text © 2018 Iva Aliana Bendová & Dana-Sofie Šlancarová / foto © archiv Ivy Aliany
Rozhovor Dany-Sofie Šlancarové
s Ivou Alianou Bendovou, autorkou knihy
Putování krajinou rodičovství (aneb jak se vychovat v rodiče).
Ali, co tě přivedlo k napsání knihy Putování krajinou rodičovství?
K napsání této knihy mě přivedla myšlenka, že by byla velká škoda nepodělit se s ostatními rodiči o to, co jsem vyzkoumala při výchově svých čtyř dětí – protože mi to jejich výchovu velmi usnadnilo. A nejvíc pro mne bylo zásadní to, že nejde o to najít nějaký fikaný způsob, jak své děti zmanipulovat, aby dělaly, co my rodiče chceme, ale že jde o to, abychom zamakali primárně na sobě my sami jako rodiče. A pak to teprve funguje – a dokonce samo! Bylo to pro mne natolik objevné, že jsem se z toho potřebovala vypsat. Takže ano, byla to i forma psychoterapie, jak už to tak bývá. :-)
My se známe už pěknou řádku let, takže já vím, že tato tvoje kniha se rodila docela dlouho…
Ano, psala jsem ji tak nějak „za tepla“, přímo v každodenní praxi výchovy mých čtyř dětí, když jsem všechny ty myšlenky, způsoby a možnosti objevovala a zkoušela. Pak tyto moje původní texty nějakou ležely a čekaly, až děti vyrostou, aby se ukázalo, jestli tato výchova bude mít skutečně kýžený dopad. No a dnes je mému nejstaršímu synovi 21 let, takže už můžu s čistým svědomím říct, že to funguje a má to veliký přínos pro jejich dnešní životy.
Sama za sebe bych chtěla říct, že můj vlastní osobní život to změnilo k nepoznání.:-)
Ta kniha ale není úplně klasická kniha o tom: „Udělejte tohle, aby vaše děti začaly dělat to, co vy chcete…“
Ne, to není. Já jsem totiž jenom znovu přišla na to, co už je známo doslova po staletí. Že děti jsou odrazem svých rodičů. Že jsou naším zrcadlem, že nám ukazují to, co my sami na sobě nevidíme nebo nechceme vidět.
No a pak jsem jen důsledně a vytrvale začala tuto myšlenku zavádět do praxe. Když chci, aby mé děti byly nějaké, musím být já stejně taková. Když chci, aby mé děti byly odvážné, musím být skutečně v hloubi srdce odvážná já. No a už to jelo. Zrcadla, zrcadla, zrcadla…
Co je podle tebe to nejzásadnější poselství tvé knihy?
Právě toto, co jsem právě řekla. Že naše děti jsou naším odrazem a nemá žádný smysl formovat je, že to nikam nevede. Formovat musíme a můžeme vždy jenom sami sebe jako rodiče.
To se lehko řekne, ale hůř udělá, že? Právě proto se ve své knize zaměřuju na to, jak to udělat, abychom sami se sebou dokázali pohnout a tím dali dětem možnost k jejich vlastní proměně.
Kdo by si takovou knihu měl přečíst – a pro koho naopak vůbec není?
Tato kniha je pro všechny, kteří se nebojí sami sebe, respektivě pravdy o sobě. Protože jakékoli osobní změně vždy předchází sebepoznání. Bez toho, abychom sami sebe uviděli ve skutečném světle, nemůžeme na sobě nic změnit. Takže to chce odvahu, ochotu a otevřenost k novým úhlům pohledu. A pokud právě tato tři „o“ (odvahu, ochotu a otevřenost) postrádáte, pak tuto knihu ani neotevírejte. Hrozně by vás naštvala. :-)
A ještě trochu osobních otázek: Tys své děti vzdělávala doma, jak to fungovalo?
Fungovalo to dobře. Pro mne bylo prioritou, aby děti měly dostatek nestresového času na svůj klidný dětský vývoj a to se povedlo. Škola, do které jsme chodili na přezkoušení, mi byla velikou oporou, takže děti opravdu až do páté třídy mohly dělat to, co chtěly a jak chtěly, a bylo jedno, jestli se naučily vyjmenovaná slova ve třetí nebo v páté třídě. Například můj nejmladší syn začal pořádně psacím písmem psát až asi ve čtvrté třídě. Před tím ho to vůbec nezajímalo a jeho psaní vypadalo spíš jako japonská kaligrafie. Pak ale najednou ho to psaní chytlo a během dvou týdnů psal, jako když tiskne. Byl to okamžik, kdy i jeho samotného to začalo zajímat a pak to šlo rup šup. Kdyby chodil do školy, zažíval by se psaním obrovský stres a spolu s ním i my jako rodiče a bezesporu i učitelé.
