text © 2024 Dana-Sofie Šlancarová, dana-sofie.cz / foto © pixabay.com
Je čtvrtek a Veronika se potkává s Hankou v jejich oblíbené cukrárně. Mají to tak už leta: „V pět na dvacet, na obvyklém místě.“
V té větě není chyba. Holky si mají své scházecí pravidlo „v pět hodin na dvacet minut“, které jim umožňuje se vidět často, řešit, co je potřeba, ale být přitom efektivní a pak si jít zase hezky po svých, tedy po práci a po domácnosti.
Dneska je to Hanka, kdo má něco na srdci. „Ty, Veru, furt mi nějak není dobře od těch Vánoc. A přitom to nebylo nic víc než obyčejné nachlazení, které trvalo tři dny. Jo, pak se mi to na chvíli usadilo v dutinách, krapet jsem huhňala a občas zakašlala, ale nic zásadního. Ale furt je mi nějak blbě.“
Veronika si povzdechne: „Je to teď divný čas. Taky mi nic moc nebylo a přitom mám pocit, že jsem slabá, bez energie, unavená, bez motivace, nevím, co to je… A vím, že to tak má spousta lidí kolem mě.“
Hanka pokračuje: „Ty mě znáš, takže víš, že jsem nad tím hodně přemýšlela a pozorovala – a něco jsem vypozorovala, ale přijde mi to teda úplně padlé na hlavu.“
Veru namítne: „Sem s tím. Víš, že z nejnehoráznějších nápadů vznikly největší vynálezy!“
„No ale tohle není vynález,“ usměje se Hanka. „Tohle je tak na doktora Chocholouška. Ale já ti to povím!“
Hanka usrkne zázvorového čaje a pokračuje: „V sobotu jsme byli u tchyně a tchána. Normální klasická návštěva – až na to, že Hedvika, jako tchyňka, byla nachlazená a kašlala. No ale jakmile jsme tam přijeli, tak kašlat postupně přestala a naopak jsem začala kašlat já. A já už jsem přitom 3 týdny zdravá!“
Veru poslouchá velmi pozorně.
„No a pak jsme přijeli domů,“ vypráví dál Hanka, „a já se najednou přistihnu, že už nekašlu. Doslova jak mávnutím kouzelného proutku. U tchánů kašel, že jsem se dusila, doma po kašli ani stopy. To fakt bylo hodně divné.
Tak jsem to teda začala pozorovat ještě víc. No a v pondělí další podobný příklad. Něco jsem tvořila, cítila jsem se super, a najednou přišel domů můj chlap a ve dveřích hned, že ho bolí hlava. A představ si, do dvou minut rozbolela i mně. Že já budu stahovačná?“
„Proč vztahovačná?“ nechápe Veronika.
„Ne vztahovačná, ale stahovačná,“ vysvětluje Hanka. „Jako že na sebe stahuju ty energie nebo spíš nemoci druhých. Tchyně, svého muže… Chápeš?“
„Jo, chápu. Víc, než si myslíš. Já to mám taky. A nemusím se s těma lidma ani vidět. Stačí, když mi řeknou do telefonu, že jsou nachlazení a mě začne škrábat v krku! A co ještě: Vypozorovala jsem, že to mám silnější v menstruační fázi.“
„No to je přesně ono,“ skoro vykřikne Hanka. „Toho jsem si taky všimla už před nějakou dobou. Prý je to tím, že jsme ponořené do sebe a stahujeme všechnu energii z okolí k sobě a do sebe – zatímco v dynamické a ovulační fázi záříme energii silně ven, takže se k nám žádné negativní energie nedostanou. Takže ano, ano, v menstruační fázi jsme obzvlášť stahovačné.“
Veronika přikyvuje. „Já tomu začínám čím dál víc věřit, že to tak funguje. No hele, představ si to logicky: My si myslíme, že jsme hmota, ale kvantová fyzika dokazuje, že jsme téměř ze 100 % nic a mezitím nějaká ta částice. Takže já si to prostě představuju tak, že jsme ty obláčky energie, a když se potkám s nějakou jinou energií, není mezi námi ve skutečnosti žádná neprostupná zábrana. Takže když přijdeš ke tchyni a hlavně s ní cítíš soucit, dovolíš, aby určitá část její energie, nepohody a bolesti vešla do tvého systému. A začneš kašlat. A Milana taky miluješ, takže mu chceš ulehčit a stáhneš z něj nějakou část bolesti hlavy.“
„Jo, to přesně se mi děje. A když nad tím tak přemýšlím, mám pocit, že jsem to měla od dětství. Já jsem vždycky byla takový harmonizátor. Když se naši hádali, hned jsem do toho skočila, zlehčovala to, snažila se je uklidnit… Ale co s tím?“ zachmuří se Hanka. „Existuje nějaký způsob, jak do toho nepadat a přitom být láskyplná a pořád být schopná žít mezi lidmi?“
„Hledala jsem, hledala,“ říká Veronika, „a v zásadě jsou dvě cesty. Zabarikádovat se, opevnit se, házet si ochrany, stříhat si energetické šňůry, koupat se v soli od rána do večera, to je možnost jedna. A můžeš to dělat i tak, že tvůj energetický štít k tobě bude propouštět to láskyplné, ale to negativní nechá venku. Hodně hezky od tom mluví ve svých videích a kurzech Jeffrey Allen anebo Oliver Niño.“
„Dohledám si,“ poctivě si zapisuje do mobilu Hanka. „Předpokládám, že to jsou všechno anglické zdroje a česky to neexistuje.“
„Ano,“ potvrzuje Veronika. „Česky to bohužel neexistuje, ale i česky je na tohle téma spousta zdrojů. Jen tyhle dva mám nejradši, ty se mnou rezonují nejvíc.“
„Vyguglím, zjistím, nacítím si, budu aplikovat, když se mi bude líbit,“ kývá Hanka. „Ale co je ta druhá metoda?“
„Ta druhá metoda je právě něco, co hodně prosazuje Oliver. Je to o tom, že natolik zvýšíš svou vibraci, že se tě nic vnějšího negativního nedotkne. Zhruba si to můžeš představit tak, jak jsme mluvily o těch fázích: v menstruační fázi nejsi vibračně sice nutně dole, ale jsi zranitelnější. Ale když jsi v ovulační fázi, plná lásky a navíc i oxytocinu po dobrém sexu, tak to jsi opravdu vysoko a jen tak něco se tě nedotkne.
