text © 2023 Dana-Sofie Šlancarová/ foto © archiv Dany-Sofie Šlancarové
Kladete si taky tyto otázky:
Je možné změnit tento svět?
Všechno to zlé, co se tu děje?
Všechno to trápení, co zažívám?
Všechnu tu bolest a traumata, co zažívají druzí?
Není to iluze?
Není už pozdě?
Co já sám/sama zmůžu?
Přesně tyto otázky jsem si kladla i já. A kladla jsem si je zejména ve chvílích, kdy kolem zuřil covid. Abych tu dobu přežila v psychickém i fyzickém zdraví, mizela jsem do šumavských hvozdů, kdykoli to šlo.
Jak jsem ale tak chodila po těch kopcích, mapa mi neustále ukazovala, že tady dřív stála nějaká vesnice. Dokonce jsem se doklikala i na portál zanikleobce.cz, kde jsem nacházela fotky a původní mapy, jak ta nebo ona vesnice vypadala ještě před rokem 1950…
Dnes na těch místech byla většinou louka a pár stromů. Před 70 lety – což je doba, kdy se narodili moji rodiče – v tom samém místě byla vesnice se spoustou statků, kostelem, hospodou.
A všechno bylo pryč. Ti, co tam žili, byli vyhnáni, domy zbořeny a zbytek si vzala příroda a místní JZD…
Obcházela jsem místa na Polušce, v Novohradských horách, na Šumavě dole pod Lipnem i kolem Volar nebo Kašperských Hor. Všude stejný příběh zmaru a zániku. A přitom ta místa byla tak nádherná, až mi bušilo srdce…
A právě tehdy jsem si intenzivně kladla otázku: Jak můžu změnit tento svět? Jak já můžu přispět tomu, aby se něco takového nikdy nestalo? Jak já, metr šedesát malá velká ženská, co možná umí psát a krapet inspirovat lidi, můžu něco udělat?
A pak se to stalo. Myslím, že to bylo na Polušce, tam, kde bývala vesnice jménem Rojov. Byl nádherný jarní den a zrovna kvetly jabloně, které jediné tam zbyly z té doby, kdy tam ještě žili lidé.
Vnímala jsem směsici pocitů: těch radostných, které mi přinášela příroda, a těch smutných, které mi přicházely s myšlenkami na to, co se tady asi tehdy stalo a jaké to muselo být pro ty, kdo museli odejít…
Vzpomínala jsem i na svou babičku a na to, co mi vyprávěla o druhé světové válce a o letech, která následovala.
A v tu chvíli jsem pochopila, co generace mojí babičky (narozené v roce 1925) udělala pro svoje vnuky. Oni si prošli hrůzou. Strachem. Bezmocí. Z války. Z komunistického režimu. Ale právě proto – na základě těchto extrémně negativních zkušeností – chtěli to nejlepší pro svoje děti a pro děti svých dětí.
A tohle všechno se otisklo i do těch míst, která dnes známe jako zaniklé obce. Na jednu stranu tam zůstala ta hrůza, strach, smrt a vyhnání pryč. Ale na druhou stranu tam zejména právě naše babičky zanechaly nesmírně silnou energetickou stopu, v níž byla vepsána nekonečná touha po lásce a harmonii.
Po světě, ve kterém budou lidé žít v lásce a míru. Ve kterém budou žít v souladu s přírodou. V souladu se svou duší. Kde budou moci být autentičtí a radostně tvořit. Po světě, ve kterém se lidé budou pořád smát a budou si pomáhat a budou si rozumět.
Na ten okamžik uvědomění tam pod rozkvetlou jabloní v Rojově nikdy nezapomenu. Tma, která tudy víc než před půlstoletím prošla, tam zanechala – světlo.
Světlo, které svítí nám, dětem a vnukům.
A tehdy jsem pochopila, co já sama můžu udělat pro tento svět – a pro své děti a své vnuky.
Nést toto světlo ve svém srdci. Představovat a vizualizovat si ten svět, ve kterém chci žít a ve kterém chci, aby žili oni. Kde bude láska a mír. Kde lidi přijmou sami sebe, a proto budou schopni přijmout a pochopit i ty druhé. Kde lidé pochopí, že vykořišťovat přírodu je krátkozraké. Kde všichni budou vědět, že hojnost a láska jsou neomezené, a proto o ně přestanou soupeřit. Kde nebudou třeba ploty, zákazy a hranice, protože lidé budou žít v souladu se svou duší, napojeni na svou intuici – a proto bude mnohem líp i všem ostatním.
Tuhle představu si od té doby nosím v duši. Kdykoli jsem na místě, kde dřív byla nějaká vesnice, představuju si, že tu znovu stojí domy a bydlí lidé. Mají zahrady, mají děti, mají psy a kočky. Mají práci, která je baví a naplňuje a nejsou to bezduché 12hodinové šichty 6 dní v týdnu.
Kudy chodím, tudy trousím tyhle představy. Jestli se toho dožiju? To nevím. Ale věřím, že moji vnuci ano, protože já jsem se dožila toho, co pro mě chtěla moje babička.
Věřím, že síla našich myšlenek a představ je velká. A proto si volím ty pozitivní – a proto učím i druhé, jak si tyto myšlenky zvolit, a ty temné, černé, negativní a depresivní nechat za sebou.
I o tomto je můj kurz Vychytávky pro život 1: Jak si zhmotnit svůj vysněný život.
Když nás víc bude mít tyhle představy, zhmotní se náš vysněný svět rychleji a všem nám bude líp.
Vím, že mění životy.
Vím, že vás dokáže posunout, jestli jste v životě zaseklí.
Vím, že vám dokáže zhmotnit vaše přání.
Dala jsem do něj vychytávky, díky nimž změníte svá blokující podvědomá nastavení.
Díky nimž se dokážete zbavit i traumat převzatých od vašich předků.
Díky nimž budete schopni posunout svůj horní limit a mít v životě víc hojnosti, zdraví i lásky.
Kurz trvá 33 dní a stačí vám na něj 20 minut denně.
Bude vás bavit a budete se těšit na další lekci.
ŽIJTE (s) CYKLEM A TVOŘTE SVŮJ ŽIVOT! :-)
Líbí se vám tento článek? Sdílejte ho dále:
Napište komentář