text © 2017 Dana-Sofie Šlancarová, dana-sofie.cz / foto © Erik Hutter
(Tento článek věnuju své úžasné trenérce Štěpánce, která mě od první únorové myšlenky na to, že bych to mohla zkusit, až po červnovou cílovou rovinku na náměstí Přemysla Otakara II. v ČB celou dobu povzbuzovala a vedla moudrými a zkušenými maratonskými radami.)
4. 6. 2017: Jsou 4 hodiny ráno a já jsem zase vzhůru. Usnula jsem ve dvě a teď mě znovu budí sluníčko a ptáci. Neříkám si často, že slunce tak odporně svítí a ptáci tak odporně řvou, ale dneska je zrovna ten den. Teda noc. Navíc mám příšerný hlad. Bílý sex není něco, co bych běžně provozovala, dnes mi nicméně tělo říká, že klidně můžu… Anebo dokonce musím!
Zaběhla jsem totiž před pár hodinami svůj první půlmaraton… Ve městě rozpáleném natolik, že třetina lidí vůbec nedoběhla do cíle (nevídaný odpad) a i keňští favorité odpadávali jako mouchy a vítěz si stěžoval, že to vedro bylo fakt nepříjemné. (Btw, není v Keni taky vedro? Pamatuju si snad ze zeměpisu něco blbě?)
Teď jsou ty čtyři ráno, já ležím v posteli a bužíruju, žvýkám s velkou chutí vepřový řízek, co mi zbyl od včerejšího oběda a mám energie, že bych ji mohla dodávat do Temelína.
únor 2017: Vůbec nechápu, kudy se ta myšlenka ke mně vloudila. Asi že jsem si říkala, že moc sedím u toho počítače a potřebuju nějaký pohyb a vždycky mě bavilo běhání. Donutím se tedy párkrát zvednout zadek a jít si zaběhat. Není to nic moc, ale ty endorfiny nějak fungují – cítím se celkově lépe a radostněji. ;-)
začátek března 2017: Štěpánka mi vypráví o mírových bězích po celém světě, kterých se účastnila, a o svých maratonech. Místo toho, aby mi z toho bylo špatně, něco ve mně říká: „Wow! To chci taky!“ Spíš jen z legrace se mrknu, kdy je v Budějovicích půlmaraton – že bych jako měla nějaký ten cíl, kterého bych se mohla držet.
Štěpánka ani chvíli neváhá, určitě se mám přihlásit. A že mi dodá tréninkový plán. Je na 3 měsíce a přesně udělaný na to, aby na jeho konci člověk zaběhl půlmaraton. Jsem chycena, jsem lapena, vyplňuju přihlášku, platím registrační poplatek a jsem oficiálně in.
14. 3. 2017: Začínám to tedy brát vážněji. Ve chvíli, kdy odvezu Tobiáše na kroužek, nevracím se k práci na počítači, ale se psem se jdeme proběhnout podél Malše až dozadu k jezům. Aplikace Runkeeper mi ukazuje 5,07 km a čas 45 minut. Poznámka v tréninkovém plánu: Cca 10 minut jsem se bavila s takovou sympatickou starou paní, které se líbila Čerňucha. Čili to přijde odečíst od mého času. Běžet takhle půlmaraton, nevejdu se do limitu 3 hodin. Ale nějak se začít musí.
V dalších dnech se snažím hledat vhodné tréninkové trasy – běhám totiž v pětiprstých botičkách, kterým moc nesvědčí byť jen málo vody na jakémkoli povrchu. Teče do nich. A pak je chladno od noh. A to já nerada.
Tréninkový plán zahrnuje postupné zvyšování dávek (vzdálenosti), ale také střídám kratší a delší trasy nebo rychlé výběhy do kopce nebo sprinty na 1 500 či 800 metrů. Tím vším se má postupně zvyšovat i moje rychlost.
