text © 2017 Dana-Sofie Šlancarová, sneni-a-duse.cz / foto © pixabay.com
Chcete vědět, co má hudební výchova společného se sny? Tak čtěte. ;-)
Bylo mi osm. Chodila jsem do třetí třídy a soudružka učitelka hudební výchovy si nás právě pozvala, abychom absolvovali „vstupní přijímací pohovor“ (nebo spíš „pozpěv“) do školního pěveckého sboru.
Těšila jsem se. Věřila jsem, že když mě pozvala na ten „pozpěv“, všechno ostatní je formalita a budu zpívat ve sboru.
Jaké ovšem bylo moje zklamání, když jsem zazpívala a učitelka mě poslala domů se slovy, že to moje krákání je hrozné a ať se v žádném případě neopovažuju kdekoli zpívat nahlas… Pamatuju si to, jako by to bylo dnes, jak kráčím po schodech z prvního patra ven ze školy a musím jít velmi pomalinku, protože mi kapou slzy jako hrachy, až nevidím na cestu.
Dnes je mi jasné, že to „úča“ myslela dobře. Chtěla mít ve sboru ty nejlepší, se kterými nebude taková práce. Psychologické výzkumy v té době ještě neříkaly nic o tom, že negativním přístupem k žákovi je možné zablokovat jeho schopnosti. Vůbec ji nemuselo napadnout, že si to vezmu tak osobně, nebo že bych tak moc chtěla zpívat ve sboru.
Její slova se pro mne ovšem v následujících letech stala sebenaplňujícím se proroctvím. Jedničku ze zpěvu jsem měla jen proto, aby mi jiná známka nekazila vysvědčení. Když jsem přešla na druhý stupeň a byla vyvolána ve zpěvu k tabuli, jiná „souška učitelka“ mi řekla, že až budu velká a zařvu na svého muže, nejspíš zaleze pod stůl.
V tu chvíli jsem chtěla zalézt pod katedru já a vůbec se neukázat nejmíň dva měsíce, dokud spolužáci nezapomenou. Možná ale tehdy jen sama „souška“ měla problémy doma s mužem, anebo byla v premenstruační fázi a měla všeho plné zuby, tak si to takhle ventilovala.
Tak jak tak, moje problémy se zpěvem skončily s koncem osmé třídy, protože na střední už jsme hudebku neměli.
Zvláštní ovšem bylo, že moje o pět let mladší sestra zpívala nějak mnohem lépe, takže se na gymplu dostala do školního sboru. A moje nejmladší sestra se dostala dokonce do finále Dětské Porty a dodnes mají se spolužáky z vysoké kapelu a (ne)pravidelně vystupují.
(Nebojte, už se blížím k tomu, co mají hudebka a zpěv společného se sny.;)
V mém životě se tedy odehrávalo to, že jsem zpívala tiše, i když velmi ráda, neřvala na svého muže, aby nelezl pod stůl – a i přes náznaky, že moje genetické hudební dědictví by na tom nemuselo být tak špatně, s ohledem na mé úspěšné sestry, a že třeba v Dánsku zpívají úplně všichni a většina lidí tam chodí zpívat do sboru a zpěv se tedy dá trénovat a vycvičit jako cokoli jiného, jsem v hloubi duše věřila tomu, že jsem na zpěv a na hudbu totálně marná.
Až do onoho osudného okamžiku, do onoho osudného snu. V té době jsem zrovna byla těhotná, a jak možná víte, v těhotenství jsou naše sny obzvlášť silné, živé a možná i prorocké…
Co se mi tehdy zdálo? V tomto magickém a opojném snu, který si do detailů pamatuju dodnes, ač už je to dvanáct let. se mi zdálo, že diriguju symfonický orchestr. A ve své hlavě jsem slyšela nejen to, co orchestr právě hraje a dokázala jsem rozeznávat jednotlivé nástroje a jejich hudební linky, ale přesně jsem věděla i to, jaké tóny mají přijít v následující vteřině a co už je ve skladbě za námi.
Mně, která jsem nedokázala v hodině hudebky udržet melodii, najednou znělo v hlavě melodií hned několik a všechny jsem si pamatovala, uměla je zazpívat a navíc vést celý obrovský orchestr…
Probudila jsem se s neskutečným pocitem a jasnou zprávou, kterou mi tento sen dal: Jsme mnohem víc, než co se (nám) zdá. To, co umí naše vědomá mysl, je jen malá část toho, čeho jsme reálně schopni. V naší hlavě je uloženo mnohem víc, jen to dokázat otevřít…
A ne, nestala jsem se po tomto objevu operní zpěvačkou. Osud operní divy mi opravdu nejspíš pro tenhle život nenachystal. Stala jsem se spisovatelkou, lektorkou a nadšeným průzkumníkem toho, co leží za naší vědomou, každodenní myslí. Jsme totiž mnohem víc, jen to otevřít…
Za tenhle sen jsem nesmírně vděčná. Nebyl jen o tom, že ve skutečnosti i já umím zpívat, ale i o tom, že dokážu mnohem víc, než se zdá. Byl to sen, který mi seslala moje Duše, aby mě povzbudila na mé pozemské cestě. A byl to sen, díky němuž můžu tohle poznání sdílet i s vámi…
Jste mnohem víc, než se (vám) zdá!
PS: Máte podobné sny duše, které vám přinesly nějaké zásadní životní poznání? Napište mi o nich! Ráda je také uveřejním!
ŽIJTE (s) CYKLEM A SNĚTE!
Líbí se vám tento článek? Sdílejte ho dále:
Napište komentář