text © 2018 Kateřina Marešová/ foto © archiv Kateřiny Marešové a pixabay.com
Viděly jste pohádku Píseň moře? A znáte příběh o ztracené tulení kůži? Já jsem na něj narazila v knize Sedm posvátných fází menarché a velmi silně se mnou zarezonoval.
Celý život usilujeme o to, abychom uspokojily všechny kolem sebe. Chceme, aby byli naši blízcí šťastní a svět lepší. Toužíme po tom být pořád těmi hodnými usměvavými jedničkářkami. A této touze jsme ochotny obětovat mnohé: svoje tělo, myšlenky, sny a někdy celý život. Neustále se snažíme zavděčovat všem. Kromě jedné bytosti, se kterou postupně ztrácíme kontakt, zapomínáme na to, kým je a jaké jsou její potřeby a přání.
Ale nikdy není pozdě na to vydat se svou ztracenou „tulení kůži“ hledat, začít si plnit své sny a znovuobjevit sama sebe. Jak se ale můžeme dostat zpátky domů, samy k sobě, do svého středu?
Příběh tulení ženy
Příběh o tulení ženě vychází ze starodávné inuitské legendy:
Zatímco tulení žena tančí na břehu moře se svými kamarádkami, starý rybář jí ukradne tulení kůži, kterou odložila a bez níž se nemůže do moře vrátit. Slíbí jí, že ji vrátí, když si ho vezme a zůstane s ním sedm let. Žena svolí a během pobytu na souši porodí syna. Postupně ale začíná na zemi strádat, kůže jí sesychá, vypadávají vlasy, zhoršuje se zrak.
Když se po uplynutí lhůty dožaduje vrácení své kůže, rybář odmítne, neboť se bojí, že ho pak opustí. Nakonec ženě pomůže její syn, který jí kůži přinese. Žena ji oblékne, uteče s ním na břeh a společně se pak ponoří do hlubin vod a vrátí se zpátky k její rodině. Po nějakém čase se syn vrací zpátky na souš.
Tulení kůže v příběhu představuje ženinu duši, integritu a sílu. S tím, jak si nechá kůži ukradnout, se žena vzdává všeho, čím je, ve prospěch druhých. Musí pak hodně a často dlouho bojovat, aby získala zpět, co jí patří: svou kůži-duši.
Tulení kůže – kůže duše (sealskin – soulskin)
A jak to tedy s tou naší tulení kůží je? Jak a proč ji ztrácíme? Někdy ztratíme celou kůži najednou, někdy o ni přicházíme kousek po kousku. Dobrovolně či nedobrovolně ji odevzdáváme rodičům, sourozencům, kamarádům, partnerovi, dětem, zaměstnavateli, zaměstnancům, společnosti, světu.
Protože toužíme po tom být milovány a přijímány, protože chceme dělat druhým radost a chceme pro ně přeci to nejlepší. Snažíme se být stále těmi hodnými usměvavými jedničkářkami, které se nikdy neozvou, přestože to v nich vře. Které se vždy usmívají, přestože v duchu se jim chce křičet či plakat. Které chtějí být nepřetržitě těmi dokonalými ženami, které nikdy nechybují a všechno a vždy zvládají s úsměvem a nadhledem.
A této touze jsme ochotny obětovat mnohé: svoje tělo, myšlenky, sny a někdy celý život. Ale nikdy není pozdě vydat se hledat svou ztracenou tulení kůži, začít si plnit své sny a znovuobjevit sama sebe. Protože ve chvíli, kdy nalezneme samy sebe a svůj střed, nejenže pocítíme vnitřní klid a štěstí, ale také získáme obrovskou vnitřní sílu, díky níž můžeme léčit a hýbat celým světem!
Jak jsem znovuobjevila svou tulení kůži
Příběh mé tulení kůže začíná vzpomínkou z dětství, kdy mi táta hraje na piano a já u toho tančím. Snažím se ztvárnit pohybem ty krásné tóny a přidat do toho své momentální pocity. Mám naprosto jasno v tom, co mě baví a co chci dělat.
