text © 2020 Dana-Sofie Šlancarová, dana-sofie.cz / foto © pixabay.com, pxhere.com
(Volné pokračování příběhů Hanky a Veroniky, které najdete třeba zde a zde.)
Hanka se už dva týdny neviděla s Veronikou. Ne že by se pohádaly – ale je karanténa. A ony ji částečně dodržují (částečně úplně nosí roušky a chodí ven jen v nutných případech) a částečně nevědí, co dřív – protože krom práce do práce a práce v domácnosti se ještě obě staly učitelkami a družinářkami a tělocvikářkami atd.
Naštěstí máme ty telefony a počítače, jsou najednou vděčné za to, na co předtím tak nadávaly – a volají si tedy aspoň každý druhý den.
Situace není jednoduchá. Obě jsou, jako většina žen, citlivé na okolní vlivy, a přestože už dneska ony samy nejsou tolik ve stresu, strachu a úzkostech jako v prvních dnech epidemie, vnímají na sobě, na svém těle a na své duši, jak se cítí lidé kolem nich.
„Od té doby, co jsem pochopila, že jsem vlastně hypersenzitivní,“ povídá Hanka, „tak se mi velmi ulevilo. Dneska už totiž vím, že všechno to, co cítím, není moje, ale že to z velké části na sebe přebírám ze svého okolí.“
„Jo, to máš pravdu. Já jsem to nikdy nevnímala tak moc jako ty, ale dneska by musel být člověk fakt jako pařez, aby to necítil. Jdeš do obchodu, vnímáš tu paranoiu. Hlídáš si, kdo kolem tebe zakašle. Peněženku si nehlídáš, ale na kašel máš najednou uši jako netopýr. Lidi mají strach, bojí se, jsou vystresovaní z věcí, které je dřív vůbec nemohly rozhodit – a je to pochopitelné.“
Hanka do telefonu přikyvuje: „No a já když přijdu třeba do toho obchodu, tak to ještě cítím tak, jako by na mne padl takový temný a těžký poklop. Ale jak jsem říkala, beru to teď s větším klidem. Řeknu si, že to není moje a že nejsem Matka Tereza, abych musela všechny spasit a vysvobodit z jejich strachů a úzkostí tím, že to vezmu všechno na sebe.“
„A víš, kdes k těm schopnostem přišla?“ napadne Veroniku.
„Nevím, ale na jedné regresi mi došlo, že jsem takhle stahovala strachy z maminky už v břiše. Když byla se mnou těhotná, měla takové těžké období, a já jsem jí chtěla ulevit. A pak si pamatuju ještě historku (taky z regrese), to mi bylo asi tak rok a půl a babička se mnou jela v kočárku na procházku. Zastavila se s jednou známou a jak bývalo tehdy dobrým špatným zvykem, začaly řešit, kdo má co za nemoc a kdo na co umřel. Nemohla jsem vydržet, co cítily, a tak jsem to stáhla na sebe. Pamatuju se, že jsem to pak odnesla zánětem průdušek…“
„Tak jak tak je to ale naše svobodná volba, ne? Můžeme to přece ovlivnit vůlí, jestli budem stahovat nebo ne?“ ptá se dál Veronika.
„Jsem přesvědčená, že můžeme, ale ve chvíli, kdy nám to běží jako program na podvědomé úrovni, o kterém ani nevíme, tak je to docela náročné… Jak říkám, věnuju se tomu vědomě už delší dobu, ale pořád jsou chvíle, kdy to nedávám. Někam přijdu, a okamžitě únava – a ani nevím z čeho a teprve následně mi to dojde. Navíc jsem dlouho hledala důvody u sebe, že něco dělám špatně. A teprve později mi došlo, že ano, že jsem za to zodpovědná, ale nedělám NIC špatně.“
„Máš pravdu,“ přizvukuje Veronika. „Já jsem to dřív taky ignorovala – ale teď jsem si začala dělat ochrany. A víš, co si dokonce myslím? Že stejně jako se před virem potřebujeme chránit tak, že si myjeme ruce, tak neméně důležité je se umývat energeticky. Dostávat ze sebe tu energii, která nám škodí, jako nám škodí špína plná bakterií a jiných potvor.“
„Jo, jo, jo,“ dodává Hanka. „Spousta lidí si myslí, že energie podobně jako Bůh neexistuje, ale pro mě je tu jednoznačný důkaz, který podal Polívka o existenci Boha v Kurvahošigutntág – vašu piču sem, pani doktorko, taky neviděl, a taky věřím, že ju máte!“
Holky se zasmějí. Krom víry v Boha nebo ve Vesmír mají taky víru v to, že český národ v jakékoli krizi zachrání humor. Coronahumoru je teď plný Facebook a obě si ho vzájemně přeposílají. Pomáhá to. Aspoň jim.