24. 3. 2017: První trénink, který se tak trochu podobá očekávanému závodu – projíždím Brnem a tak si dám 5 kiláků v parku v Lužánkách. Ačkoli kličkuji mezi cyklisty, kočárky, dětmi, psy, ještě více psy a spoustou běžců, zaběhnu svůj dosavadní rekord na tuto vzdálenost, dám to za 32:12! Což už znamená, že půlmaraton bych dala za nějaké dvě hodiny patnáct! Nicméně, je jasné, že pět kilometrů je pouze pět kilometrů a dvacet jedna kilometrů je ještě něco sakra jiného. Ale aspoň vidím, na co mám!
A ještě jeden poznatek: Tam, kde je energie toho, že se tam běhá, se fakt běhá rychleji. Několikrát si to připomenu v dalších měsících při tréninku v budějické Stromovce. Tam to nějak běží samo…
27. 3. 2017: Moje první desítka. Za kolik ji dám? A jak to udělat, abych cestou neumřela žízní? Březen je tentokrát naštěstí docela chladný, ale stejně. Nechci se odrovnat… (Pár minut po doběhu a strečinku už dřepím v záhoně a vytrhávám plevel. O nějakých deseti kilometrech za sebou vůbec nevím;-)
30. 3. 2017: Začíná být vedro a začínají lítat mouchy. Erik si ze mě dělá srandu: „Víš, jak se pozná běžec? Má mouchy mezi zubama!“ Nechci si ani přestavovat, jaké budou tréninkové podmínky, jakmile teploty ještě pokročí.
7. 4. 2017: Před pár dny jsem si po tréninku nesundala svoje mokré pětiprstky a odnesl to močový měchýř, pořád chodím čůrat. Trápí mě to asi 14 dní, vždycky tak dva dny ano a pak tři dni nic. Podivné podivné. Taky jsem si nakopla palec, když jsem trénovala kopce v lese. Ten palec jsem ale namazala měsíčkovou mastí, dobře namasírovala a druhý den jsem o něm nevěděla. Stejně tak už jsem se naučila zacházet s namoženými svaly – stačí trocha správného strečinku a o naběhaných kilometrech ještě ten večer nevím…
Co tedy s tím močovým měchýřem? Zdá se, že moje tělo má velmi dobrou a velmi rychlou schopnost regenerace, jen si to připustit… A pak si uvědomím ještě jednu věc: močový měchýř může znamenat i přílišný tlak na sebe samu. Netlačím na sebe trochu moc? Abych zaběhla všechny tréninkové dávky, čili nejmíň 5 do týdne, a pořád se zrychlovala v dosažených časech?
Do druhého dne je po problému s močákem a už se nevrátí.
10. 4. 2017: 13kilometrová trať. Začínám mít problém s tím, že mi obvyklé okruhy nestačí, všechno je moc krátké… Zajímavá změna perspektivy.
15. 4. 2017: Začínám si psát do tréninkového plánu, i jaký jsem den cyklu. Pomáhá mi to přenášet se přes tréninková traumata. Dnes jsem velmi rozčarovaná z toho, že mě strašně zdržoval pes, jak pořád chtěl něco čmuchat a otáčel se za srnkama, a hlavně ti tůristi, odporní sváteční turisté po desítkách v mé cestě, kde se berou?! Mají být ještě zalezlí doma za pecí! Když mi dojde, že jsem den 26 a blížím se do své menstruační fáze a nechci nikoho ani vidět, odpustím si, že jsem tak hnusná a protivná a měla jsem tak mizerný čas.
19. 4. 2017: A není to výcvik jenom fyzický. Posiluji i svého ducha a trénuji na 3 500 lidí, kteří poběží ten půlmaraton se mnou. V mém tréninkovém plánu z tohoto dne stojí: Boj s větrem, sněhem, důchodci motajícími se po stezce na kole zprava doleva, kočárky, psy, auty v uzkých uličkách… Asi 10 venčení a čekání při přechodech přes ulici… Čas tedy mizerný, ale opět perfektní psychický výcvik – který ale moc nedávám, zvlášť ve dni 1. ;-)
5. 5. 2017: Skvělý výsledek opět v parku: 10 km pod hodinu, za 58:30. Moc mě ta Stromovka sice kvůli těm lidem a kočárkům a psům nebaví, radši les a samotu, ale ty časy nejsou špatné… Začínám do svých analýz zahrnovat i teplotu vzduchu: Zatím se mi nejlíp běhá cca při 15 stupních Celsia. Kéž by to vydrželo až do termínu půlmaratonu!