Postupně na to ale zapomenu a zasypu to vším tím, co se má a nemá dělat, co se ode mne očekává, jak se mám či nemám chovat. Poslouchám rodiče, kamarádky, učitele, poslední módu, a přestávám poslouchat sama sebe. A bude mi trvat ještě hodně dlouho, než začnu opět naslouchat svému srdci, než objevím svou ztracenou „tulení kůži“ a s ní i vnitřní sílu, odvahu, svobodu a nekonečnou lásku.
A tak přestože v duchu toužím po tom jít na taneční konzervatoř, ocitám se na francouzském gymnáziu. Přestože chci učit pohyb, vystuduji vysokou školu ekonomickou. Přestože toužím po tom cestovat, zůstávám doma s přítelem. Zažívám fyzickou a emoční nevěru z nejrůznějších úhlů, ale nevěrná jsem především sama sobě a své duši…
Ale jednoho dne nastane zlom a já udělám něco podle sebe: odjedu na semestr do Francie. A život se zaraduje, že jsem konečně učinila ten první krok, a podpoří mne v mém hledání ztraceného já…
Rozchod s bývalým životem
A ta podpora přichází v podobě e-mailu, ve kterém se se mnou přítel po sedmi letech rozchází. Ze dne na den ztratím partnera, kterého hluboce miluji, a současně nejlepšího přítele, kterému se se vším svěřuji. Zůstanu sama v cizím městě, moje duše roztříštěná na tisíc kousků, moje sebevědomí a sebehodnota pod bodem mrazu. Nemám vůbec ponětí, kdo jsem a kam kráčím.
Poté, co si projdu hlubokým smutkem, vydávám se na dlouhou pouť, kdy budu dílek po dílku dávat svou duši opět dohromady.
A tak stejně jako Honza se vydávám do ještě vzdálenějšího světa, abych v něm našla sama sebe. Na svazích Skalistých hor zažívám obrovskou euforii a svobodu, nalézám vnitřní mír a štěstí a také hned celou svou polovičku – muže, kterého si na těch svazích o čtyři roky později vezmu a se kterým pak během čtyř let zplodím čtyři skvělé děti.
Často je to právě ztráta blízké osoby nebo vážná nemoc, které nás donutí vydat se hledat svou ztracenou tulení kůži. Jsou ale i lidé, kteří nečekají na „zásah osudu“, vezmou život do svých rukou, sbalí kufry, opustí práci a vydají se hledat sami sebe. A ani není nutné prchat hned na opačný konec světa. Jednoho dne se můžeme vědomě rozloučit se starými myšlenkami, postoji a předsvědčeními a vydat se hledat nové, ty, co jsou opravdu vnitřně naše.
Mateřstvím a pohybem zpátky k sobě
Krásnou cestou k objevení ztraceného já je vstup do světa mateřství. Najednou vnímáme celý svůj život z úplně jiné perspektivy. Co bylo včera prioritou č. 1, je dnes tou poslední věcí na světě, která nás zajímá. Ze dne na den se změní náš hodnotový žebříček i životní tempo. A pokud se nám podaří tu změnu přijmout a přestaneme s ní bojovat, můžeme nasednout na tuto novou vlnu a dovést se na ní až zpátky k sobě.
Někdo na tu vlnu nasedne hned a elegantně, někdo potřebuje trochu či víc popostrčit. A tak jsem byla jednou někde uprostřed těch nesčetných probdělých nocí, nekonečného křiku a totálního fyzického i psychického vyčerpání na tuto vlnu vhozena a nechala se dovést domů. Domů, kde jsem si opět tančila, zpočátku jen v duchu, protože na víc mi nezbývaly síly, a spolu s pohybem nechala odplynout i svoje frustrace a obavy.
Vstup do světa mateřství pro mne znamenal i změnu vnímání a praktikování pohybu. Pohyb zaměřený na estetickou dokonalost, honbu za výsledkem a vybití energie postupně nahradil pohyb zaměřený na hledání vnitřního klidu, objevování vlastního těla a dobíjení energie. Zjistila jsem, že skrze pohyb můžu ovlivňovat i všechny ostatní sféry svého života a lépe porozumět sama sobě i okolnímu světu.
