaktu? Nebo ten zdravotnický systém, co kolabuje? To byla naše hromadná vizualizace, že se nám to teď všem přihodilo?“
„Jo a ne, nebo vlastně jo a jo,“ nesměje se až tak moc Hanka. „Víš, co se říká: Dávej pozor na to, co si přeješ. A co my jsme si přáli – co si tak přáli lidi kolem tebe v posledních několika letech?“
„No já za ně nechci úplně mluvit, tak budu mluvit za sebe, ale asi to měli podobně,“ odpovídá Veronika. „Já jsem se cítila strašně vyčerpaná, unavená a zahlcená a přála jsem si zpomalit. Měla jsem pocit, že absolutně nejsem schopna držet krok s tempem světa kolem mne, a vlastně jsem si přála, aby zpomalil i ten svět. Ale vůbec jsem si nedokázala představit, jak by se to mohlo stát. Jaká síla by to dokázala…“
Hanka na druhé straně drátu jen přikyvuje a nechává Veroniku mluvit dál.
„A pak jsem si říkala, jak jsi mluvila o tom kolapsu zdravotnického systému,“ pokračuje Veronika, „že i ten je špatně, celý špatně. Za prvé neřešíme člověka jako propojený celek, i když to přece i moderní mechanistická medicína musí jasně vidět, že jedna část našeho těla má vliv na všechny ostatní, takže když se třeba ženám nebo ještě holčičkám, což je větší průšvih, předepíše hormonální antikoncepce, tak že to může krom jiného rozhasit fungování dalších žláz s vnitřní sekrecí a v budoucnu nastávají problémy, třeba s neplodností nebo se štítnou žlázou…“
Medicína nevidí člověka jako celek,
a proto selhává ve skutečném vy-léčení.
I tohle vidí Hanka stejně a Veronika vyjmenovává další důvody: „Za druhé se neřeší skutečné příčiny. Řeší se selhání ledvin, ale neřeší se, že ten člověk má psychické problémy ve vztazích, které ho dovedly až k tomu selhání. Řeší se, že je někdo ve stavu chronické únavy a následně deprese, tak se předepíšou léky, které mu mimochodem rozhodí další části těla, fungování dalších orgánů, a neřeší se, že ten člověk je v zaměstnání, které mu nedává vnitřní smysl a psychicky trpí. Nebo jeho duše trpí, když to řeknu víc ezo…
A za třetí – společnost nám předkládá myšlenku, že nás spasí něco externího, léky, naše moderní, ale mechanisticky fungující medicína – jenže tam to nikdy není. Vždycky je to v nás. My sami si rozhodujeme o svých nemocech i o svém zdraví… Jak jsi říkala, jsme to my, kdo tohle má v rukách. A ne doktoři, polikliniky, nemocnice, lékárny a výrobci léků… Je to naše vnitřní rozhodnutí, naše psychika, naše duše…“
Veronika se úplně rozhorlí a Hanka své kamarádce dobře rozumí: „Jo, jo, jo. Vnímám to přesně stejně, všechno, a myslím si, že nejsme samy dvě, ale že takových nás bylo opravdu hodně, a tohle byla ta přání, která jsme vysílali do Vesmíru… A teď se na to podívej: Kolik bylo pokusů o reformy – nebo spíš řečí o nich? Kolik jsme se my dvě třeba nadiskutovaly o tom, co všechno je špatně se školským systémem, ale že nevíme, co by ho mohlo reformovat? A buch, zásah shůry, a je to tady… Ty bys to nevymyslela. Ani já bych to nevymyslela. Ani Babiš, ani Trump, i když konspirační teorie tu pochopitelně jsou… A najednou je to tady. Můžeš popřít fungování zákona přitažlivosti?“
Napadlo by vás před rokem, že to bude sama vláda,
kdo vyhlásí povinné vzdělávání doma?
„No… Když se na to takhle dívám, tak mi to nepřijde nepravděpodobné a současná situace mi přijde jako logický důsledek našich vnitřních méně či více vyslovovaných přání. Kolik lidí v posledních letech poukazovalo na potřebu zpomalení? Na (ne)udržitelný rozvoj? Na to, jak ničíme přírodu? Na to, jak nefungují různé systémy, ten medicínský, školský, ale i finanční, vládní a jiné? To byly miliony lidí, ne-li víc! Spočíst to nedokážu, ale jsem přesvědčena, že to bylo silné přání, které jsme vysílali…“
„No a teď to všechno máme,“ říká Hanka. „Jsme doma. Přehodnocujeme vztahy s našimi nejbližšími. Přestáváme být tolik na sítích, i když to není úplně pravda. Ale mám pocit, že je využíváme smysluplněji než dřív. Zpomalujeme, aspoň v některých oblastech. Máme povinně zavedený homeschooling – o něčem takovém jsme se ani snít neodvážily, no řekni!
No a tím, že za tím vším je nemoc, tak nás to nutí přemýšlet o zdraví, o posilování zdraví a imunity – i o tom, že to musíme teď doopravdy udělat sami. Není tu zatím žádná kouzelná pilulka ani vakcína – a to je svým způsobem geniální. Musíme najednou přemýšlet fakt jinak! Není nic, čeho bychom se mohli držet, všechno, co bylo, přestává do značné míry fungovat. A to je sice náročné, ale v zásadě od Vesmíru geniální tah a geniální odpověď na to, co jsme chtěli.“
Současná doba nás totálně vyhodila ze sedel. Není nic, čeho bychom se mohli držet, všechno, co bylo, přestává do značné míry fungovat. A to je sice náročné, ale v zásadě od Vesmíru geniální tah a geniální odpověď na to, o co jsme už dlouho žádali.
Veronika na druhé straně chvíli jen sedí a mlčí. „Dávej pozor na to, co si přeješ, protože se ti to může splnit,“ rozesměje se nakonec. „Jo, my jsme totiž nezadali, jak se to má splnit, a tak Vesmír našel způsob… Ale víš, co mě ještě napadá? Že vlastně fakt, že by to mělo trvat až do Vánoc, je taky skvělé. Nesmím to asi říkat nikomu nahlas, protože by mě asi ukamenovali, ale je to skvělé… Protože když si představíš, že se nám potřebuje přenastavit fungování našich mozků, našich vnitřních přesvědčení, našich systémů, tak k tomu je potřeba opravdu delší čas. Na nový návyk se říká 21 dní, že? Ale na nový návyk v celé společnosti a po celé Zemi? To chce asi víc než těch 21 dní…“
Jaká je vaše vize
naší společné budoucnosti na této planetě?
A pak spolu chvíli ještě online mlčí a pak zavěsí. Na přemýšlení toho mají dost. Třeba o tom, co si teď doopravdy přejí. Jaká je jejich vize toho, co chtějí v budoucnu žít. Co chtějí zadat Vesmíru, aby jim zhmotnil. Aby zhmotnil nám všem…
ŽIJTE (s) CYKLEM A MĚJTE VIZI SVÉ BUDOUCNOSTI!
Líbí se vám tento článek? Sdílejte ho dále:
Napište komentář