text © 2017 Dana-Sofie Šlancarová a Iva Aliana Bendová / ilustrace a foto © archiv Ivy Aliany Bendové
Nejspíš znáte můj osobní příběh, jak jsem se dostala k tomu, že dnes píšu a přednáším o ženské cykličnosti… Sama jsem totiž kdysi dávno měla s menstruací velký problém – trpěla jsem nepříjemným premenstruačním syndromem a velkými křečemi před spuštěním krvácení. Bylo to tak nepříjemné a tak otravné, že mě to „dokopalo“ k hledání řešení.
Řešení nicméně nejdřív přišlo v podobě vysvobození od menstruace, protože jsem otěhotněla, dlouho kojila a nemenstruovala. Ale pak to jednoho dne prostě zase muselo přijít znovu. A Vesmír si nejspíš řekl, že našel osobu dostatečně drzou a s pusou prořízlou tak, že jí nebude dělat problém o tomhle tabu tématu mluvit a psát… A poslal mi do cesty… – ale to předbíhám…
V té době, kdy se tohle dělo a já dostala svou druhou první menstruaci po letech těhotenství a kojení, se mi tohle všechno zdálo jako náhoda. Prostě úplně normální náhoda, že začnu po pěti letech znovu menstruovat a zrovna v ten samý den mi moje kamarádka a spřízněná duše Aliana Clarté přiveze ze Slovenska DVD s dokumentárním filmem Diany Fabiánové Měsíc v nás. Náhoda. Prostá shoda okolností, nic víc!:-)
Ten film jsem si hned pustila a něco se stalo. Ten film totiž totálně změnil mé nazírání na menstruaci a menstruační cyklus – a díky tomu navždy – bye bye – odešly i moje trable s bolestivou menstruací. Prostě jsem si to v hlavě přehodila, a už žádné další bolesti nebylo třeba…
A pak jsem hledala dál a objevila jsem knihy Mirandy Gray a stala se součástí projektu Měsíc v nás, s Alianou jsme dělaly první kurzy zaměřené i na cykličnost atd. atd., ale to už je trochu jiný příběh.
Před nedávnem jsem poprosila Alianu, jestli by mi odpověděla na pár otázek, jak to tehdy vlastně bylo z jejího pohledu. Jak si ona vzpomíná na to, jak to vlastně všechno začalo…
Ali, ví Diana Fabiánová o černé kopii filmu?
Neví.:-) Tu kopii mi přivezla moje kamarádka, která se pohybuje ve filmové branži. Věděla, že mě všechno okolo žen a ženských témat (obzvláště těch tabuizovaných) zajímá. Tehdy zrovna byla na filmovém festivalu na Slovensku, kde se Dianin film promítal snad poprvé.
Dala mi to s úpěnlivou prosbou, abych to nepouštěla dál, protože to ještě nevyšlo ven a nechtěla Dianu poškodit. Zhlédla jsem film a dostala se do velkého dilematu. Okamžitě jsem věděla, že by se to mělo promítat na nejveřejnějším místě a největším plátně ve městě.
Začala jsem ten film dávat „tajně“ ke shlédnutím všem ženám, které se namanuly a byly alespoň trochu zvědavé. Nešlo to jinak. Takový dar prostě nešlo nechat schovaný v šuplíku. Pro mnohé ženy to byl docela zásadní bod obratu v jejich životě a nahlížení na sebe sama. Po nějaké době začal být film k sehnání oficiálně a tak jsem mohla svoji undergroundovou činnost ukončit.:-)
Sofi dodává: Já jsem si pak film taky nemohla z úplně stejných důvodů nechat pro sebe. Putoval nejdřív k Tereze Kalinové (Černohorské), s níž jsme v té době pracovaly na překladu knihy Freda Kofmana Vědomý business, a od ní se dostal k Barboře Nádvorníkové (Zemanové), která neváhala a založila stejnojmenný projekt Měsíc v nás. V jeho rámci se pořádala i velká setkání pro ženy a hned na tom prvním pochopitelně účinkovala i Diana Fabiánová.
Cesty páně tedy nejsou vždy úplně košer – ale nechat si takový poklad pro sebe by byl opravdu větší hřích.;-)
Ali, jak ses ty sama dostala k tématu cykličnosti?
Tím, že jsem hledala, proč jsem stále ve svém životě tak nenaplněná a smutná. Bylo to téma, které mne provázelo od dětství. Takový zvláštní všudypřítomný smutek a samota. Jak jsem rostla a pak hlavně vyrostla a zjistila, že to samovolně nepřešlo, ani „když už jsem teď velká“, nedokázala jsem se smířit s představou, že takhle smutná budu celý život a pak si jen smutně umřu.
Zařekla jsem se – ten okamžik si dodneška pamatuji, bylo to jak blesk silné rozhodnutí doslova mezi dvěma kroky na procházce – že najdu způsob, jak být šťastná. A začala jsem hledat.
A po čase jsem narazila právě na otázku, zda mé stavy nepramení z mého nevnímaného, opomíjeného a vlastně dosti zanedbaného ženství. Začala jsem číst a zkoumat a zkoušet na toto téma kde co a pak už byl k objevení cykličnosti jen krůček. Nešlo to minout nebo obejít.:-)
Tys ale vystudovala herectví a divadelní režii. Proč jsi u toho nezůstala?
Když jsem dělala divadlo, nebavilo mě to natolik, abych si dokázala představit, že to budu dělat celý život. Už na škole mě mnohem víc zajímalo, jak divadlo proměňuje lidi, kteří ho dělají. Jaký vliv má na sebevědomí člověka nebo jak působí energie z hlediště na jeviště a naopak…
Víc mě fascinovalo všechno to energetické hemžení okolo lidí než interpretace her samotných. Takže když jsem šla na mateřskou, dala jsem v divadle výpověď. Byl to takový velký životní střih. Nevěděla jsem, co bude dál, ale věděla jsem, že dělám dobře. Moc se mi tenkrát ulevilo. Cítila jsem jasně, že přijde čas a já poznám, kudy mám jít dál. Pak jsem se docela dlouho motala stále kolem dětí, protože ty mám čtyři, a Vesmír zatím pracoval.
Kam tě pak zavedl?
Vodil mě různými cestami a přes mnoho křižovatek. V současné době jsem zase na jedné z těch křižovatek, ale to není pro mne to nejdůležitější. Nejdůležitější je, že jsem na této cestě stále více a více nacházela sama sebe. Ať už jsem dělala terapie různého druhu, přednášky, nebo když teď nejvíc ze všeho maluji.
Dřív jsem si myslela, že nejvíc je důležité, co dělám, že to je ta podstata a že když najdu to pravé, pak budu spokojená. Nicméně postupně jsem přišla na to, že to štěstí, které jsem se rozhodla kdysi hledat, nacházím tím víc, čím jsem víc u sebe. A je jedno, jestli mluvím s lidmi, maluji, nebo třeba někomu opečovávám zahradu.
Přestala jsem svoji cestu hledat a směrovat a učím se ji prožívat takovou, jaká se mi odvíjí. Není to vždycky úplně jednoduché, ale musím říct, že když tohle dělám, jsem nejšťastnější… Svůj poklad jsem tedy našla v přijímání…
Ale ty jsi určitě chtěla odpověď pragmatičtější.;-) Takže dnes pracuji s lidmi, dělám terapie a přednášky na téma, jak porozumět tomu, co a proč se nám v životě děje a jak se z toho vymotat, když je potřeba. Hodně spolupracuji třeba s dr. Míšou Šimkovou, společně děláme například populární kurz s příznačným názvem „Kdo nechce hledá důvody, kdo chce hledá způsoby“.
No a jinak momentálně ze všeho nejvíc maluji. To opravdu miluji a nořím se do toho víc a víc. A krom toho dělám pro zábavu divadlo, muziku, tanec… – čili stále alespoň trochu zůstávám i u svých prastarých témat a zálib.
Nicméně – a to je hlavní – cokoli dělám, tak si to konečně opravdu užívám.:-)
Vidím u tebe tedy dvě hlavní vnitřní témata – potřebu a poslání uzdravovat lidi a potřebu a vášeň věnovat se umění – a ty teď obojí spojuješ…
Jak už jsem říkala, vždycky mě fascinovalo ono energetické hemžení v lidech a okolo lidí. Jako malá jsem chtěla být doktorka, sestřička. I v divadle mě zajímalo, jak může lidi uzdravovat. Takže toto téma vlastně kolem mě lítalo neustále.