13. 5. 2017: Dnes doplňkový trénink v Tatralandii v Liptovském Mikuláši: 20 bazénů a jízda na tobogánu obtížnosti „uáááááááááááááááááááááá“! Tobiáš to komentuje slovy: „Mámo, já jsem viděl, že je tam značka, že je to obtížné jako černá sjezdovka, ale nechtěl jsem tě strašit.“ Byl to ten nejkratší a vypadal tak povlovně. Zvenku… Blažená nevědomost. Dáme si ho pak ještě jednou a ještě potřetí.
17. 5. 2017: Měsíc se s měsícem sešel a opět jsem den 2 a v mém tréninkovém plánu stojí má zpráva trenérce Štěpánce: Nejdřív dobré zprávy: Pata naražená o kámen už vůbec nebolela. A horko už mi taky nevadí. A teď ten zbytek: Den 2: Do prdele, proč je všude tolik lidí? A tolik psů? A koně?! Proč někdo vymyslel kopečky? Ta cestička je nějaká úzká. Pse, proč se nevenčíš? Pse, proč se furt venčíš? Pse, přestaň čuchat ty srnky a rozběhni se!!! Nesnáším traktory. Nesnáším rozblácené koleje od traktorů. No to snad ne! Dědek s malotraktorem v cestě. Obracím to. Může mi někdo vysvětlit, proč mi nefunguje hlasové hlášení kilometrů, když je všechno zapnuté? A může mi někdo vysvětlit, proč se mi měření vypne, když mi volá Tobiáš? Howgh a dejte mi všichni pokoj:-))) Ještě že je moje trenérka taky cyklická žena.
23. 5. 2017: Datum půlmaratonu se neúprosně plíží a mně naskakují čím dál vyšší tréninkové vzdálenosti. Dnes ta nejvyšší: 19 km. Víc už do půlmaratonu neuběhnu. Trénink je udělaný tak, abych tuhle délku trasy (21 km) běžela při závodě poprvé. Vyrážíme na mé oblíbené tréninkové místo k rybníkům kousek od Ledenic. Tobi i Erik i pes jsou se mnou. První dva jednou na kole a dělají mi průběžně občerstvovací stanice.
Třetího mám jako obvykle za pasem a běží se mnou. Už jsme vychytali i způsob: když Erik s Tobiášem jedou přede mnou, pes je cítí a běží za nimi a táhne mne. Když jedou za mnou, pes se po nich ohlíží a musím táhnout já jeho. Takže kluci jedou vepředu, na 19 kilometrech nechci úplně testovat pravidlo těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Můj čas je 1:55:32. Wow! Je jasné, že půlmaraton dám a že by to mohlo být kolem 2 hodin 10 minut! Jen to počasí kdyby bylo chladné…
30. 5. 2017: Ta špatná zpráva je, že maraton je za 4 dny. Ta dobrá zpráva je, že se mi stále daří zlepšovat časy. Dnešní zpráva pro trenérku: 8,11 km / 46:50 min. / 5:47 min/km / 10,25 km/h / 28 stupňů i ve stínu / k pití jen voda (jinak jsem si dávala zelený ječmen) / k jídlu proteiny z mušek, co nezvládly vybrat zatáčku / strečink po doběhu komplikován hejny dotěrných komárů / teče ze mě, jako bych stála ve sprše / nejrychlejší 6–10km běh / ufff:-)
1. 6. 2017: Poslední test běžce v ulicích města: 8,01 km / 46:26 min. / 5:48 min/km / 10,33 km/h / samé hlavní silnice, asfalt, čekání na křižovatkách, auta, auta, auta, kamióny, auta, auta, autobusy, auta, trolejbusy, auta, auta, křižovatky / slunce a teplo / vděčná za každý kousek stínu a každé fouknutí větru / ale jinak fajn – a podle Runkeeperu ještě rychlejší běh než v úterý!!!