No a v určitém věku, tak zhruba okolo té páté třídy děti samy začaly cítit potřebu jít do školy. Měly jsme možnost, že mohly odejít do zahraničí, takže v současné době chodí do školy Irsku a angličtina je už jejich druhým rodným jazykem.
Ano, ano, tvé děti teď žijí v Irsku a ty v Čechách, jak funguje tohle?
Funguje to dobře, protože tam nejsou samy, ale se svým úžasným tátou. Je to jenom situace, která není běžně obvyklá, že táta a děti jsou někde a máma jinde, v jiném státě, to je všechno. Já jsem byla s dětmi od jejich narození. Pořád. Dvě nejmladší se dokonce i doma narodily. Školu měly doma, takže to jsme také celou dobu byli spolu.
Mámy jsou pro své děti nejdůležitější do chvíle, kdy jdou děti do puberty a pak je fajn, když větší iniciativu a zasvěcování do chodu světa převezmou tátové. No a tak nám to právě krásně vyšlo. Děti jsou nyní s mým bývalým mužem, učí se obstát ve světě a já funguji stále jako maminkovská podpora, když je třeba, na tom se moc nezměnilo.
Navíc mě baví cestování a změny, takže velmi ochotně pendluji mezi Čechami, kde mám svou práci, která mě moc baví, a Irskem, kde jsou mé děti, které mě moc baví. Je to win-win na všechny strany. :-)
Tvůj nejstarší syn už má 21, nejmladší syn už má 14, takže můžeš posoudit, jestli tvé výchovné i vzdělávací metody přinesly ovoce?
Přinesly úžasné ovoce. Alespoň podle mého úhlu pohledu na svět. Mé děti nejsou žádní bezproblémoví supermani, ani zázračné děti. Ale docela rozumí samy sobě, dokážou přemýšlet o věcech do hloubky, vyznají se ve svých pocitech a umí o nich mluvit. Umí měnit úhel pohledu, dokážou pochopit, proč se jim odehrávají v životě určité situace, proč je něco nebo někdo štve a co s tím udělat… A to si myslím, že do dospělého života není úplně málo!
Ty stále pomáháš lidem – co je teď tvým hlavním oborem podnikání a zájmu? Jsou to stále i děti?
Děti tam určitě pořád patří, i když můj zájem je teď trošku širší. Pracuji s lidmi, kteří chtějí nahlédnout na svůj život, sami na sebe a něco změnit a nevědí třeba tak úplně, jak na to – včetně toho, že si třeba neví rady se svými dětmi. Baví mě společně s nimi nacházet tu pravou cestu právě pro ně. Mám povahu detektiva dobrodruha, takže se v pátrání ve vnitřních světech skutečně vyžívám. Nástroje používám velmi rozmanité, dalo by se říct že od analýzy a psychologie až po improvizaci, hru a divadlo. Záleží na tom, kdo přijde, co potřebuje a jaký je typ člověka.
Chcete se dozvědět, jak na to? Jak efektivně změnit své rodičovské nástroje a strategie a zvýšit pozitivní dopad, který na své děti máte? Chcete se stát rodičovským esem? Víc se toho dozvíte v e-knize Ivy Aliany Bendové Putování krajinou rodičovství (aneb jak se vychovat v rodiče), kterou čerstvě vydalo nakladatelství OSULE!
Iva Aliana Bendová
„Trocha krásy, trocha kouzel, zkrátka špetka neděle do všedního dne,“ říkával Jan Werich. A Aliana k tomu dodává: „A to je právě ono. Ve všem, co dělám, hledám tu špetku neděle pro každý den. To mě baví. :-)“
Aliana se narodila v Kraslicích, což je malé město na západě Čech. Úspěšně vystudovala konzervatoř a DAMU, nějakou dobu se věnovala naplno divadlu. Později porodila čtyři krásné děti, které vzdělávala doma. Když děti odrůstaly, začala se věnovat práci, která ji lákala a přitahovala: terapiím, malování obrazů a také výuce rétoriky, kde zajímavě propojuje své divadelní a psychoterapeutické zkušenosti.
Aliana sama o sobě říká, že není milovníkem stereotypů, a proto s oblibou hledá nové cesty. Ráda nachází netradiční úhly pohledu na věci, ať už dělá či dělala cokoliv.
Protože se nedrží žádných standardních metod, ale „šije postup každému přímo na míru“ a nebojí se společně s klienty experimentovat (a také si hrát!), jsou její metody překvapivě rychlé a hlavně trvale účinné.
Což si můžete ihned vyzkoušet sami, když se pustíte do experimentování s její knihou Putování krajinou rodičovství!
Více se o Alianě můžete dozvědět na jejích stránkách www.aliana.cz a také www.myslenkologie.cz.
ŽIJTE (s) CYKLEM I PŘI VÝCHOVĚ DĚTÍ!
Líbí se vám tento článek? Sdílejte ho dále:
Napište komentář