text © 2025 Dana-Sofie Šlancarová / foto © archiv Cyklické ženy, s.r.o.
Proč jsme o Vánocích (často) tak unavení?
Chci vám dnes nabídnout krapet netradiční perspektivu na vánoční únavu – a dost možná na jistý druh únavy obecně:
Z hlediska cykličnosti Vánoce spadají do období zimy, tedy do menstruační fáze roku, a proto by to mělo být i z tohoto hlediska klidové a rozjímací období roku. Všichni nicméně dobře víme, že Vánoce jsou téměř nejhektičtějším obdobím roku, a to nejen v obchodních centrech, na Alze či na pobočkách České pošty nebo Zásilkovny;-) I v nás samých…
Část naší únavy tedy pramení zcela jistě z toho, že popíráme roční období a tváříme se, že je jaro nebo léto. (A pozor, tuhle poznámku si nemůžu odpustit: Takhle to dělá během své menstruační fáze spousta žen, že ignoruje potřebu svého těla zpomalit, ale když to tak dělá dlouhodobě, končí to nejrůznějšími projevy premenstruačního syndromu, bolestivou nebo silnou menstruací a taky vyhořením nebo chronickou únavou! Proto vždycky ženám tolik doporučuju, že je důležité v menstruační fázi odpočívat, jak jen to jde a sundat nohu z plynu.)
Další důvod naší únavy je, že konkrétně v těchto dnech toho máme fakt mnoho. Dokoupit a dobalit poslední dárky. Nazdobit stromeček. Napéct cukroví. Uklidit všude tak, že se to jen blýská. Uvařit štědrovečerní večeři a všechna další jídla. A do toho zvládat všechny běžné pracovní i rodinné povinnosti…
Ovšem ten třetí zdroj naší únavy, na který chci nejvíc poukázat, může být velmi nenápadný, skrytý a doslova neviditelný – a přitom překvapivě může hrát tu nejzásadnější roli! Co je to za únavu?
Tento druh únavy pramení z toho, že nejsme sami sebou. Že popíráme sami sebe. Že se snažíme vyjít vstříc všem okolo, ať už jsou to členové naší rodiny (například tchyně, která má naprosto jasné představy o tom, jak má vypadat štědrovečerní večeře) – anebo se snažíme naplnit nějaké společností obecně přijímané představy o vánočních svátcích (třeba že je potřeba být s rodinou nebo dokonce s několika rodinami).
Tento druh únavy pramení z toho, že nejsme sami sebou. Že popíráme sami sebe. Že se snažíme vyjít vstříc všem okolo, ať už jsou to členové naší rodiny (například tchyně, která má naprosto jasné představy o tom, jak má vypadat štědrovečerní večeře) – anebo se snažíme naplnit nějaké společností obecně přijímané představy o vánočních svátcích (třeba že je potřeba být s rodinou nebo dokonce s několika rodinami).
Tenhle druh únavy je velmi nenápadný co do své příčiny, ale silný co do svého vlivu. Můžete si to představit tak, že každý z nás má uvnitř sebe svůj plamen. Když jsme sami sebou, autentičtí, když žijeme naplno a děláme to, po čem naše srdce touží, i tento náš plamen hoří naplno a my se cítíme dobře. Když se ale snažíme plnit představy všech ostatních a zcela zapomínáme na sebe, náš plamen pohasíná, a tím nám ubývá i životní energie – a my se cítíme unavení.
Dám vám jeden příklad, který je zcela zjevný: Když máte malé děti a snažíte se je udržet někde, kde musejí sedět a ani se nehnout, nehrát si, být potichu – za chvíli začnou být unavené, apatické, protivné – a v závislosti na věku se dřív nebo později stejně rozeřvou. Když je ale necháte dělat, co chtějí – hrát si, honit se, být v akci – za malinkou chviličku se jim energie vrátí.
No a takoví jsme i my, když už jsme se naučili sedět v koutku a držet ústa a dělat, co je třeba. Jsme apatičtí, nic nás nebaví, jsme protivní a vlastně ani nevíme, proč jsme unavení…
A tohle se o to víc děje o Vánocích, protože ty jsou extrémním příkladem toho, kdy se snažíme vyjít vstříc požadavkům všech ostatních.
Vaše otázka v tuto chvíli dozajista je – Sofi, jako dobrý, hezky jsi to rozebrala – ale co s tím? Má to nějaké řešení?
Podle mne má, ale musí vždycky vyjít od vás samých a vyžaduje zejména na začátku značnou dávku odvahy:
1) Dneska nežijeme v době, kdy by na nás někdo hleděl, jestli děláme to či ono, jak se má – ale protože to takhle platilo ještě v době našich babiček, máme to v sobě silně zakořeněné. Pamatuju si, jak moje babička (ročník 1924) striktně dodržovala různá pravidla, kdy se třeba na Vánoce scházet, co vařit a jíst který den, co dělat který den… – a debe to tak nebelo, tak co be na to řekle lidi?