Druhá věc, která mě odjakživa fascinovala, bylo neviditelno, tajemno, dění za běžným zrakem… Od malinka jsem věděla, že je možné přistoupit k člověku a udělat něco jednoduchého, dotknout se ho, myslet na něj a stane se „zázrak uzdravení“.
Nebyl to malý cíl, ale já jsem věřila, že to umím. A jsem dokonce přesvědčená, že to umíme všichni. Z dnešního pohledu vidím, že všechno, co se mi v životě stalo, mě neustále vedlo dál a dál za touto mojí představou, i když to tak mnohdy nevypadalo.
A na této cestě jsem potkala i malování. Vždycky jsem byla unešená z barev, tvarů a obrazů vůbec. Jenže jsem si nikdy netroufala ani pomyslet, že bych kdy mohla malovat, protože jsem se domnívala, že je k tomu třeba umět malovat a kreslit realisticky, což jsem neuměla.
Tak jsem jen chodila kolem papírnictví a podobných obchodů a uslintávala při pohledu na mnohobarevné pastelky a sady barev. Až jednou mi něco řeklo poměrně jasně a rozhodně: „Kup si to a maluj!“
Nevím, kde se ve mně tenkrát vzala ta odvaha, ale udělala jsem to. A najednou se mi samy od sebe začaly vynořovat obrázky, a já věděla i to, jak je mám namalovat, jak mají vypadat a co mají vyzařovat. Cítila jsem, jak to mnou prostupuje, cítila jsem při malování, jak obrázek funguje, a navíc jsem cítila velikou radost.
Tak to začalo a tak to vlastně pořád pokračuje. Dodneška neumím realisticky kreslit, ale dnes už vím, že to je mnohem dobrodružnější, protože když chci něco vyjádřit, musím hledat jednoduchý symbol, působení barev a tvarů, které vyjádří podstatu mého sdělení ve velké jednoduchosti. Všechno je tedy přesně tak, jak má být.
A když se ještě na okamžik vrátíme k cykličnosti – využíváš ji i ve své práci?
Ano. Stalo se to postupně úplně přirozenou součástí mého běžného života. Už o tom ani nepřemýšlím. Mám to v sobě.
Mluvila jsi o svých čtyřech dětech. Tvoje děti v Čechách nechodí do školy – některé teď chodí do školy u táty v Irsku, ale když tu žily, tak jste praktikovali domácí vzdělávání a takzvaný unschooling. Co tě k tomuto přístupu ke vzdělávání vlastních dětí přivedlo?
Já jsem cítila, že s dětmi je to jako se stromky. Když zasadíte mladičký stromek a neoplotíte jej, tak ho zvířata přes zimu mohou i zahubit. Když je však oplocený a za pár let zesílí, pak se plot klidně může rozpadnout, nicméně stromek už je natolik silný, že mu zuby zvířat neublíží.
Každý musíme naslouchat svému vnitřnímu hlasu, který nás vede životem. Já jsem od malička hledala jiné cesty než ty „zajeté“. Dokonce jsem si všimla, že i když jdu na procházku do lesa, jdu chvilku po vyšlapané cestě, ale pak najednou prostě musím odbočit a prodírat se křovím a neprochozeným terénem. Je to legrace to pozorovat. No a tak to mám se vším.:-)
Sofie dodává: Pokud vás téma domácího vzdělávání zajímá, tak s Alianou a také s hercem Máriem Kubcem jsme natočili o unschoolingu webinář, který najdete zde na stránce našich cyklických webinářů.
Alianiny články najdete také na blogu Cyklické ženy®.
Předposlední otázka: Co je podle tebe nejdůležitější na cestě ženy za svou vizí? Za svým posláním? Za tím, co ji v životě naplňuje? Co mohou ženy udělat dnes, aby zítra viděly ve svém životě změnu?
Z mé zkušenosti je to rozhodnutí se pro cestu. Odvaha, odhodlání, důvěra a optimizmus. Ale bez počátečního „ano, jdu!“ vlastně nelze nic a nic se také nestane. Je potřeba mít tohle: „Ano, jdu, i kdyby mě to mělo stát život, všechno mi za to stojí!“ Vědomí, že dělám kroky, že jdu. Každý den alespoň jeden malý krůček. Když jdu, tak dříve či později dojdu. V tom je velká naděje i pro chronické skeptiky a zároveň velká síla.
