text © 2016 Dana-Sofie Šlancarová, dana-sofie.cz / foto © pixabay.com
Helence bylo právě šest. Po prázdninách půjde do školy a cítí se jako velká holka. Už má tašku, pouzdro, pero, fixy, jednu písanku, do které si zkouší potají malovat písmenka a hrst fosforeskujících céček. Je velká a do školy bude chodit sama. Už ji tam nebude nikdo vodit za ruku jako do školky.
Helence je šest a půl. Jde ze školy, sama, a jde co noha nohu mine. Má první velký průšvih. Dostala trojáka. Po samých jedničkách najednou tohle. Psali písemku, byly tam dva příklady a ona se v jednom spletla. A má tróju. A průšvih. Co tomu asi dome řekne mamka a taťka? Budou se zlobit, to je jasné…
A je to přesně tak. „Mě nezajímá, žes to věděla správně, ale napsala blbě. Dostala si trojku a to se počítá. Nejsi naše hodná holčička. Hodné holčičky dostávají jedničky.“
Helenka tiše pláče v pokoji a umiňuje si, že až bude veliká, tohle rozhodně svým dětem dělat nebude. Nikdy!
…
Heleně je třicet dva. Její dcera Markétka právě přinesla ze školy první tróju. „Markéto, tak tohle teda ne. Tohle by nešlo. Vždyť to umíš. Proč jsi musela dostat trojku? Cos dělala? Nedávala jsi pozor? Takhle to opravdu dál nepůjde. Chci, abys nosila jedničky.“
Markétka sedí v pokojíčku a tiše pláče. Prostě se spletla. No a co? Copak se to dospělým nikdy nestane? Že se přepíšou, upíšou, přehlídnou, spletou, udělají chybu?
Helena sedí v ložnici a taky tiše pláče. „Do prčic, proč na ni tak řvu? Copak se něco doopravdy stalo? Ukousla někomu ze spolužáků hlavu? Ne. Jenom dostala první trojku. No a co?“
Tu noc se zdá Heleně živý sen, ve kterém hraje dvojroli. Je jí šest a půl a právě přinesla první trojku. Ale zároveň je dospělá a je svou vlastní mámou. Její šestileté já ví, že nespáchalo žádný zločin – jen prostě prožilo svůj první větší neúspěch. Nic víc, nic míň. Její dospělé já má za sebou právě velmi náročný den v práci. Už dlouho ji nebaví, chtěla by dělat něco jiného, ale nevidí východisko. Ale sametová revoluce ještě nepřišla a možnosti na pracovním trhu jsou omezené. Helena-svá máma je unavená, nervózní a v hlavě má jediné: „Když se bude moje dcera dobře učit, bude na tom v budoucnu líp. Já chci, aby se moje holčička měla v životě líp než já, a udělám pro to všechno…“
Druhý den je sobota a Helena s Markétkou jedou shodou náhod samy k babičce. Malá Markétka je pořád trochu zaražená a nedůtklivá a velká Helena neví, jak začít. Ale pak se odhodlá a vypráví jí svůj příběh šestileté malé Helenky, co přinesla první trojku v životě. A vypráví jí příběh své maminky, její babičky, a tehdejší doby, kdy bylo všechno ještě jinak. A vypráví jí, že co se v mládí od rodičů naučíme, často pak v životě děláme, i když vůbec nevíme proč.
„Mami, a to nejde změnit?“ ptá se Markétka. „Já opravdu nechci být jako ty nebo babička. V něčem jo, ale v tomhle rozhodně ne!“
„Jde to změnit,“ usměje se její máma. „Jde. Vlastně stačí, když si uvědomíš, že to děláš stejně jako tvoji rodiče – a začneš vědomě reagovat jinak, tak jak to doopravdy cítíš uvnitř, v srdci…“
Markétka tomu ještě úplně nerozumí, ale hlavní je, že tomu už teď rozumí její máma a ví, co dělat. A ta si ji přitáhne k sobě a řekne: „Markétko, chtěla bych ale, aby sis pamatovala jednu věc: kdykoli se na tebe budu náhodou zlobit, kdykoli na tebe budu třeba křičet, kdykoli ti budu vyčítat, žes něco udělala špatně, chci, abys vždycky věděla, že přes to všechno jsi moje milovaná holčička a pořád tě mám ráda. Nejspíš jsi totiž neudělala nic špatně, jenom já jsem třeba zrovna unavená a tak se rychleji rozzlobím. Budeš si to pamatovat?“
A Markétka přikývne…
* * *
A jestli hledáte návod, jak tohle všechno taky ve svém životě změnit, jak vychovávat svoje děti tak, abyste si to užívali i vy i oni, abyste rostli vy i oni – zkuste se inspirovat v úžasné knize Lucie Königové Negramotný rodič.
ŽIJTE (s) CYKLEM A UŽÍVEJTE SI RODIČOVSTVÍ!
Líbí se vám tento článek? Sdílejte ho dále:
Napište komentář