To my fakt už nemusíme. Spousta lidí se dneska balí a odjíždí na Vánoce pryč, třeba k moři nebo do hor, pryč od toho shonu – a pokud jim to ti ostatní závidí, je to proto, že to zatím nedokázali udělat taky.
Takže se nebojte bourat tradice, které vám nevyhovují. Nedělejte něco jenom proto, že „se to tak dělá“ nebo „se to tak (ve vaší rodině) vždycky dělalo“.
2) Já sama jsem si všimla, že můj vztah k Vánocům je v posledních letech značně ambivalentní. Jako dítě jsem je milovala, pochopitelně, ale teď?
Přemýšlela jsem tedy do hloubky o tom, co se na Vánocích, jak je vnímám nyní, změnilo, a přišla jsem na to, že se změnily v honbu za dárky, za nějakou falešnou dokonalostí a za tím, že „to musí být“. Narození Ježíška se z toho doooost vytratilo nebo aspoň hodně zkomercializovalo, a o nějakém původním významu spojeném se zimním slunovratem a znovuzrozením Slunce ani nemluvím.
A pak jsem přemýšlela dál, co se mi na Vánocích vždycky nejvíc líbilo. Za prvé to byla radost z toho, že dávám dárky – a že dávám dárky, které nějak dávají smysl a nejsou jen o tom, že bych tomu druhému něco měla dát, protože jsou Vánoce. Za druhé to byla radost z toho, když si nejmladší členové naší rodiny (zejména ti, kteří ještě věřili na Ježíška) dárky rozbalovali a úplně jim svítily oči ze všech těch nečekaných překvapení.
A za třetí to byla klidná pohoda mezi vánočním stromkem a hořícím krbem, kdy jsme si povídali, možná se dívali na vánoční pohádku a velmi často jsme četli nějakou knížku, kterou jsme našli pod stromečkem.
Takže tohle je pro mne ta esence Vánoc: být s blízkými lidmi, protože s nimi být chci, obdarovat je a nechat se obdarovat. Užívat si klid a zároveň společenství. Užívat si dávání i přijímání.
Proto jsme třeba u nás v posledních letech značně zjednodušili vánoční menu a rozhodně nemáme kapra (nikdo ho nejedl, všichni byli stresovaní z kostí nebo jim moc „voněl“ rybníkem). Zredukovali jsme počet druhů cukroví. Přestali jsme hrotit vánoční úklid. Na vánoční dárky máme excelovou tabulku a vzorně si ji vyplňujeme nejpozději v listopadu – kdo co chce/potřebuje a kdo mu to koupí. (Ale prostor pro spontánní dárky nezmizel, ty se můžou dávat taky – jen tam není ten stres: „Ty vole, já fakt nevím, co mu dát, no nic, tak mu koupím zase nějaké ponožky…“) A důležitou součástí našich Vánoc je výlet. Procházka. Bytí v přírodě. Zážitek a spolubytí v akci.
3) No a já osobně si o Vánocích mnohem víc dělám, co se mi líbí. Stačí mi většinou jedna vánoční pohádka a jinak se televizi vyhýbám obloukem. Cukroví jsem nikdy nemilovala, takže ho ani nepeču a dál si jím svou 75+% hořkou čokoládu. (Letos už mi jí pod stromečkem přistálo 5 kousků, jestli dobře počítám, díky! ;-))) Štědré dny letos budu mít tři – ten poslední 30. prosince – a žádný na 24. prosince. Jak vždycky říkám: Nejde o datum, jde o událost.
Nejlepším vánočním dárkem pro mě nejsou věci, ale zážitky, ideálně spojené s pohybem, takže za poslední čtyři dny byla třikrát na výletě (Šumava u Prachatic, Vyšebrodsko nebo Novohradské hory – viz fotky v tomto pořadí). Žofka mi usnadnila vánoční úklid – zrovna přepeřuje a pouští chlupy rychlostí na dva svetry za týden, takže nemá cenu moc uklízet, protože za půl hodiny to vypadá zase úplně stejně;-)))
No a teď je 24. 12., doba, kdy ostatní usedají ke štědrovečerní večeři, a já jsem místo toho usedla ke svému počítači a píšu tento blogový článek, protože moje srdce a moje prsty jsou plné toho, co s vámi chci sdílet. Zcela upřímně z toho mám větší radost než se cpát kaprem;-)
No a tak vám posílám do těchto i všech dalších Vánoc a taky do všech dalších dní příštích let přání, abyste byli sami sebou. Abyste vnímali ten svůj vnitřní plamen a nedovolovali nikomu a ničemu, aby ho zhášel. Abyste byli pořád plní energie a šli jste za podstatou (nejen) Vánoc, kterou je láska, blízkost, radost, spolubytí…
ŽIJTE (s) CYKLEM A UŽÍVEJTE VÁNOC!
Líbí se vám tento článek? Sdílejte ho dále:
Napište komentář