(Ne)vychovávám. Hlavně sama sebe
Mateřství mne také přivedlo k dalšímu milníku na cestě za ztracenou tulení kůží, a tím byl vstup do kurzu Nevýchovy – laskavého přístupu k dětem, ostatním lidem, světu a hlavně k sobě samému.
Díky Nevýchově jsem začala objevovat své vnitřní hranice, začala chápat, co jsem opravdu já a co jen nějaké přebrané vzorce chování. Uvědomila jsem si, jaké jsou moje potřeby, a rozpomněla se na své sny. Naučila jsem se přebírat zodpovědnost za svůj život a pochopila, že začít musím vždycky u sebe. A tak, když chci být okolím milována a přijímána, musím začít milovat a přijímat především sama sebe.
Kouzlo ženské cykličnosti
S narozením čtvrtého dítěte jsem začala velmi silně vnímat proměnlivost energií a cyklické opakování v životě. Začala jsem se o toto téma více zajímat a Vesmír mi poslal do ruky knihu Návod na ženy, kde vidím poprvé černé na bílém napsáno, že je zcela normální zažívat výkyvy a necítit se každý den stejně. Spadne mi kámen ze srdce a další dva roky se věnuji pozorování svého cyklu i ostatních cyklů kolem sebe.
Začínám chápat, že v oné proměnlivosti se skrývá obrovská krása, síla a svoboda. Objevuji dary temnoty, pasivity a umění jen tak být. Učím se vnímat svou pravou hodnotu, odpouštím sobě i okolí a krůček po krůčku se začínám milovat a přijímat se vším všudy. Hodná i zlobivá, usměvavá i rozlícená, tlustá i hubená, na vrcholu i na dně.
Dávám dohromady další a další kousky své tulení kůže a po letech hledání se vracím opět na začátek, domů, sama k sobě. Znovu tančím na ty krásné tóny a tanec je pro mne relaxací, vybitím, meditací, prostředkem komunikace a sebevyjádření, který mi přináší vnitřní mír a radost ze života. A tak se jej snažím šířit i dál, skrze natáčení videí a pořádání živých seminářů.
Zvu vás, abyste spolu se mnou roztančily svá těla, myšlenky, emoce i dny! A z celého srdce vám přeji, aby se vám dařilo nacházet a udržet si své tulení kůže!
Kateřina Chica Marešová
„Jsem cyklická lektorka, nadšená tanečnice a hlavně šťastná máma 4 malých dětí. Cykličnost do mého života vnáší radost, klid, svobodu a důvěru, že všechno se děje tak, jak má. Díky cykličnosti se učím být laskavější sama k sobě i ke svému okolí, a jsem schopná lépe směřovat a využívat svou aktuální energii.
Miluju objevování hlubin ženské duše, pohyb, tanec, práci s tělem a hraní, a tak i moje kurzy jsou hodně prožitkové, praktické a hravé: tančíme, zpíváme, tvoříme, hýčkáme všechny smysly, smějeme se i pláčeme, a sdílíme své příběhy.
Skrze projekt Rozkvétající žena šířím cykličnost mezi dospívající dívky ve školách, v rodinným centrech či v rámci zájmových kroužků, a snažím se je naučit rozumět svému tělu a jeho proměnlivým potřebám, zamilovat si svou menstruaci a využívat darů a schopností, které ženě přináší její cyklická podstata.
S nadšením také sdílím své zkušenosti se svobodnou menstruací, kterou už čtyři roky praktikuji, a díky které se během menstruace cítím volná, lehká, silná a ve spojení sama se sebou i s přírodou!“
Katka je rovněž od roku 2018 certifikovaná lektorka Cyklické ženy® a od roku 2019 certifikovaná Měsíční matka (Moon Mother®), vycvičená Mirandou Gray, a specializuje se rovněž na výuku cykličnosti na školách. Pokud máte zájem ji pozvat i do své školy, určitě se jí ozvěte, kontakt najdete na stránkách katerinamaresova.com, kde se dozvíte více i o kurzech, které Kačka nabízí.
článek byl převzat z blogu Kateřiny Marešové
ŽIJTE (s) CYKLEM A SE SVÝM JÁ!
Líbí se vám tento článek? Sdílejte ho dále:
Napište komentář