3. 6. 2017: Den D. Nebo den 1/2M. Běží se až večer, ale naštěstí nemám moc čas být nervózní, protože ten den máme soustředění s naším tai-či mistrem. Sorry, Oto, že jsem to trošku flákala, ale dělat ty mabu trochu poctivěji, jít ještě víc do podřepu, nezaběhnu večer nic, odrovnala bych si svaly na stehnech. Počítám ale s tím, že čchi-kungy a strečinky mi pomůžou ideálně rozhýbat a nažhavit celé tělo – a taky že jo.
A pak už jdeme s Erikem na budějické náměstí, dávám mu pusu a on mizí v mnohatisícovém diváckém davu a já mizím v mnohatisícovém běžeckém davu. Ještě než stihnu odevzdat batůžek v běžecké úschovně, volá mi moje úžasná trenérka a říká, že to budou i v Příboře sledovat v přímém přenosu. Cha cha, ať žijí média;-)
Mé poslední obavy před startem jsou, jestli se stihnu vyčůrat, než závod začne. Běžců jsou tisíce, těch, co se jim chce na poslední chvíli čůrat, desítky – a toitoiek v depu co by na prstech spočítal. Ale jo, stíhám to. Hledám si vodiče s časem 2:10, nakonec se ovšem rozhodnu běžet ještě kus před nimi. Už slyším výstřel a třiapůltisícový dav se dává do pohybu. Ty první minuty jsou nejsilnější. Hrají nejdřív Vltavu, zní to jak hymna, a pak vám v ochozech všichni tleskají a povzbuzují vás – mám téměř slzy v očích a husí kůži po celém těle.
I tak to ale trvá ještě bez dvou vteřin dvě minut, než i já konečně proběhnu startem. A pak už běžím. Důvěřuju svému tělu, že za ty tři měsíce natrénovalo, co mělo. Že ví naprosto přesně, jakou rychlost zvolit. Nevím, jak rychle běžím. Prostě věřím, že tělo ví, co ho dnes čeká a jak rychle má běžet od začátku až do konce.
Prvních pět kilometrů dávám ve svém traťovém rekordu, aniž bych měla pocit, že jsem to přepálila (ale o čase nevím, ten sleduje Erik na internetu v mobilu, takže ví po celou dobu závodu mnohem přesněji než já, jak na tom jsem). Druhých pět kilometrů je taky pohoda. To jsou vzdálenosti, které mám natrénovány bezpečně, a vím, že je dám i za vedra, které dnes panuje.
Je nějakých 27 stupňů, ale asfalt a beton města z toho dělají tak 32, a pěkně dusných. Naštěstí je pití co 2,5 km a neplánovaně přidali i osvěžovací vozy. Nenechám si je ujít a díky tomu doběhnu a doběhnu v pohodě, na rozdíl od tisícovky dalších. Pamatuju na všechny dobré rady od trenérky maratonky Štěpánky i od kamarádky Helči, která už má půlmaratonů za sebou pět nebo šest. Všude pít. Pořád se chladit. Používat houbičky. Běžet si ve svém tempu. Nenechat se strhnout davem. Na ioňťáky raději bacha, můžou pomoct, ale taky ti přihoršit (proto mám s sebou svoje dvě lahvičky s ječmenem, se kterými jsem běhala celý trénink).
První krizi mám spíš psychickou na osmém kilometru, když proti mě běží budoucí vítěz mužské kategorie – on je v tu chvíli totiž už na kilometru šestnáctém! A já vím, že mě čeká ještě pěkně hnusná cesta po čtyřproudé silnici k velkému kruháči směrem na Lišov. Jediné, co mi pomáhá s touto myšlenkou je, že jindy se pěšky na toto místo opravdu nepodívám. Že je to opravdu rarita se po této silnici a tomto kruháči procházet.