Jak se můžou ženy stát léčitelkami?
Nemůžou se jimi stát, ony jimi jsou. Každá žena je léčitelkou, skrze ženy proudí na Zem láska, ony jsou jejími nositelkami pro lidi i planetu. Když chce žena léčit i jinak, tak ji za tímto jejím posláním vede její touha. Ta jí otevírá cestičky a kanály, až se to prostě stane. Najednou, nebo postupně, to je jedno. Naše touhy a sny nás vedou za naším posláním. Po čem toužíme, o čem sníme, to je zásadním ukazatelem směru našeho života.
Iva Aliana Bendová, cyklická žena, máma čtyř dětí, léčitelka, umělkyně. O svých obrazech říká:
Mé „malovací začátky“ jsou podobné jako začátky a často i konce mnohých z nás. Krásně to vystihuje Antoine de Saint-Exupéry v knížce Malý princ, kdy vzpomíná, že mu ve věku šesti let bylo doporučeno dospělými, aby přestal s malováním otevřených a zavřených hroznýšů a věnoval se užitečnějším věcem, jako je zeměpis, dějepis, počty a mluvnice…
V tomto bodě končí leckterá dětská fascinace barvami a všemi těmi podivnými tvary a stopami po pastelkách a štětcích, které zůstávají na papíře, a dobrodružství zvané malování a kreslení pohřbíme do hlubin přehlubokých. Často jsme na toto zakletí nepotřebovali ani žádného dospělého, ale vystačili jsme si sami, se svými vlastními úvahami a sebezaklínacími soudy.
I já jsem věřila své domněnce, že ačkoliv mě barvy, obrazy a celý ten malířský svět velice přitahuje, nejsem k malování předurčena a neumím to.
Až jednoho dne se má láska k barvám prodrala všemi těmi předsudky na povrch a já dostala odvahu znovu něco zkusit. S velkým vzrušením a rozechvěním jsem nakoupila barvy a papíry a…
A ejhle! Můj zážitek při malování byl tak nádherný, že jsem ty pocity chtěla zažívat znovu a znovu a má touha byla postupně stále silnější, než všechny strachy, obavy a pochyby o smysluplnosti toho, co dělám.
Od té chvíle krůček po krůčku, plátno po plátnu se učím mluvit jazykem barev a tvarů a stále je to jedna z největších radostí a dobrodružství mého života, o kterou se s vámi ráda podělím.
Iva Aliana Bendová
„Trocha krásy, trocha kouzel, zkrátka špetka neděle do všedního dne,“ říkával Jan Werich. A Aliana k tomu dodává: „A to je právě ono. Ve všem, co dělám, hledám tu špetku neděle pro každý den. To mě baví. :-)“
Aliana se narodila v Kraslicích, což je malé město na západě Čech. Úspěšně vystudovala konzervatoř a DAMU, nějakou dobu se věnovala naplno divadlu. Později porodila čtyři krásné děti, které vzdělávala doma. Když děti odrůstaly, začala se věnovat práci, která ji lákala a přitahovala: terapiím, malování obrazů a také výuce rétoriky, kde zajímavě propojuje své divadelní a psychoterapeutické zkušenosti.
Aliana sama o sobě říká, že není milovníkem stereotypů, a proto s oblibou hledá nové cesty. Ráda nachází netradiční úhly pohledu na věci, ať už dělá či dělala cokoliv.
Protože se nedrží žádných standardních metod, ale „šije postup každému přímo na míru“ a nebojí se společně s klienty experimentovat (a také si hrát!), jsou její metody překvapivě rychlé a hlavně trvale účinné.
Což si můžete ihned vyzkoušet sami, když se pustíte do experimentování s její knihou Putování krajinou rodičovství!
Objednejte si ji teď hned na našem e-shopu!
Více se o Alianě můžete dozvědět na jejích stránkách www.aliana.cz a také www.myslenkologie.cz.
ŽIJTE (s) CYKLEM I V UMĚNÍ!
Líbí se vám tento článek? Sdílejte ho dále:
Napište komentář