text © 2017 Yvett Tulip Hlaváčová, úryvek z knihy Rebelka / foto © archiv Yvett Tulip Hlaváčové a pixabay.com
English Channel
La Mancha je krajem dona Quijota. O kraji La Mancha, drsné a vyprahlé planině, rozprostírající se jižně od Madridu, slyšel snad každý. Miguel Cervantes ho svou románovou fikcí o donu Quijotovi, rytíři smutné postavy, a jeho zbrojnoši Sanchu Panzovi učinil navždy nesmrtelným.
Kraj s nedohlednými hnědožlutými plochami polí, vinicemi, odkud na nás ještě dýchne pravé, nefalšované Španělsko, a všudypřítomnými větrnými mlýny si takovou pozornost určitě zaslouží.
La Manche však není krajem dona Quijota, ale bojištěm plavců, které strhává větší pozornost než cokoliv jiného.
Pokud nějakému cizinci řeknu, že se chystám na kanál La Manche, bude na mě nechápavě koukat a pak se mě zeptá.
„Jó, ty myslíš anglický kanál?“
La Manche je známý jako English Channel.
O anglickém kanálu slyšel snad každý, ale o La Manche jen Češi a Francouzi.
Celý svět se snaží o to, být první nebo nejrychlejší. Každým rokem přibývá počet plavců, kteří Kanál pokořili.
Těžko říct, jestli Matthew Webb, který v roce 1875 jako první přeplaval Kanál za 22 hodin, věděl, jakou tradici tím odstartoval.
První Čech dosáhl času 15 hodin 26 minut – ale až na druhý pokus. Z Francie do Anglie, což je snazší a opačný směr, než se plave nyní.
Bylo to v roce 1975. Přesně o sto let později.
V roce mého narození. Přirozeně jsem neměla šanci být první plavkyní.
Nezbylo mi tedy nic jiného než být aspoň tou nejrychlejší.
Pokusím se teď trošku vysvětlit celý postup. Pár zkušeností už, myslím, mám.
Dostat se k přeplavbě není vůbec nic jednoduchého.
Spousta lidí si představuje, že se sbalíte a odjedete pokoušet štěstí do Anglie, kdy jen vás napadne.
Pravda je ale jinde. Musíte hlavně vyplnit spousty formulářů. Zažádat o termín plavby, třeba i dva roky dopředu, a v neposlední řadě absolvovat zdravotní prohlídku.
Pilota, který vás bude doprovázet po dobu plavby, si můžete vybrat ze dvou asociací.
Dále je nutné zaplatit poplatek asociaci a honorář pilotovi.
To vše vás vyjde zhruba asi na 80 tisíc korun. Honorář je rozdělený do dvou splátek. První musíte zaplatit při rezervaci pozice a druhou v okamžiku, kdy vstoupíte na loď. Pokud se rozhodnete neplavat ve stanovený termín, lze zaplacenou částku přesunout na jiný termín.
Je běžné, že se pro špatné počasí rozhodnete vůbec nestartovat. Jestliže ovšem vlezete do vody a plavete třeba jen hodinu a pro špatné počasí ukončíte pokus, peníze propadají a vy si musíte znova zaplatit celý obnos.
Výběr pozice záleží na vás. Každý plavec potřebuje něco jiného. Ale nejoblíbenější bývá především první týden v srpnu. Svoji roli sehrává i teplota vody a proudy.
„Tide“ trvá sedm dní a je to termín, kterým se označuje vymezený čas na pokus o přeplavbu.
Dále máte pozici, která určuje pořadí čtyř plavců.
Nikdy mě tahle fáze nebavila, ale udělat se musí.
Před očima vidím Doverské skály a siluetu francouzských břehů.
Není to kraj dona Quijota, ale kraj plavců.
La Manche vytvořil mnoho příběhů, včetně těch, které končily smrtí.
Stovky plavců se vrhají do vody a stále se vracejí, aby překonali sami sebe a čelili neúprosným podmínkám.
Mořská úžina mezi Anglií a Francií je široká 34 kilometry. Více než stovka proudů se stává úhlavním nepřítelem. Jsou tu proudy přílivové i odlivové. Teplota vody se pohybuje mezi 9 a 18 stupni. Plavci musejí zvládnout až padesát kilometrů, než přeplavou na druhý břeh, – samozřejmě vlivem proudů.
