text © 2019 Dana-Sofie Šlancarová, dana-sofie.cz / foto © pixabay.com
Venku zase prší. Tento měsíc lije každý den. Nebe je pořád zatažené, slunce a teplo v nedohlednu, i když jiné roky bývají touto dobou už pařáky a koupaliště plná lidí. Anna si na téma deště opakuje klasickou hlášku ze Samoty u lesa, ale po těch dlouhých týdnech už i tahle hláška přestala být vtipná.
Blbé je, že se tohle mizerné počasí podepisuje i na její psychice. Venku šedo, uvnitř šedo. Venku blbá nálada, uvnitř blbá nálada. A tu blbou náladu teď u Anny kvalitně zhoršuje její premenstruační fáze. Na co se podívá, to je blbě… Ven se nedá jít. Na zahradě se nedá pracovat. Klienti se nehlásí. Anebo se hlásí moc a jsou otravní. Nikdo jí nevolá. Nebo jí volají všichni a všichni něco chtějí. Všechno je špatně. Celý svět je špatně, a nejvíc ze všeho Anna. A co je úplně nejhorší: nic se s tím nedá dělat…
Anna už ani nevěří, že by snad někdy vyšlo slunce nebo se jí nálada zlepšila. Chčije a chčije a fšecko je na hovno – a tak to bude až do skonání světa…
Nicméně, přiznejme si to – a Anna si to přiznává – tohle není zrovna nálada, se kterou by Annu bavil život. Takže zatímco se jedna její část užírá, nějaká jiná její část hledá řešení, jak z toho ven.
A pak se to stane. Jede zrovna autem, když si vzpomene na jednu velmi zajímavou vlastnost premenstruační fáze. Vyčetla ji z Cyklické ženy. V premenstruační fázi se ženám aktivuje podvědomá mysl. A tato mysl je jako psík, který miluje aportovat. Cokoli jí zadáme.
Bingo! Teď to Anně dochází: ona jí v posledních šedých dnech zadávala vyhledávat jenom šedou! Ne možná vědomě – teda určitě ne vědomě – ale všechny hovory se všemi známými se točily kolem toho hrozného počasí: léta už nikdo neviděl takový květen, za to určitě může ten Babiš a jeho řepka! A tak jí její podvědomá mysl jako vzorně aportující psík dodávala šeď i temnotu i v práci i v mezilidských vztazích.
Anna zrovna jede kolem lánu řepky. Je sice šedo, ale řepka nádherně svítí. Anna má řepku ráda, Babiš Nebabiš. Dokáže na jaře vždycky nádherně rozsvítit krajinu. A v tom okamžiku se rozsvítí i Anně: co kdyby zkusila svému aportujícímu psíkovi zadat něco jiného než šedou? Třeba zářivou žlutou?
A od toho okamžiku Anna už jenom zírá! Je to neuvěřitelné, ale funguje to. Má pocit, že jak teď projíždí krajinou, nějaká neviditelná ruka zvýraznila všechno žluté. Jako by tahle barva najednou vystupovala z obrazu před ní. Najednou jasně vnímá třeba žlutou hlavní silnici, všechny pampelišky kolem cesty. Všechny domy, které jsou žluté, nebo okrové nebo oranžové – protože i v těchto barvách je krapet žluté. Když se podívá před sebe, okamžitě ihned uvidí všechno, co v sobě má nějakou žlutou. A dokonce to vidí i periferně. Okamžitě, ihned, jasně, zvýrazněně. Jako by jí někdo dal na oči barevné brýle, které tuhle barvu vytáhnou.
Nevěří vlastním očím, a hlavně vlastní schopnosti podvědomé mysli, tak změní barvu a zadá modrou. Modré je v krajině málo… – si myslí. Ale není. Okamžitě, doslova ve vteřině, se změní filtr, kterým nahlíží na všechno kolem sebe a pro změnu zase neviditelná ruka zvýrazní všechno modré. Modrá auta jedoucí v protisměru. Dopravní ukazatele jsou modré. Tamhle v dálce na traktoru je nějaká modrá fólie. A světe div se, ve zpětném zrcátku vidí, jak se vzadu za ní roztrhla šedá obloha a svítí kus modrého nebe. Je tohle možné?
Než Anna dorazí do svého cíle, prošla všechny barvy, včetně tyrkysové nebo růžové nebo fialové. A všechny našla. Fialovou třeba viděla v tmavých střechách domů, v šeřících v zahradách podél cest. Růžové očekávala květiny, ale překvapivě mnoho domů bylo růžových a taky vývěsní cedule a reklamy a holčičky v růžových bundičkách. Tolik tyrkysových aut kolem ní neprojelo za celý život jako dnes, nemluvě o těch skluzavkách na dětském hřišti. Jezdí kolem nich tak dlouho, skoro každý den, a nikdy si neuvědomila, jakou mají barvu…
Na konci cesty nevidí Anna šedý svět, ale svět, který září doslova všemi barvami, a to přesto, že chčije a chčije.
A Anna se usmívá a její blbá nálada nějak odplavala s tím deštěm. Objevila totiž zásadní věc: že dokáže ovládat svého aportovacího psíka. Svou podvědomou mysl. Že jí dokáže poručit, aby jí dodávala ty věci, které Anna chce. Všechny barvy duhy, všechny barvy světa. Stačí jen vyslat ten správný signál. A nepodlehnout vlastní lenosti a naučenému způsobu přemýšlení… Naučenému způsobu fungování a komunikování se svou podvědomou myslí, které tvrdí, že to šedo a negace je to, co vidět musíme.
Nemusíme. Nemusím, říká si Anna. Já jsem ta, kdo rozhoduje o tom, jestli vidím svět zářivě nebo ne. A když se ho rozhodnu vidět zářivě, tak Vesmír a moje podvědomá mysl se spojí a dodají jasné barvy – anebo můžu dál jet v nevědomém nudném a depresivním šedu. A já si volím… barvy!!!
* * *
A co si volíte vy?
Vyzkoušejte si tohle barevné cvičení s podvědomou myslí, až příště pojedete třeba do práce. Fakt funguje a dodá vám důvěru, že své myšlenky můžete ovládat! Naše mysl je jako psík – aportuje, co jí zadáte (a nejen v premenstruační fázi)!
Další tipy a triky pro své fáze
najdete v knize Mirandy Gray Cyklická žena!
ŽIJTE (s) CYKLEM A UŽÍVEJTE SI VŠECHNY BARVY SVĚTA!
Líbí se vám tento článek? Sdílejte ho dále:
Napište komentář