text © 2018 Dana-Sofie Šlancarová, dana-sofie.cz / foto © pixabay.com
Je čtvrteční odpoledne, když Hance pípne esemeska od Veroniky: „V pět na dvacet, na obvyklém místě?“
V esemesce není chyba. Holky si zavedly nové scházecí pravidlo, které jim umožňuje se vidět často, řešit, co je potřeba, ale být přitom efektivní a pak si jít zase hezky po svých, tedy po práci a po domácnosti.
Hanka pípne stručné „Ju!“ a honem se vrhne do dokončení toho, co si dnes naplánovala. Ví, že Veronika toho měla tento týden hodně, takže pokud se potřebuje potkat, asi to bude docela závažná věc.
A má pravdu. Když dorazí do jejich oblíbené cukrárny, Veronika už tam sedí, na očích tmavé brýle, ačkoli je venku zataženo. Hanka ví, že Veronika není Ester Ledecká a nemaskuje nedostatek mejkapu po vítězném olympijském závodě, ale tuší, že s mejkapem asi úplně všechno v pořádku nebude.
Když Hanka dorazí, Veronika se opatrně rozhlédne, vytáhne kapesník, vysmrká se, pak si brýle sundá a utře si posledních pár slziček.
„Neboj, není to tak vážné, jak se zdá,“ odpoví Hance na nevyřčenou otázku. „Z práce mě nevyhodili, doma taky všichni zdrávi, já taky zdráva. Jen jsem v ovulační fázi a něco mě dojalo.“
„Jo, to znám,“ usměje se Hanka a čeká na další slova své přítelkyně.
Ta se už docela vyrovnaně usměje a pokračuje: „Víš, jak jsme se nedávno bavili o tom, jak být víc ženou?“
Hanka přikývne.
„Tak jsem dneska dostala takový záchvat, že jsem málo ženou. Já vím, že ty to máš trochu jinak, ale mně prostě nebaví vařit a pečovat a pořád doma všechno čančat. Jenomže správná žena by měla vařit a uklízet. A basta.“ Veronika začne zase trochu natahovat.
„Jenže když mně to opravdu nepřináší žádnou radost. Otravuje mě to. A čím víc se o to snažím, tím víc mě to otravuje. Jsem z toho už úplně zuřivá.“
Hanka nic neříká, ví, že čas odpovědí a komentářů teprve přijde.
„Já jsem prostě skvělá v práci. Tam mě to baví. Tam jsem sama s sebou. Tam jsem nadšená. Ale doma u plotny a se smetákem – sorry, babi, ale ne!“
Hanka zatím stále nic neříká. Nové a velmi funkční pravidlo jejich vzájemné (ne)pravidelné ženské podpory je nechat tu druhou vykecat do zbla a nekecat jí do toho, dokud si ona sama o to neřekne. Tak může ta druhá jít v tom, co právě řeší, víc a víc do hloubky a objevit pravou podstatu toho, co potřebuje prozkoumat, rozkrýt a vyřešit.
Veronika se znovu vysmrká a po chvíli pokračuje dál: „Kdo to kdy řekl, že správná žena má být jen u plotny? Kdyby byla Margaret Thatcherová jen doma u plotny, Británie by nebyla to, co je. A co teprve věda bez Curie Skłodowské. Anebo Marie Terezie, kdyby běhala jen s prachovkou – to bychom tu dneska možná vůbec neseděly! A co teprve Lara Croft?!“
V tu chvíli Veroniku zase opanují emoce, takže její mozek přestane generovat další velké ženské vzory, které doma vařily jen minimálně a více se věnovaly jiným věcem světové důležitosti.
„Co když je to teď prostě jinak? Co když jsem v pořádku? Co když mám dělat to, co dělám – a prostě fakt nemám vařit…? Já nechcíííí!“
Hanka něžně postrčí Veronice brýle, protože do kavárny právě vpadne banda středoškolaček, co si jdou dát po odpoledním vyučování zmrzlinu.
Veronika v neprůhledných brýlích si začne pro sebe mumlat něco: „Ať si to strčí někam…“, „Díky, babi, ale to byl tvůj život…“ a „… a všechny ty batikované ezofúrie taky!“
Poté se podívá na hodinky a řekne, že právě uplynulo 20 minut, že Hance moc děkuje a dneska ten zákusek platí ona – a zmizí.
Hanka je v pohodě, protože dobře ví, že tohle znamená, že léčivé procesy její přítelkyně jsou v ideálním stavu a vše spěje k dobrým a ještě lepším zítřkům. A opravdu.
Zítra na ni čeká ráno v mailu noční zpráva od Veroniky:
„Čauky Hani,
tak už jsem na to přišla. Dalo mi to ještě práci, ale myslím, že jsem to crackla, jak by řekly naše děti. Žena má být přesně tak moc ženou a tak moc dělat ty činnosti, které se obecně považují za ženské, jak moc se jí chce a jak moc se v nich cítí dobře. Pokud se v nich necítí dobře, tak jde naopak proti vesmírnému záměru – a necítí se dobře ještě víc.
Došlo mi, že i když jsem možná (zdánlivě) míň ženská než nějaká jiná ženská, co se jen stará doma o děti (a je skvělé, že to dělá!), nejsem o nic horší. Protože já jsem si to prostě vybrala. Já jsem si vybrala být (zdánlivě) míň ženská a prosadit se v oboru, který je chlapský. A proč? No abych tam přece to ženství vnesla.
Mám ho v sobě. Neomezeně. Neomezené. Jen má jinou podstatu. Někdo by řekl, že víc jangovou, mužskou – ale to je zároveň ok a zároveň fuk. Je to jen úhel pohledu… Protože kdybych nebyla právě taková, jaká jsem, tak nedokážu v životě to, co jsem dokázala – a co ještě dokážu!
Takže všechno je v naprostém a nejlepším pořádku a já jsem 100% ženská, jen v jiném ohledu než Majka odvedle. Já mám svou roli, na kterou potřebuju tohle vybavení, a ona zase svou.
Babi, díky, že jsi mě naučila vařit tu skvělou svíčkovou, vaření a pravidelný úklid ale odkládám na dobu, až budu babičkou!
Hani, pac a pus a díkec za včera, moc mi to pomohlo,
V.“
Hanka se usměje. Amen, řekne si v duchu. Nic není špatně a všechny jsme ženami právě tak akorát, jak máme být – proto, abychom tu plnily svou jedinečnou roli. A proč by každá z nás měla být pečující zdravotní sestrou, sladkou pekařkou, vášnivou kadeřnicí nebo jemnou učitelkou v mateřince? Svět potřebuje i racionální ajťačky, odvážné ženy, co jezdí rallye, nebo pečlivé jeřábnice. Tyhle všechny ženy jsou přesně tam, kde mají být, a přesně tam mění svět svým jedinečným ženským způsobem…
(Chcete další příběhy Hanky a Veroniky? Čtěte příběh „Mami, ty stíháš tisíc věcí už před snídaní…“ nebo „Proč je tolik ženských v prdeli“.)
ŽIJTE (s) CYKLEM A BUĎTE SAMA SEBOU!
Stáhněte si e-book Dokonale nedokonalá a získejte s ním i pravidelnou dávku (nejen) cyklické inspirace!
Líbí se vám tento článek? Sdílejte ho dále:
Napište komentář