Více než 5400 plavců z 50 zemí světa se pokusilo o přeplavbu. Uspělo jich 1171, z toho 544 mužů a 261 žen. 916 plavců z Anglie do Francie a 255 opačným směrem. Jedná se o extrémní fyzický a psychický výkon, sledovaný význačnými institucemi a osobnostmi po celém světě.
Pro objektivní zhodnocení podaného výkonu byla v roce 1927 zřízena „Channel Swimming Association“, jež povoluje, organizuje a sleduje všechny pokusy o přeplavání. Později byla založena i druhá asociace „The Channel Swimming & Piloting Federation“.
K pozici plavce je dobré ještě vysvětlit, jak vlastně probíhá celý výběr a postup. Pochopitelně, pokud máte první pozici, je to nejlepší. Nikdo vás neomezuje, a kdykoliv to uznáte za vhodné, můžete vyrazit. Pokud jsou ideální podmínky k plavbě, pilot se ptá nejdříve prvního plavce, jestli chce startovat. Jestliže ten odmítne, je na řadě druhý plavec a takhle to pokračuje až do posledního. Může se stát, že bude ideální počasí, ale proudy nebudou příznivé. V takovém případě pilot postupuje podle kvality plavců. Dokonce i každý plavec má rozdílnou hodinu startu. Ti slabší startují v časných hodinách, aby byli včas na kritickém úseku, kde jsou silné proudy. Mohlo by se totiž stát, že pokud nepřeplavete určitý úsek včas, nemusí vás další proud pustit dál.
Je to opravdu velice složitá procedura, kterou je asi schopen zvládnout jen zkušený pilot za pomoci moderní techniky.
Já osobně jsem se vždy spoléhala na rady pilota, i když finální rozhodnutí musíte udělat stejně sami. Jsou dokonce někteří plavci, kteří se snaží plavat přes noc. Výhodou je, že nemáte takové vlny a vítr. Nevýhodou naopak to, že je pravděpodobnější, že dostanete mořskou nemoc a je vám mnohem větší zima. Tento termín si vybírají plavci, kteří nejsou až tak rychlí, neumějí plavat ve vlnách a mají dostatečnou tukovou zásobu.
Což je můj pravý opak.
Dále je nutné počítat s mořskými živočichy, není žádným překvapením, když vás popálí medúza.
Poslední věcí, kterou musíte brát na vědomí, je nebezpečí trajektů, které vám můžou křižovat cestu a plavbu zkomplikovat.
Pak už jen: Děj se vůle Boží.
La Manche 2005
„Tajemství znamená, že jsme tvůrci našeho vesmíru a že každá touha, kterou tvoříme, se v našem životě projeví. Proto jsou naše přání, myšlenky a pocity velmi důležité, neboť se projeví.“ Marie Diamondová
[…]
Startuje se z pláže, kam si musíte z lodě doplavat a čekat na signál startu.
Rozloučila jsem se a za povzbuzování posádky skočila do vody.
První dojem nebyl tak zlý, ale vlny byly nepříjemné. Zkusila jsem naposled očistit mastné dlaně o písek, ale neúspěšně. Postavila jsem se čelem k moři a čekala. Zvuk trubky se rozezněl po širém okolí. Rozeběhla jsem se a s pokřikem se vrhla do moře.
Nemohla jsem uvěřit, že tolik očekávaný okamžik nastal. Měsíce jsem si představovala tuto chvíli – a najednou byla tady.
Od začátku jsem zvolila ostré tempo a nabrala jsem směr k lodi. Vlny byly opravdu nepříjemné. Vracely mě zpět, narážely do hlavy i rukou, a tím mi rozhodily
tempo.
Nevěřila jsem, že v takovém počasí mohu zaplavat světový rekord. Určení hodiny startu bylo očividně chybné, ale nevzdávala jsem to.