Určitě si taky vybavíš situace, kdy ti někdo volal s něčím nepříjemným, a tys to v každé fázi zvládala jinak – buď tě to vůbec nerozhodilo, nebo se tě to dotklo silně, nebo třeba něco mezi tím. Jiné tvoje vnitřní rozpoložení, jiné tvoje hormony, jiná tvoje vnitřní síla, jiná tvoje vibrace – a na stejnou situaci máš pokaždé jinou reakci!“
Hanka přikyvuje a Veronika mluví dál. „Moc se mi líbí přirovnání, které k tomu má právě Oliver. Říká: Představte si, že jedete na kole a někdo po vás hodí šutrem. Nejspíš se trefí, nejspíš to bude bolet a dokonce vás to z toho kola může i shodit. No ale teď si představte, že letíte letadlem. Ti dole můžou házet celýma horama šutrů a vás se to ani nedotkne. Ani o tom nebudete vědět. Jste tak vysoko, že se to k vám vůbec nedostane.“
„Wow,“ vydechne Hanka. „To máš pravdu, přesně tak to je. Ale cítit se pořád tak skvěle, tak vibračně vysoko, jak ty říkáš, to není jednoduché.“
„Není,“ souhlasí Veru. „Vždyť víš, proč děláme pravidelně i nepravidelně tyhle naše sedánky. Protože se necítíme v danou chvíli úplně dobře a chceme se cítit líp, vibračně výš. Ale vnímám, že tohle je směr, kterým máme jít. Máme se o to pokoušet, cítit se líp a líp a být vibračně výš a výš. Tak nějak mi nic jiného nedává smysl.“
„Takže pořád stejná rada: Být sama sebou. Být na sebe hodná a něžná. Meditovat. Cvičit. Dělat to, co mi dělá radost. Chodit do přírody. Hrabat se v hlíně. Hrát si s dětima a se psem. Milovat se často a dlouho – to všechno jsou naše osvědčené rady na to, jak se cítit líp a mít vyšší vibrace? Takhle jednoduché to je?“ shrnuje to Hanka.
„Takhle jednoduché to je,“ dopíjí Veru čaj a jde zaplatit.
A jako tisíckrát předtím se ty dvě rozcházejí s tím, že zase přišly na něco, co je tak jednoduché a banální, a přitom to funguje, ale zároveň je to tak strašlivě těžké to dělat, když je člověk člověk, lidská bytost v lidském těle s lidskou myslí a lidskými emocemi, což všechno znamená, že se potýkáme si tisíci (zdánlivě) neovladatelnými proměnnými najednou.
Ale holky cítí, že je to ta jediná cesta, na které jim nakonec bude dobře. A je třeba se o to aspoň pokoušet, tak či onak – a den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem to půjde líp a líp. To už si vyzkoušely a to už vědí. Vědí, že v minulosti se cítily mnohem mnohem hůř a že dnes jsou úplně jinde. A že můžou být ještě někde úplně jinde…
Být sama sebou. Být na sebe hodná a něžná. Meditovat. Hýbat se. Dělat všechno, co mi dělá radost, a dělat to často a záměrně. Být v přírodě, jak jen to jde. Dávat lásku a lásku umět přijímat. Vědět, že ty malé věci v životě, jako pusa, pohlazení či západ slunce jsou těmi největšími. A být za to všechno vděčné… Takhle jednoduché a zároveň složité to je…
(Chcete další příběhy Hanky a Veroniky? Mrkněte se na článek s názvem „Mami, ty stíháš tisíc věcí už před snídaní…“, nejčtenější blogový článek na našem webu nazvaný „Proč je tolik ženských v prdeli“, nebo tento článek: „Jsem míň žena, když nevařím a neuklízím?“)
ŽIJTE (s) CYKLEM A BUĎTE SAMY SEBOU!
Líbí se vám tento článek? Sdílejte ho dále:
Napište komentář