text © 2018 Dana-Sofie Šlancarová, dana-sofie.cz / foto © pixabay.com a archiv Dany-Sofie
Tenhle článek píšu sobě – a vám – k narozeninám. Míváme většinou zvyk slavit narozeniny jednou za rok, nicméně možná jste si za ta léta, co tu na Zemi trávíte, už taky všimli, že skutečné narozeniny se dějí ve dnech velmi různých, které mají s datem vašeho původního zrození jen málo společného.
Svým způsobem věřím, že novým narozením je každý nový den, když se probudíme. A krom toho jsem ve svém životě zaznamenala – nespíš podobně jako vy – řadu okamžiků, po nichž jsem už prostě nebyla stejná. Moje staré já buď úplně zemřelo, nebo alespoň částečně, nebo se odstěhovalo někam na druhý konec galaxie, aby tady už nikomu nepřekáželo – a zrodilo se moje nové já. A ty okamžiky nebyly nutně negativní, ani nikterak neohrožovaly můj fyzický život. Většinou to bylo přesně naopak.
Tak třeba narození mého syna… Než jsem ho počala, byla jsem úplně jiná než poté, co jsem ho začala nosit v břiše, a když se narodil, stala jsem se najednou ještě úplně jiným člověkem. Doslova ze dne na den, z hodiny na hodinu, protože jeden den byl ještě v břiše – a další už se na mne usmíval na porodniční posteli a sápal se k prsu.
Spoustu dalších takových okamžiků jsem zažila na svých cestách. Nedávno se mi vybavil nádherný zážitek zrození mého nového já, který se odehrál na Bali: uprostřed ostrova je vyhlášené sloní safari, na které jsme se tehdy s mým synem a dalšími kamarády vydali. Nebudu zapírat, že jsem měla obavy. Dost pravděpodobně jsem měla takové obavy, že bych je nazvala prachsprostým strachem. Jsou to velká zvířata, a kdyby se něco semlelo…
Na reálnou zkušenost ve skutečnosti vzpomínám jako na jeden z největších zážitků lásky, které jsem kdy ve svém životě měla (a po něm už opravdu spousta věcí nebyla stejná). Sloni jsou skutečně velcí. Ohromní. Obrovští. A stejně tak může být velká, ohromná a obrovská i jejich láska a laskavost. Tato láska možná není úplně viditelná očima, ale rozhodně je cítit.
Moje obavy se rozplynuly jako pára nad hrncem okamžitě v tom momentě, jak jsme s Tobim sedli na naši sumaterskou slonici Ole. Bylo to jako ponořit se do toho nejjemnějšího hedvábí, ve které je vám bezpečně a dobře jako u mámy v břiše. Nebylo to úplně fyzické: Pořád jsem cítila, jak se na sloním hřbetě natřásám, a když se Ole rozhodla, že si v příkopu uloví (ulomí) něco k jídlu, tak se člověk i musel držet. Bylo to něco ve vyzařování toho zvířete, v jeho energii. Cítila jsem jen obrovskou něhu a láskyplnost, která zároveň kontrastovala a zároveň byla v dokonalém souladu s jeho obrovitánským tělem. Nikdy jsem nic podobného nezažila.
Na jedné ze zastávek se navíc chobot slona, co šel za námi, začal dobývat do mého batohu, protože jsem si tam nedopatřením v boční kapse nechala sušenky. Dohodli jsme se nakonec, slon a já, že mu půlku dám a půlku si nechám pro nás. :-) Ten sloní chobot v kapse mého batohu by mohl být strašlivý, nepříjemný, otravný, ohrožující. Doopravdy ten sloní chobot v kapse mého batohu byl maximálně roztomilý, vtipný, něžný, důrazný, ale chápavý (a to chápavý doslova i přeneseně) – a znovu mě napadá to slovo láskyplný. A navíc mě naučil další kousky do skládanek jménem „řeč těla“ a „neverbální komunikace se zvířaty“.
S Tobiášem jsme se potom shodli, že mnohem horší byly na Bali opice. Nám sice sebraly jenom pomeranč, ale jiní cestovatelé vyprávěli, jak jejich mobil už leží navždy na dně rokle v Monkey Forest v Ubudu.
Tohle bylo jedno z mých dalších narození. Od té chvíle ve mě zůstalo jasné vědomí, že zvířecí svět je mnohem moudřejší a láskyplnější, než jsem si kdy myslela – a domnívat se, že jsme pány tvorstva je velmi krátkozraké a o mnohé přicházíme. Jsou i jiné cesty…
Jiné moje narození se odehrálo na mých nedávných cestách po řeckých ostrovech. Jednu dobu, ještě před narozením svého syna, jsem hodně jezdila na Krétu. Miluju různá místa na světě, ale s tímto ostrovem cítím doslova propojení pupeční šňůrou. Dlouho jsem ovšem nevěděla proč. Jen jsem věděla, že ta místa jsou mi důvěrně známá. Mínojské chrámy. Krétské hory. A když jsem na nich stála, vždycky jsem hleděla na sever, směrem k ostrovu Santorini, na který jsem se ovšem tehdy nikdy nevydala…
Pak jsem na Krétě několik dlouhých let nebyla, až v roce 2016 jsem vyrazila na výlet po Kykladech. Cestovali jsme z ostrova na ostrov, hodně po nich chodili i pěšky, abychom je doopravdy dobře poznali (doslova na vlastní kůži, zejména tu na ploskách nohou;-). Naší poslední zastávkou před odjezdem zpět do Athén mělo být Santorini. Trochu jsem váhala. Varianta byla, že tam ráno vyrazíme speedboatem, pak budeme mít necelý den projít jen některá krásná místa jako je hlavní město Théra se starým přístavem nebo Ia se svými proslavenými modrobílými domky, a v deset večer už musíme být zase v přístavu a spěchat zpátky na Milos.
Nakonec naše zvědavost ale převážila, řekli jsme si, že když se nám tam bude líbit, určitě se tam vydáme ještě jindy, takže i ten krátký výlet bude stát za to. Koupili jsme lodní lístky a šli spát.
A mně v noci přišel sen, který nebyl ze sféry běžných snů. Zdálo se mi, že nejsem na Santorini, postaru na Théře, kam jsme se chystali, ale že jsem na Krétě. A přísahala bych, že jsem věděla i přesně, kde na té Krétě jsem, někde na severu v horách nad Malií. A nejsem tam sama. Je nás tam víc a čekáme… Víme totiž, že zanedlouho přijde velká vlna a smete celé pobřeží Kréty. Víme to proto, že jsme právě odjeli z ostrova jménem Théra, protože ten za malou chvíli vybuchne a nezbude po jeho kráse a majestátnosti téměř nic.
Ten sen byl strašně smutný. Stáli jsme tam a pozorovali obzor a viděli a věděli, že vlna se blíží. Stáli jsme tam a věděli, že jsme mohli zabránit zničení našeho domova, ale nedokázali jsme to. Byly mezi námi spory a naše civilizace svůj rozvoj neukočírovala. Výbuch sopky byl nevyhnutelným důsledkem.
Když jsem se probudila ještě za noční tmy, plakala jsem. A vybavil se mi jiný, devět let starý sen, který se mi zdál na Krétě. V něm jsem byla naopak na Santorini a loučila se se vším, co mi bylo drahé. Naše civilizace byla mocná a schopná. Dokázali jsme ovládat energii tak, jak se nám v současnosti ještě ani nesní. Žili jsme v luxusu a blahobytu – a přesto se něco zvrtlo a přišel konec… Konec bájné Atlantidy…
Vybavilo se mi také, že v obou snech mi přišel jasný impuls: „Už nikdy nedopustím, aby se to stalo znovu.“
A když jsem se ráno doopravdy a finálně probudila, nebyla jsem stejná. Narodila jsem se posté nebo potisící v tomto životě znovu. S novým vědomím, že je mým posláním nedopustit, aby můj domov opět zmizel z povrchu zemského. Tehdy to byla možná jenom Atlantida, jenom pár ostrovů, dnes to ale mohou být všechny kontinenty…
A bez ohledu na to, jestli to byla vzpomínka na minulé životy, nebo mi jenom moje podvědomí dalo dostatečně působivý obraz toho, co je pro mne v životě důležité, bylo to dost silné na to, aby toto vědomí už ve mně zůstalo. Včetně dodatku, že se opravdu nemusím zabývat vymýšlením technologie na sběr odpadků v oceánu nebo na recyklaci pet lahví, ale postačí, když zůstanu u svého milovaného psaní a své cykličnosti… I tím měním svět a chráním ho.
Atlantida je ukrytá hluboko uvnitř každého z nás. A důležitý je každý den, kdy se znovu narodíme s vědomím, že zas o kus lépe víme, jak funguje svět a proč jsme se do něj narodili a co na něm máme udělat. Jaké jsou naše hodnoty, na kterých nám ze všeho nejvíc záleží.
A nezáleží na tom, jestli jsme Elon Musk a chceme pomoci lidstvu tím, že vyrazíme do vesmíru, anebo jsme mámou se čtyřmi dětmi, jejíž jedinou ambicí je, aby z nich vyrostli dobří a šťastní lidé. I Elon Musk je jen součástí skládačky, která by bez tisíců a milionů takových žen a maminek nebyla úplná. Nic malého není dost malé na to, aby to ve skutečnosti nebylo velkým přispěním… I vy měníte svět a chráníte ho…
Krásné každodenní narozeniny i vám!
Vaše Dana-Sofi
ŽIJTE (s) CYKLEM I V ATLANTIDĚ ;-)
Líbí se vám tento článek? Sdílejte ho dále:
Napište komentář