Pilot lodi mě upozorňoval, že nemohu plavat těsně vedle lodi, ale musím dodržet předepsanou vzdálenost. Od Christofa jsem věděla, že vždy plaval těsně u lodi, ale bála jsem se porušit pilotův příkaz, aby mě dohlížející rozhodčí nediskvalifikoval.
V dlaních jsem ztratila cit pro vodu, jak jsem je měla mastné od lanolínu. Vnitřní strany stehen se mi k sobě lepily a nemohla jsem pořádně kopat. Uši mi pořád lezly z čepičky, což mi dost vadilo. Snažila jsem se mezi záběry čepičku upravit, ale tím, jak byla mastná, se vždy vrátila do původního stavu.
Taková blbost, jako jsou mastné dlaně, neschopnost kopat a lezoucí uši, vás může pěkně rozhodit. Pokud se k tomu přidají vlny, které vám čepičku začnou pomalu sundávat, začíná vám rapidně klesat trpělivost.
Držela jsem si dvoumetrovou vzdálenost od lodi, ale vlny, které od ní šly, mířily přímo na mě.
Potřebovala jsem být blíž k lodi, abych ztlumila vlny, ale strach mi nedovolil.
Snažila jsem se aspoň sledovat loď, abych se nevyčerpávala zvedáním hlavy, když kontroluji směr.
Pocity byly zvláštní. Cítila jsem se plná sil a ve výborné formě, ale okolnosti byly proti mně.
Geo mi ukazoval frekvenci záběrů a stav kilometrů. Michal s lékařem mi chystali jídlo a psali vzkazy. Zhruba v polovině Geo ukázal, že jsem úplně na stejném místě jako Standa Bartůšek.
Nechtělo se mi věřit. Standa neměl takovou rychlost jako já, ale vlny v zádech a proudy za něj odvedly kus práce. Úplně jsem se lekla. Nejen že nezaplavu světový rekord, ale ani český rekord, který byl přesně deset hodin.
Po čtyřech hodinách se vítr konečně otočil a začal foukat zezadu. Makala jsem, co to šlo.
Houpala se na vlnách a snažila využít každé vlnky ve svůj prospěch.
Přišla řada na Michala. Rozhodl se, že mi pomůže, a skočil do vody, aby mě vyhecoval k lepšímu výkonu. Podle pravidel nemůže plavat těsně přede mnou, abych se mu nevezla v nohách.
Pouze vedle mě a v lepším případě větší vzdálenost přede mnou.
Michal odplaval ještě dál od lodi, než jsem doposud plavala. Snažila jsem se ho chytit, ale kličkoval a nebyli jsme schopni sladit tempo. Neustále jsem ho hledala ve vlnách a spíše mě brzdil, než pomáhal. Není to nic jednoduchého. Michal poznal sám, že přestože jste vynikající plavec, neznamená to, že zvládnete vést jiného plavce. Snažil se pořád koukat dozadu a udržet tempo a směr, ale nešlo to. Geo si všiml po 45 minutách, že jsem ztratila
patnáct minut, a Michala odvolal zpátky na loď.
Být hodiny na lodi a pak skočit do moře a vzít odpovědnost na sebe za jiného plavce je horší, než se zdá. Sama jsem to poznala o měsíc později, když jsem doprovázela španělského mistra světa a mého výborného kamaráda Davida Mecu, kterého jsem povzbuzovala na lodi a pak s ním plavala podle jeho potřeb.
Vždy, když měl krizi, jsem byla povolána do vody. Plavala jsem vždy první, David se mi zavěsil do noh a já jsem makala, jak kdybych plavala sprint.
Pochopila jsem, že moje poctivost nebyla na místě, protože jsem byla jediná, kdo dodržoval vzdálenost od lodi i od plavce.
Tempo bylo ukrutné a já se modlila, abych už šla zpět na loď. Plavat před nejlepším mužem světa nebylo vůbec nic lehkého. Navíc kombinace s lodí byla opravdu vražedná.
Nechávala jsem na sobě mokré plavky, takže když jsem znova skákala do vody, tělo jsem měla tak ztuhlé, že jsem nemohla pořádně zvednout ruku. Na lodi foukal studený vítr, který také udělal své.
Moc dobře vím, co to obnáší stát na druhé straně.
Posádka to rozhodně nemá jednoduché. Bylo úplně běžné, že vaše posádka zvracela.
Zima mi ve vodě vůbec nebyla a pořád jsem se cítila plná sil.
Držela jsem stále své tempo a začala vyhlížet Francii.
Hrozně jsem se těšila, až doplavu a konečně ze sebe sundám lanolín, který mě tak znervózňoval.
Z lodi mi napsali vzkaz!
„Zrychli! Silný proud! Makej, co to dá!“
Jim se to řekne, říkala jsem si. Plavala jsem naplno celou dobu a oni mi napíšou, ať zrychlím!
Pokusila jsem se však zabrat a zrychlit frekvenci.
Plavala jsem tak půl hodiny a oni pořád vyžadovali rychlé tempo.
Zdálo se, že taktika je úplně jednoduchá!
Podle pokynů trenéra zněla následovně:
Start napálíte, co to dá!
Po dvou hodinách zrychlíte!
Po čtyřech hodinách ještě o trošku přidáte!
Šestá hodina je krizová, takže musíte ještě zrychlit.
Pak už zbývá finiš, ve kterém jde o všechno, takže nasadíte maximální rychlost!
Zhruba takhle se plave, když vám jde o světový rekord.
Tepová frekvence mi neklesla za celou dobu pod 165! V krizových momentech se blíží až ke 180 tepům za minutu!
Tempo bylo vysoké, ale pořád mi psali na tabuli, ať zrychlím!
Nemělo to konce! Měla jsem pocit, že jsem zavařená. Dokonce jsem byla ráda, že voda je tak studená. Připadala jsem si jak auto, kterému se každou chvíli přehřeje motor!
Ve vlnách se těžko zrychluje, musíte držet stabilitu a rytmus moře.
Jinak se vám stane, že zabíráte do prázdna. Maximálně jsem se snažila využívat vln.
Vlny se sice zvedaly, ale vůbec mi to nevadilo. Využívala jsem jejich rychlost a myslela na jediné.
Doplavat!
Bylo jasné, že světový rekord nepadne, ale nevzdávala jsem to!
Ve druhé polovině jsem značně zrychlila. Pokud bych plavala první polovinu bez vln, které šly proti mně, stejným tempem, jako jsem plavala druhou půlku, doplavala bych ve světovém rekordu.
Stačilo vystartovat o tři hodiny později, stejně jako Christofer, jak jsem se později dozvěděla.
Když jsme se vraceli domů, hledali jsme na moři další loď, ale žádnou jsme v dohlednu neviděli. Nebyly ani žádné zprávy o tom, jestli Christofer vyplaval, až na hotelu se k nám ta zpráva donesla.
Christofer v ten den zaplaval nový světový rekord! Doplaval v čase 7 hodin a 3 minuty!
Znělo to neuvěřitelně. Překonal 11 let starý rekord o neuvěřitelných 14 minut!
Došlo mi, jakou šanci jsem propásla! Byl to velký den, kdy bylo možné zaplavat světový rekord. Pouze zvolit správnou hodinu startu!
Když jsem druhý den s Christoferem mluvila, řekl mi, že startoval krátce před dvanáctou.
Původně měl sice naplánovaný start na 8:30, ale pro nepřízeň větru mu start jeho pilot odložil. Ve vlnách, ve kterých jsem plavala téměř čtyři hodiny, Christofer plaval necelou hodinu a chtěl to pro nepřízeň počasí vzdát.
Měl velkou ztrátu a začal z vln zvracet. Trenér ho přemluvil, ať vydrží a zkusí to další hodinu. Poslechl a vyplatilo se. Moře se za chvilku uklidnilo a vítr se otočil. Dohnal ztrátu a doplaval si pro světový rekord.
V takových chvílích se vám chce křičet na celé kolo! Proč můj pilot nepoznal, že nemá cenu plavat dřív, než se moře trochu uklidní? Proč, když byl nejlepší?
Konečně jsem viděla Francii. Vždy, když jsem zahlédla francouzské břehy, vlila se mi nová energie do žil.
Na tabuli jsem měla poslední důležitý vzkaz! „45 minut do cíle!“
Poslední tři kilometry a La Manche je dobyt!
Frekvenci jsem stále držela a zdálo se, že už mi nic nemůže zabránit v tom, abych plavbu dokončila.
Poslední kilometr mě doprovodil Michal.
Loď musela opět zůstat nedaleko břehu.
Zařadila jsem se za Michala a plavali jsme směrem k břehům.
Všude byla spousta velkých kamenů a vylézt ven nebylo až tak snadné. Michal se snažil najít cestu bez kamenů, ale když jsem se pokusila dostat přes ně ven, zastavila mě ostrá bolest. Kámen mi poranil nohu.
„Tady! Pojď sem!“
Michal se snažil ušetřit každou vteřinu, protože jsme několik minut ztratili hledáním cesty na břeh.
Rychle jsem ho následovala.
Poslední tempa mě dělila od zdolání Kanálu. Michal už stál na břehu a čekal. Ve chvíli, kdy jsem se postavila a zvedli jsme ruce, zazněl konečný klakson rozhodčího.
Konec!
Michal začal křičet a poskakovat!
Světový rekord to nebyl, ale i tak jsme oba byli šťastní, že jsme přeplavbu zvládli v nejlepším českém čase.
Vytvořila jsem nový český rekord, časem 8 hodin a 42 minut!
Původní absolutní nejlepší mužský výkon jsem překonala o hodinu a osmnáct minut!
Druhá nejlepší žena za mnou zaostala o hodinu a čtyřicet šest minut.
Tímto časem jsem se také stala nejrychlejší ženou světa roku 2005 přes kanál La Manche.
Zaujal vás Yvettin příběh?
Víte, že tento rekord ale dlouho neplatil?
A byla to sama Yvett, kdo ho záhy překonal?
A od té doby nikdo nepřekonal ji?
A co bylo předtím a potom?
Třeba jak se plave v řece, kde je chovná stanice krokodýlů?
Nebo ve Vltavě, když má 8 stupňů Celsia?
Nebo jak překonat, když nemůžete dělat to, co nejvíc milujete?
Celý příběh Yvettiny cesty nejen za světovými
rekordy, ale i poznáním sebe sama najdete
v její autobiografii Rebelka!
Jak tato žena dokázala překonávat hranice lidských možností?
Co ji drželo i ve chvílích, kdy objektivně nebylo v lidských silách jít dál?
Co jí pomáhalo žít život vítěze i ve chvílích, kdy nedosáhla na stupně vítězů?
Rebelka není příběh superhrdinky, ale skutečné ženy z masa a kostí,
který vás nenechá chladným a přiměje vás k přemýšlení o vašem životě
a o tom, co v něm chcete dokázat!
„Člověk má hranice přesně takové, jaké je přijme.“
(Yvett Tulip Hlaváčová)
Yvett Tulip Hlaváčová o sobě říká:
Od malička jsem měla touhu být světová, mít v životě cíl, který bude dosahovat světový rozměr. Už jen cesta za mým snem mě činila šťastnou. Vynikat jen na české úrovni mě neuspokojilo. Proč taky?
Nešlo o soupeření nebo dokazování, byla za tím touha, odhodlanost a poznání. Bez ohledu na to, zda je cesta složitá, bolestivá a plná překážek, šlo o to, pochopit svoji podstatu a jít za svým snem… Vytyčit si cíl, který vás formuje a posouvá dopředu… Výzvy a nemožné úkoly mě činily šťastnou a dávaly mi smysl života.
Yvett je držitelkou řady českých i světových rekordů, například:
- světový rekord v přeplavání kanálu La Manche,
- nejdelší říční plavba proti proudu – 142,2 km,
- jediná česká účastnice a zároveň medailistka nejtěžšího a nejdelšího závodu světa na řece Paraná v Jižní Americe (88 km),
- dvojnásobná evropská i světová medailistka,
- překonala 60 českých rekordů,
- 82 titulů mistryně ČR v bazénovém plavání a 20 titulů mistryně ČR v dálkovém plavání.
Autorka autobiografické knihy Rebelka.
ŽIJTE (s) CYKLEM A SPORTEM!
Líbí se vám tento článek? Sdílejte ho dále:
Napište komentář