text © 2019 Dana-Sofie Šlancarová, dana-sofie.cz / foto © archiv Dany-Sofie
Abyste správně pochopili čísla, o kterých mluvím, tak musím hned na úvod vysvětlit, že ty dvě čtyřky nejsou ani z matematiky, ani z chování, a dokonce to není ani velikost košíčků podprsenek či čtyřky s kormidelníkem (nebo bez kormidelníka). Jsou to čísla věku, do nějž jsem právě dospěla, a andělské jim říkám proto, že číslo 4 pro mne prostě symbolizuje anděly.
Kdysi jsem to vyčetla z knihy o symbolice čísel od Doreen Virtue, a od té chvíle je to můj tajný kód pro komunikaci s mým vnitřním já: když mi chce poslat zprávu, že jsem opečovávaná a v bezpečí, projeví se to tak, že někde uvidím několik čtyřek – což při mém stylu života bývá nejčastěji na tachometru, na hodinách nebo na espézetce auta, které jede přede mnou.
V příštím roce ovšem tyto čtyřky se mnou půjdou celý rok, dokud se ta druhá zase v červenci nezakulatí v pětku… Přiznám se, že jsem svůj věk přestala počítat ve čtyřiadvaceti, a od té doby si ho musím vždycky více či méně složitě odvodit – nicméně: pravda je ta, že bych své současné čtyřky za nic nevyměnila. Nevyměnila bych je za žádnou dvojku na začátku, jsem s nimi šťastná a spokojená a podepisuju se směle pod hlášku některých, že skutečný život začíná po čtyřicítce.
Proč?
Za prvé jsem konečně dost stará na to, abych si dělala, co chci (a bez toho dvacítkového pocitu rebelství, který pak tak nepříjemně šimrá na solaru nebo v krku). Zmizela potřeba komukoli cokoli dokazovat, mizí potřeba o cokoli se snažit a usilovat – přichází velký vnitřní klid a vědomí, že tu na Zemi nejsme od toho, abychom se honili, snažili, byli dokonalí a byli nejlepší – ale od toho, abychom si užívali život naplno a byli veselí a šťastní. Nic víc a nic míň.
Za druhé vůbec není pravda, co jsem si myslela někdy ve dvaceti, že moje tělo bude po čtyřicítce staré a opotřebované. Ano, kdysi oslovili Vrchlického k jeho 50. narozeninám „velebný kmete“, ale kde jsou ty časy! Průměrný věk, kterého se lidé dožívají, za poslední desetiletí poměrně hodně vzrostl. Udává se, že zatímco se naši prarodiče dožili sedmdesátky a naši rodiče zemřou kolem devadesátky, tak nás to čeká až ve 110 a naše děti ještě o dvacet let později, klidně ve 130!
Takže je tu tedy možnost to s tělem už třeba ve třiceti zabalit, přibrat, přestat se hýbat, ignorovat zdravou stravu a dožít v nepoužitelnosti ještě dalších šedesát až osmdesát let – anebo si uvědomit, že všechno na našem těle se nejpozději po 7 letech obnoví, a nastavit si v hlavě, že věk je jen číslo, které má člověk v občance…
Já jsem si vybrala to druhé. Před dvěma lety jsem si nadělila k narozeninám zaběhnout půlmaraton a od té doby jsem se nepřestala hýbat, a cítím se každým rokem lépe a lépe a objevuju nové a nové druhy pohybu (a hlavně radost z něj). Mé svaly nikdy nebyly větší, silnější a spokojenější. Před rokem jsem navíc přidala otužování a do mého života přišlo najednou mnohem více – života! Za nejkrásnější okamžiky považuju chvíle, kdy vylezu třeba ze sedmistupňového bazénu a stojím pod hvězdami a cítím, jak každá má buňka pulzuje nadšeně životem, i když teploměr hlásí třeba minus tři…
Za třetí – a to tak trochu souvisí s bodem prvním i druhým – dovoluju si být skutečně cyklická. V mém diáři jsou vždycky označeny dny mého cyklu: den 1, 8, 15, 22 a 29. A podle toho si plánuju veškeré aktivity. Pryč jsou doby, kdy jsem kývala na schůzky kolem dne 1 = 29. Dnes už přes to prostě nejede vlak. Schůzky jsem rušila nebo nestály za nic. Proč dělat věci, které nedávají smysl, když to vím přesně dopředu?
A navíc, jak často říkávám matkám údernicím: jak tu můžete opravdu kvalitně být pro svou rodinu, děti, manžely, spolupracovníky, klienty, zákazníky, komunitu, přátele a známé (a taky samy pro sebe!), když jedete jako ultramaratonkyně a vůbec neodpočíváte?
Chvíli to dáte, chvíli to vydržíte, ale jednoho dne zkolabujete! Tak přemýšlejte a naučte se o sebe pečovat, abyste tu mohly být naplno pro druhé! Copak nám nedal Bůh/Vesmír/Bohyně den k práci a noc na odpočinek? Jaro na růst, léto na péči, podzim na sklizeň a zimu na odpočinek? Tři fáze k aktivitě a fázi poslední, menstruační, k dobití baterek na příští měsíc?
Za čtvrté: ten rostoucí klid duše, tomu se nic nevyrovná. Životní moudrost, která k vám přichází s každým rokem. Zesilující schopnost nadhledu, trpělivosti, chápavosti… Co vás štvalo v patnácti, dvaceti, třiceti, vás teď už ani náhodou netankuje. A to je slastné, věřte mi (zejména pokud vám tolik ještě není).
A za páté: je to jen číslo. Důležité je žít naplno a užívat si každý den. Zkoumat život a sám sebe. Co mě baví? Co mě naplňuje? Co mi dává největší smysl? Jak se můžu cítit víc šťastná? Jak se můžu cítit šťastná celou dobu, každý den, každou minutu? Jak můžu objevit požehnání i v tom, co se zdánlivě nedaří, co nefunguje, co je zdánlivě špatně a chybně?
Co jsou moje touhy a sny? Jak za nimi můžu jít? Jak můžu přestat dřít a dát víc prostoru Vesmíru, aby tu těžkou práci odvedl za mě? Jak můžu ve svém životě mít ještě víc zázraků a synchonicit? Jak můžu cítit neustále vděčnost za život a za všechno, co mi přichází?
Jak můžu ještě víc milovat sebe sama i druhé? Jak můžu ještě zlepšit své vztahy s druhými (psa nevyjímaje)? Jak můžu ještě víc dávat druhým a sama dokázat přijímat a nechat se obdarovávat? Jak můžu pracovat se svým tělem i mozkem, abych se cítila lépe a lépe bez ohledu na číslo v občance? Jak můžu objevovat krásu světa i krásu všednodennosti?
To všechno jsou zásadní otázky pro můj život, které si kladu opakovaně – a díky nim můžu s naprostou jistotou prohlásit, že každý rok mého života je lepší a lepší. A tak i vám přeju lepší a lepší roky. Máte to ve svých rukách a ve své hlavě, v nastavení své mysli…
ŽIJTE (s) CYKLEM A UŽÍVEJTE SI ŽIVOT!
Líbí se vám tento článek? Sdílejte ho dále:
Napište komentář