Na desátém kilometrů do závodu naskakují čerství běžci ze štafet – vidím ten rozdíl, jak rychle běží a jak já se už začínám ploužit. Vedro je fakt velké. Ne snad nesnesitelné, ale cítím, jak mi ubírá sil…
Na dvanáctém kilometru mám první fyzickou krizi: začínají se mi rozdírat nohy na stehnech, jak se o sebe třou. Vzpomínám si, jak jsem na začátku tréninku četla úžasnou autobiografickou knihu Yvetty Hlaváčové Tulip nazvanou Rebelka. Kolik svých závodů dokončila s plavkami zadřenými do masa. Yvettin bojový duch mě inspiroval při každém tréninkovém běhu, dodával mi sílu běžet a uběhnout všechno, co jsem si předsevzala, a mám ho s sebou i na ostrém závodě. Když mohla Yvett s odřeným tělem, co já bych nemohla s odřenými stehny?! (V jednom případě Yvett pomohlo sundat si horní díl plavek, ale to se při půlmaratonu úplně nedá aplikovat;-)
Kruháč a čtyřproudovka je za námi, míříme opět do centra města. 17. kilometr se běží znovu po ulici Na Sadech, která obkružuje historické centrum Budějovic. Vidím Erika a ještě plná sil mu mávám a usmívám se. Pak to ale přichází. Vím, že už mě čekají jenom 4 kilometry a jsem v cíli. Ale běžet je po ulici Pražská, tím vedrem a dusnem a s ubývajícím silami… Není to nijaká hrozná krize, ale cítím, že už nedokážu běžet tak rychle jako dřív a že i moje psýché toho začíná mít dost.
Ani davy už mě nedokážou povzbudit. Rozčilují mě chlapíci, co sedí uprostřed Pražské s několika půllitry piva a chechtají se. Štvou mě děti, které si s vámi chtějí plácnout. Nechápu ženské, kterým je tak osumadvacet, váží 120 kilo a řvou, že to dám. Je mi jasné, že jsem na své půlmaratonové cyklické pouti dospěla do menstruační fáze a nechci nikoho ani vidět. Ale do cíle jsou to ještě dva, dva, dva, dlouhé dva kilometry.
Kilometr před cílem probíhám zase kolem Erika. Už se tak neusmívám. Chtěla bych zrychlit jako obvykle, ale nejde mi to. Ani 600 metrů do cíle se nedokážu rozběhnout o něco víc, ani 400 metrů, ani 200. Ale sto metrů, už ten cíl vidím, mi moje tělo zase naskočí, jak bylo vycvičeno za ty tři měsíce, a posledních sto metrů sprintuje jako o dušu.
A vyplatí se to. Můj oficiální čas je sice 2:10:56, ale když odečtu ty necelé dvě minuty popocházení na start, reálný čas je 2:08:59. Jóóóóóóó! Dala jsem to! Jsem fakt dobrá!!! Jóóó! Ve své kategorii jsem byla 48, čili v první polovině. Mezi všemi ženami 278., čili taky v první polovině těch, co doběhly. To na první závod vůbec není špatné!
Pak si ovšem vedro a fyzické vyčerpání přece jenom vybírají svou daň. Mám trošku úpal a chci co nejdřív domů. Ale doma stačí mokrý hadr na hlavu a trochu ovoce – a pak jsem do dvou rána vzhůru a ve čtyři znovu a svítím jak baterka a šla bych si ten půlmaraton dát ještě jednou…
Jo, byl to dobrý nápad. Když běhám, cítím se líp, líp mi to myslí, nejsem tak podrážděná ani v premenstruační fázi, mám víc energie… Další se splněných snů, který mi vlastně na začátku přišel docela crazy a někteří si klepali na čelo, jestli náhodou nejsem na to trochu stará, když je mi dvaačtyřicet. Ne. Nikdy není pozdě na jakékoli moje nebo vaše sny.
Stačí za nimi jen jít. Udělat si tréninkový plán a každý den zaběhnout kousek a každý den se zlepšit kousek a každý den si to užít. A pak, na bojišti, vytrénované tělo i mysl to udělá za vás. Běží samo a zvládne i tu velkou metu, kterou jste si předsevzali.
„Takže příště maraton?“ ptá se mě potom moje trenérka.
„Mnooo, to ještě uvidíme,“ říkám a mažu si do krve rozedřená stehna ten den už asi podesáté měsíčkovou mastí, ale uvnitř vím, že proti srsti mi ten nápad není…
ŽIJTE (s) CYKLEM A BĚHEJTE!
Líbí se vám tento článek? Sdílejte ho dále:
Napište komentář