„Ale dalo by se to taky říct jinak, vědečtěji: elektřinu v zásuvce taky nikdo neviděl, a přesto ji všichni používají,“ doplní Hanka, když se obě přestanou smát. „A jak ty se energeticky čistíš?“ ptá se Veroniky.
„No mám to jen z doslechu, protože tu špinavou energii na svých rukách a těle nevidím, takhle jasnovidná nejsem. Ale slyšela jsem, že na to zabírá sůl, takže krom mýdla používám na mytí i sůl, vydrhnu si solí večer ve sprše celé tělo. Říká se, že lepší je ta mořská, bez přídavků. A je pravda, že se potom cítím taková osvěžená… Čistá…
No a pak mám ještě jednu metodu, tu jsem se naučila od Doreen Virtue, ale mluví o ní spousta lidí – a to je přestřihávání energetických šňůr…“
„Jo, to jsem taky slyšela,“ skočí jí do řeči Hanka. „Dokonce vím o někom, kdo vidí ty šňůry – a nejen mezi lidmi, ale i mezi námi a našimi věcmi.“
„Sí sí,“ pokračuje Veronika. „Denise Linn a její intuitivní feng shui, taky vím. To je moc super věc. No tak tohle přestříhávání šňůr dělám každý den, někdy i víckrát, třeba po nějakém náročném rozhovoru, a pak vždycky večer. Necítím sice, kde ty šňůry přesně na těle mám, ale prostě si představím v ruce světelný meč a jak je všechny přesekávám. Údajně se tím nenarušuje pozitivní spojení mezi námi a těmi, koho máme rádi. Ale třeba kdybychom na někoho mysleli s láskou, ale tak trochu zištně, což už není 100% pozitivní, tak i z naší strany se to přesekne… Není to totiž jen tak, že by druzí natahovali šňůry k nám, a my je pak museli sekat, my je natahujeme z různých více či méně bohulibých důvodů i k nim – a i ty je dobré přeseknout. Takže takhle děláme dobře pro sebe i pro ty druhé.“
„Jo, todle dělám taky,“ potvrzuje Hanka. „A já jsem ty šňůry v poslední době začala i cítit. Když si k tomu místu přiložím ruku, něco tam cítím. Nebo mě to tam prostě zastaví. Ale co to dělám pravidelně, tak toho necítím tolik. Jako bych odsekala nějaké ty staré a zatuhlé a teď už se dělají jen ty nové, krátkodobé, což je normální. A beru to taky jako neviditelný důkaz toho, že to funguje.“
Holky na chvíli zmlknou. Pak se ozve zase Hanka: „A ještě jednu věc si uvědomuju. Co je teď pro mě ten nejdůležitější úkol, v téhle době. Není to šití roušek a ani tleskání zdravotníkům – i když obojímu fandím. Je to to, že já sama se chci cítit co nejlíp. Proč? Protože když se cítím dobře, tak mám jednoznačný pozitivní vliv na svoje okolí. A tím třeba i na imunitní systém svůj a všech těch lidí, co jsou se mnou – to je vědecky prokázáno.“
„Že jo,“ přitakává jí zamyšleně Veronika. „Taky si myslím, že nemusíme být všichni vzorné pionýrky a šít do úmoru. Zaznamenalas to na tom FB? Už se tam trumfují, která šila do půl druhé v noci a která do čtyř do rána. A vidíš jim na očích, že jsou úplně hotové. A když říkám všichni, tak myslím i chlapy, ale ti většinou nešijou roušky, i když někteří jo. Pokud je něco crazy, tak tohle. Šiju proto, abych šila udržitelně a pomáhala konstantně a ještě měla sílu na další věci – nebo šiju proto, abych na FB se holedbala svou šicí megaefektivitou, a pak z toho chytila nějakou nemoc, protože jsem dlouhodobě oslabená?“
„Joo, vzorné pionýrky a svazačky,“ zasměje se Hanka, „to byly časy… Naše děti už by ten příměr ale nepochopily.“
„A když jsme u těch dětí, tak ty moje se už dožadují večeře,“ naváže Veronika. „A já už mám taky hlad. Jdu posílit imunitu těla svého i tělíček své rodiny tím, že jim udělám vajíčkovou omeletu s rukolou. Daří se mi v poslední době nacházet fikané způsoby, jak do nich dostat zeleninu.“
Hanka se pochechtává: „A vidíš to, já zrovna taky přemýšlela, co udělat k večeři. Tak díky za tip.“
Obě zavěsí a mají z hovoru dobrý pocit. Nemusíme být všichni vzorné pionýrky. Ale kdybychom se všichni cítili co nejlíp, tak tím pomůžeme nejvíc…
ŽIJTE (s) CYKLEM A PEČUJME O SEBE!
Stáhněte si e-book Dokonale nedokonalá a získejte s ním i pravidelnou dávku (nejen) cyklické inspirace!
Líbí se vám tento článek? Sdílejte ho dále:
Napište komentář