Proč jsou ženy unavené (díl I. – neviditelná práce)

text © 2017 Dana-Sofie Šlancarová, dana-sofie.cz / foto © archiv Aliany Clarté, aliana.cz

K tématu, o kterém píšu v tomto článku, mě přivedla má kamarádka Aliana Clarté (která mimochodem namalovala obrazy, jež tento článek ilustrují). Říkala mi: „Nedávno jsem si vzpomněla na svou babičku, jak pořád něco dělala. Chvíli na zahradě, chvíli vařila nebo pekla, chvíli něco pletla nebo vyráběla něco jiného. Ani na chvíli se nezastavila, ale zároveň za ní zůstával obrovský kus hotové a viditelné práce.“

A pak Aliana pokračovala: „Uvědomila jsem si, že stejně to má moje maminka, její dcera. Pořád něco dělá. Doma, na zahradě – anebo sedí a paličkuje neskutečné věci. Zůstává za ní toho spousta krásného a viditelného.“

A pak si povzdechla: „A pak jsem se podívala na sebe a uvědomila jsem si, že to mám stejně jako moje maminka a moje babička. Pořád něco dělám. Akorát… Je to nějaké virtuální. Nic moc viditelného za mnou nezůstává. Jasně, když něco uvařím, chvíli je to vidět – do té doby než to spasou moje děti jako kobylky. To je ještě docela fajn. Pak ovšem tvořím spoustu věcí, které zůstávají ve stavu jedniček a nul. To je jejich hmotná podoba, která zůstává navíc po většinu doby schovaná v té černé skříňce, co jí říkáme notebook. A jinak nic vidět není.

Nemůžu si na to sáhnout. Nemůžu to vzít do ruky a zkoušet, jak je to hrubé, nebo drsné, nebo naopak jemné. Nemůžu to ochutnat, pomalu to olizovat a užívat si to. Nemůžu to vidět a vidět barvy, tvar… Je to reálný výsledek mé práce, ale je nehmotný a po většinu času neviditelný.“

Musela jsem na to přikývnout. Znám to sama až příliš dobře. Můj svět je zatraceně virtuální!

Aliana mluvila dál: „Anebo pak dělám konzultace. Ty jsou fajn, protože je tam ten skutečný člověk. Tedy většinou. Pokud to není konzultace telefonická. Pak je tam jen hlas… Vím, že tím lidem pomáhám – ale zase: není to vidět! Samozřejmě, že dostávám od klientů zpětnou vazbu, nicméně buď je opět elektronická – anebo jsou to jenom slova, která zmizí s minutou, kdy jsou vyřčena.“

I s tím jsem nemohla než souhlasit.

Aliana nakonec ale zmínila to nejzásadnější: „Ale víš, co je nejhorší? Kvůli tomu, že nevidím hmatatelné výsledky svojí práce, někde uvnitř mám pocit, že vlastně nic nedělám. Nezůstává za mnou ani krásně upravená zahrada, plná věcí k jídlu, ani desítky zavařenin a marmelád, ani paličkovaná krása nebo krásný hřejivý svetr… Mám pocit, že nic nedělám – a přesto jsem na konci velmi unavená!“

Bylo to jasné. Uvědomila jsem si, že tímto pocitem dnes trpí celá řada žen, pokud ne většina… Převzaly jsme od svých matek něco, čemu říkám syndrom matek údernic, tedy schopnost ignorovat vnitřní impulsy svého těla i duše a dřít do úmoru. A navíc jsme k tomu přidaly nevýhodu virtuálního světa – naše práce, jakkoli je hodnotná, se nám zdá v konečném důsledku neviditelná a máme pocit, že jsme vlastně nic neudělaly, a že si tudíž nemůžeme dovolit odpočívat. A tak toho na sebe nabereme ještě víc a ještě víc – a pak jsme v lepším případě unavené, v horším chronicky unavené a v nejhorším úplně zkolabujeme.

Celá staletí jsme byli zvyklí na to, že naše práce přinášela hmotné, viditelné výsledky – dokud to nezměnily moderní technologie. Ale naše psýché pořád hledá, na co se dívat, čeho se chytit, do čeho se zakousnout. A když to není, vysílá podvědomý signál: „Udělal/a jsi toho dost? Nejspíš ne – nic nevidím!“

Jenže přitom, jak všichni víme, mentální práce je v některých ohledech mnohem náročnější než práce fyzická. Protože ale její výsledek není vidět, máme tendenci ji podhodnocovat, jak v čase, který jí věnujeme, tak v energetických zdrojích, které dodáváme svému tělu a mozku, aby mohly ideálně fungovat.

Proč jsou tedy ženy unavené? Protože dlouhodobě vypínají svůj vnitřní tělesný kompas, který je na přicházející únavu upozorní vždycky včas, a dávají přílišné slovo přesvědčení, že práce, která není vidět, vlastně není žádná práce.

A tak prosím:

1) Odpočívejte! Zkuste se znovu naučit poznat ten okamžik, který předchází tomu, že přijde únava jako trám, ze které se bude vzpamatovávat několik dní – a dopřejte si dostatečný odpočinek včas.

2) Pokud je vaše práce hodně virtuální, najděte si hmotného, viditelného koníčka a pravidelně se mu věnujte.

3) Nevěřte vnitřnímu hlasu, který vám našeptává, že jste toho ještě neudělaly dost, ještě nemáte všechno hotovo, ještě pořád je něco na vašem to-do listu a za vámi není nic pořádného vidět. Je to lež jako věž!

4) Naučte se vnímat a „vidět“ hodnotu své „neviditelné“ práce. Tím se vaše vědomí posune dál od starého vnímání a lépe uslyšíte i ty kontrolky, které vám říkají, že je čas pro odpočinek.

Srdečně vaše

Dana-Sofi a Aliana

ŽIJTE (s) CYKLEM I V PRÁCI!

Líbí se vám tento článek? Sdílejte ho dále: