text © 2017 Dana-Sofie Šlancarová, dana-sofie.cz / foto © pixabay.com
(I v tomto článku dál žije fiktivní postava Heleny, která nikdy reálně neexistovala, ale ve skutečnosti ji máme v nějaké podobě v sobě každá z nás…)
Když se Helena takhle ráno probudí a o pár minut později se v koupelně dívá na svůj obraz v zrcadle, někdy ji přepadá myšlenka, že není dost žena…
Některé její kamarádky a známé jsou takové… Víc elegantní? Víc krásné? Víc ženské?
Helena se dívá na svoje vysportované tělo, které se jí líbí a které má ráda, ale tahle myšlenka, že není 100% ženská, se jí čas od času vrací a vrací. V určitých kruzích se o tom docela dost mluví, že je teď krize ženství a ženy nevědí, co je to být ženami, a tak trpí i muži vedle nich, protože nemůžou být skutečnými muži, a děti (a dcery hlavně) pak přebírají nesprávné vzorce chování…
No není divu, že to Helenu straší – někdy ve snech a častěji po ránu.
A tak se jednoho dne vydá na ženský kruh. Neví, podle čeho si vybrat, nabízí se jich teď tolik, a tak si vybere podle sympatických barev na letáku. Název je „Jak objevit svou ženskou sílu“, a to se jí zdá jako dobré a užitečné téma.
Setkání se jí líbí do chvíle, než se dozví, že ženy by neměly chodit nikdy v kalhotách – a ať laskavě na další seanci přijde v sukni.
Helena má sukně ráda – ale kalhoty taky. Chápe, že tvar ženské sukně s sebou nese jistou specifický energetický náboj, poselství, vyzařování, tvarové a barevné feng shui – ale její pragmatická část duše stejně trvá na tom, že se jí líp běhá v kalhotách, než v dlouhé sukni, na kterou si šlape a o kterou zakopává.
Příště tedy Helena nepřijde, protože je zrovna v dynamické fázi, ve které prostě nedá na kalhoty dopustit. Co je špatně na tom, být někdy trochu v mužské energii, ptá se sama sebe?
Nicméně, na tohle nepovedené entrée do tématu ženské síly brzy zapomene a hledá dál. Pořád jí to vrtá hlavou: V čem spočívá skutečné ženství? Zkoumá a čte články na internetu a dočítá se, že skutečné ženy jsou jemné a něžné, a když jsou jim náhodou vidět svaly, tak jsou to mužatky a amazonky, které vedle sebe nenechávají prostor žádnému muži.
Helena se znovu zkoumavě dívá na svoje vysportované tělo. Vždycky ji bavil pohyb. Vždycky ráda sportovala. Vždycky ráda běhala. Je kvůli tomu opravdu míň ženou?
A jinde se zase dočítá, že skutečné ženy dokážou správně manipulovat svým mužem. Takové to staré „muž je hlava, žena je krk, který hlavou otáčí“. Správná žena ví, jak na svého chlapa, aby dostala, co chce. A není to manipulace, nee, to jen tak říkají zlé jazyky. Je to prostě správné využití „ženské moudrosti a síly“.
Helena se zkoumavě dívá na svého muže. Nikdy s ním neměla problém cokoli vykomunikovat přímo a na rovinu. Ale neměla by přece jenom začít víc využívat svou „ženskou sílu“ (v duchu zaškrtá slovo „manipulace“, které ji znovu napadne)? Možná od něj dostane víc…
A pak narazí ještě na další článek, kde se píše o tom, že pravé ženy by měly být emotivní, a ne racionální, a měly by tyhle své divoké emoce dávat dostatečně najevo a rozhodně se jich nebát. A pokud se bojí se takto projevit, tak mají nějaký mindrák a blok a měly by si to pořešit.
Helena se ohlídne na léta v zaměstnání a na to, jak ji v týmu vždycky oceňovali za to, že dokázala rozbouřené emoce kolegů i kolegyň klidnit a vést je k smysluplnému (a ano, racionálnímu) řešení. Znamená to, že by se měla změnit? Že by se měla přidat do jejich řad?
Helena je dál dost zmatená. Asi je úplně mimo. Vydělává peníze a realizuje se, místo toho, aby se jen starala o rodinu. Body v kolonce ženství dolů. Sportuje a miluje na sobě makat fyzicky. Body dolů. Sukně nosí jen někdy, v kalhotách je jí prostě dobře. Body dolů. Víc emocí u nich doma projevuje často její muž. Body dolů…
Možná je žena, ale prý ta jangová, a ty nejspíš svět nespasí – anebo to jenom dalajláma do své věty zapomněl přidat?
Body dolů, body dolů, body dolů. A přitom ji její muž miluje. Kolikrát jí říká, jak se mu líbí její vysportované tělo. A jak je rád, že Helena teď dělá to, co ji naplňuje a baví – protože je spokojená a on tím pádem taky. A děti taky nějak nemají problém, že by jejich máma snad nebyla máma…
Helena je zmatená. Ona se v tom cítí dobře. V práci, ve sportu, se svým tělem, ve svém způsobu komunikace, se svými emocemi – tohle všechno jí v životě slouží – a přesto by to mělo být špatně a měla by to změnit? Měla by být víc „jinová“?
A pak si vzpomene na pár svých jinových kamarádek, co se aktuálně rozvádějí, mají problémy v práci, a když náhodou začnou podnikat, nedaří se jim při jejich temperamentu věci dokončovat a trvale někam posouvat.
A jak tak večer uspává svoje děti a slyší od nich jejich upřímné vyznání: „Ty jsi ta nejlepší maminečka na světě,“ dojde jí, že není žádná správná žena. Nebo přesněji: neexistuje žádný přesný a jednotný ideál ženy. Každá žena je v pořádku taková, jaká je.
Když se narodí víc „jinová“, je to ok. Když se narodí víc „jangová“, je to taky ok. Jinové ženy mají svůj způsob, kterým ovlivňují a mění svět a jangové zase svůj. A oba jsou stejně potřebné.
Druhý den ráno Helena vstává s jiným pocitem. Dívá se na sebe v zrcadle, na své sexy svalnaté ženské tělo a v srdci ji zní: „Jsem v pořádku taková, jaká jsem. Jsem úžasná jangová žena. Mám své místo na tomhle světě a jsem důležitá, právě taková, jaká jsem…“
ŽIJTE (s) CYKLEM A ŽENSTVÍM!
Líbí se vám tento článek? Sdílejte ho dále:
Napište komentář