Lucie Kolaříková: Odmítám (svou) nedokonalost

text © 2015 Lucie Kolaříková / foto © pixabay.com

V naší společnosti jsou zakořeněny určité představy o dokonalém člověku, situaci, životě. Představa se vyvíjí s módními trendy kolem nás. Prolínají se v nich tradice i moderní doba, nároky různých skupin, kterých jsme součástí, požadavky státu a rodiny. Nezáleží ani tak na tom, co právě teď považujeme za dokonalé, důležitější je, že takové nátlaky na naši dokonalost vůbec existují a semílají nás jako mlýnské kameny.

Navíc se požadavek dokonalosti spojuje s tak nepodstatnými věcmi, jako je perfektní fyzický vzhled, velikost domu a auta, počet roků strávených v manželství a šíře úsměvu, který ukazujeme druhým. Nezajímá nás tolik, jak se lidé opravdu cítí a zda jsou opravdu šťastní, spíš nás na nich zaujme, jakým dojmem působí. Zasněte se na chvíli a představte si, jakým člověkem byste si přáli být, abyste si připadali ideální a dokonalí.

Mám jednu známou, která je úžasně charismatická, na svůj mladý věk je vyzrálá, je krásná, má krásného muže a dítě, skvělou práci, je stále plná energie a úsměvů. Tohle o ní vím, když se dívám na její fotky a statusy na Facebooku a čtu z její tváře při našich občasných setkáních. Nedávno mi svěřila, že má problém s alkoholem. Že si to dlouho neuvědomovala, ale pochopila, že si alkoholem pomáhá, aby to všechno zvládla. Její pracně budovaná image dokonalé ženy se s touto jedinou informací v mých očích úplně rozbila. Do té doby jsem jí trochu záviděla, ale najednou se to ve mně otočilo a štvalo mě, že jsem to divadlo neprohlédla. Trápila se a nikdo jí nepomohl, protože všichni se nechali ošálit její maskou a „sjížděli“ si kvůli ní své vlastní programy nedostatečnosti i dokonalosti.

Každý hrajeme své divadlo a každý chceme dobře působit. Nejsem si jistá, jestli je možné v našem světě masky úplně odložit. Ale hra má i své hranice, které si hlídáme každý sám: hra na skvělého a dokonalého člověka by neměla zajít tak daleko, že ubližujeme sami sobě (a ani druhým).

Toto hraní rolí je způsobené nevědomostí lidstva o tom, že naše vlastní nedokonalost k nám neodmyslitelně patří a je úplně v pořádku. Zrcadlí se zde nepochopení civilizovaného světa, že naše nedostatky jsou dary, díky kterým můžeme ohromně vyrůst, můžeme je využít. Že ve skutečnosti jsou našimi největšími dary právě naše nedostatky a tíha našich životů! Nedokonalost se považuje za problém, nedokonalý člověk sám se chová, jako by byl problémem. Dokonalost ale neexistuje nikde jinde, než jen v našich představách. Pravděpodobně si řeknete, to přece víme! Ano, hlava to ví, ale proč máme tedy špatné pocity ze svých chyb? Proč soutěžíme, závidíme, srovnáváme se s druhými, máme strach ze selhání? Protože i když naše hlava o nemožnosti existence dokonalosti ví, my se i přesto za svou nedokonalost odmítáme. Nadto jsme občas ovládáni iluzí, že kdybychom byli lepší (vyšší, štíhlejší, chytřejší, jemnější, apod.), třeba i měli jiné rodiče, potom by se naše sebe-odmítání rozplynulo a cítili bychom se konečně líp. Je to však jen iluze na iluzi a pravda je jen ta, že jsme byli nedokonalí dříve a jsme i teď, a tak je to v pořádku.

Mám kamaráda, který je „nedokonalý“ tím, že je malý a tlustý. A je to zároveň opravdu úžasný chlap. Rád však chlapácky dělá ramena („já jsem tak dobrej“) a rýpe do vysokých a vysportovaných mužů. Nestačí mu tedy, že je tak úžasný, a že to slyší ze všech stran, a stále se v něm projevuje pocit jeho vlastní nedokonalosti, že není vysoký sportovec.

Znám ženy, které by se chtěly často smát jako já, proč prý nejsou také tak plné energie. Ale tak hodně brečet jako já by možná už nechtěly. Přitom pláč je také projevem množství energie.

Mít ideály a vzory je dobré, ale jen dokud ještě necítíme kotvu uvnitř sebe a jen pokud je na nějaký čas využíváme jako orientační body, jako zdroje inspirace (ten člověk to dělá dobře, líbí se mi to, budu ho nějaký čas pozorovat a zkoušet jeho úspěšné strategie). Nemusíme a dokonce se ani nemáme stát jeho klonem! Být v blízkosti někoho inspirativního pomáhá najít sám sebe a jít si pak svou vlastní cestu. Buďte si však jistí, že i ten „ideální člověk“ má své problémy a že často bychom nechtěli být v jeho kůži, kdybychom znali celý jeho příběh. Vaše kůže, vaše schopnosti jsou přesně pro vás a jeho kůže a schopnosti jsou zase jemu přesně na míru. A je to u každého z nás dokonale nedokonalé.

Jak jsem již zmínila v kapitole o těle, musíme přijmout celý balíček – s pozitivy i negativy. My sami jsme takový jeden balíček a rovnováha v něm vždycky zůstane – tedy vždy budou pozitiva a vždy budou negativa, i když jejich podoba se bude proměňovat. Vřele doporučuji Knihu stínů od mého oblíbeného autora Rüdigera Dahlke, která velmi pomáhá otevřeně se zabývat svými stinnými stránkami a začít chápat dokonalost jinak, než jako bakelitový lesk.

V bakelitově dokonalém světě se nekaká a neříhá. Vlasy jsou lesklé, nálada skvělá a všichni jsme efektivní. Naopak v přírodě je mnoho vůní a zápachů, sluneční svit i bouře a den se střídá s nocí každých pár hodin. Někdy příroda spí, jindy bují. Nestačí to racionálně pochopit, je třeba nedokonalost přijmout celou svou bytostí, milovat ji, vítat a oslavovat. Nedokonalost je naše. :-)

* * *

Chcete se od Lucky Kolaříkové dozvědět víc? Chcete se taky naučit milovat sebe a být v životě mnohem spokojenější?

Tento článek je úryvkem z její knihy Učebnice sebelásky.

Tato knížka vám ukáže, že sebeláska opravdu není o egoismu nebo sobectví. Jen skutečná láska k sobě nám umožňuje mít kvalitní vztahy i s druhými lidmi a žít takový život, jaký si skutečně přejeme.

Lucka vás provede všemi zákoutími tohoto náročného tématu a nedá vám vydechnout – kniha je plná jak velmi inspirující „teorie“, tak řady praktických cvičení.

ŽIJTE (s) CYKLEM A BUĎTE SAMI SEBOU!

Líbí se vám tento článek? Sdílejte ho dále: