Já si nenadávám… Nebo jo?!

Já si nenadávám… Nebo jo?!

text © 2018 Dana-Sofie Šlancarová, dana-sofie.cz / foto © pixabay.com

Já si nenadávám… Nebo jo?!

Je, podzim, doba sbírání plodů, a Hanka s Veronikou sedí ve své oblíbené kavárně a jako obvykle zase něco řeší:

„Hani,“ ptá se Veronika, „nemíváš taky někdy pocit, že se v životě hýbeš krok dopředu a dva zpátky? Nevím, jak bych ti to líp popsala…“

Hanka přikyvuje, že si myslí, že to taky zná, ale nechává Veroniku, aby to formulovala detailněji.

„Když se podívám na svůj život pět let zpátky. Nebo dva roky zpátky. Nebo rok zpátky… To je nebe a dudy. Jo, v globále jsem spokojená, jak se to všechno vyvíjí a já se cítím líp a líp. Ale… pořád mám pocit, že tomu něco chybí. Že by to mohlo jít rychleji a lépe… Že si ten svůj pokrok sama nějak sabotuju. Jak říkám: Udělám krok dopředu, ale pak něco ve mně zasáhne, a já nevědomě udělám dva kroky zpátky.“

Na znamení nezáleží. Záleží na vás!

„Vždyť si taky ve znamení Raka,“ směje se jí Hanka, „ti nechodí jinak, než pozpátku.“

To Veroniku úplně nepotěší. „Nechci to svádět na znamení. Myslím, že to není ve hvězdách, ale že to mám ve svých rukách. Že já sama to můžu nějak změnit…“ Veronika se na chvíli odmlčí a pak pokračuje: „Dám ti příklad: před pár dny mě napadl skvělý nápad, co bych mohla udělat za projekt. Když mě to napadlo, cítila jsem se skvěle. Nabitá energií, bylo mi do zpěvu. Cítila jsem, že jsem to po dlouhé době zase já. Já ve své nejryzejší podobě. Já a moje vášeň…“

Veronika se zasní a v obličeji se jí najednou rozjasní. Hanka se na ni se zájmem dívá: Ano, tohle je ta pravá Veronika v nejryzejší podobě. Taková, jakou ji má nejraději.

Veronika pokračuje: „Jenže… Jenže pak přijdou nějaké jiné hlasy uvnitř mne. Že to není rentabilní. Že by to něco stálo na začátku a že je nejisté, jestli to něco přinese na konci. Že by to vyžadovalo nějaký čas. A že já bych ten čas měla věnovat něčemu úplně jinému. A že vlastně ani pořádně nevím, jak na to. A že na to vlastně ani nemám vzdělání, jenom mě to baví…“

„A že když mě to baví, tak to asi není ta správná věc, kterou bych měla dělat, protože bych víc měla dělat ty věci, které mě nebaví, ale jsou důležité,“ doplní ji Hanka.

„Přesně,“ přikývne Veronika.

Hanka se zamyslí: „Tak to nebude znamením zvěrokruhu. Já nejsem Rak a mám to taky. A vlastně jsem nad tím nedávno přemýšlela – a vidíš, ty to dneska vytáhneš. Náhoda, co nikdy není náhoda…“

Veroniku to ani nepřekvapuje. Stává se jim to pravidelně nejméně jedenkrát do týdne a spíš častěji, že jedna na něco myslí a druhá to vysloví. Jsou prostě na sebe naladěné.

Hanka mluví dál: „Někteří psychologové o tom mluví jako o personách, které máme v sobě a které v nás přebírají vládu. Takže nejdřív přichází ta nadšená tvořivá Veronika, hravé dítě, které napadl báječný nápad. A pak jí do toho vstoupí Veronika-kritická matka, která jí to začne rozmlouvat. Matku podpoří Veronika-racionální manažerka, která si to už propočítala, s ohledem na peníze i na čas. A pak se přidá Veroničin vnitřní dráb, který pro změnu tvrdí, že nejdřív práce a potom zábava. A na konci této rozmluvy jsi – lidově řečeno – v prdeli.“

Která persona ve vás právě hraje prim?

„Přesněji bych to neřekla,“ směje se Veronika a pak se znovu zachmuří. „Všechna ta dobrá nálada, všechno to moje nadšení je zase pryč, a z ženy, která hoří láskou a vášní, je zase doutnající oharek, který štve sebe i druhé…“

„Znám to, dobře to znám,“ potvrzuje kamarádce Hanka. „Dobře nás vychovali, naši rodičové, učitelé a další autority… Nenechali v nás kousek sebe… Ale nemá cenu se na ně zlobit. Oni to mysleli dobře a dělali to nejlepší, co uměli a věděli. Teď už je to v našich rukách a jenom my to můžeme změnit.“

Z Veroničina povzdechu není jasné, jestli to, že to má jen a jen ve svých rukách, bere jako dobrou zprávu nebo průšvihovou zprávu.

„Vypozorovala jsem jednu věc,“ říká Hanka. „Že zrovna my dvě už jsme trošku pokročily a míň nadáváme na to, co vnějšího se nám děje, jak jsou ostatní hrozní a co nám dělají – ale pořád máme rezervy. Ještě jsme nedovedly do dokonalosti náš vnitřní rozhovor s námi samými.“

„Co tím myslíš?“ chce to upřesnit Veronika. „Ano, byly doby, kdy jsem si dokázala nadávat, jaká jsem kráva a jak jsem blbá a jak jsem to nebo ono zvorala, ale mám pocit, že už to nedělám…“

„Jo, tohle už taky neděláme, a to je super. Proto uděláme aspoň už ten jeden krok dopředu. Jenže za ty další dva zpátky může právě ta plíživá a nenápadná (sebe)kritika a negativno. Neříkáme si, že jsme hloupé, ale říkáme si, že nemáme čas. A že musíme být přece z-o-d-p-o-v-ě-d-n-é a věnovat se těm v-á-ž-n-ý-m věcem,“ důkladně hláskuje Hanka.

„Už si nenadáváme otevřeně. V tom jsme pokročily. Ale pořád si říkáme, že nestíháme nebo že bychom měly něco jiného. A to je přesně to, co způsobuje ty dva kroky zpátky… Krok dopředu super, ale pak se zase necháme tímto nenápadným a v zásadě láskyplným a pečujícím vnitřním hovorem stáhnout zpátky. Všechny ty persony to s náma myslí dobře…“

„Jasně,“ chytá se Veronika. „V životě jsme prošly určitými zkušenostmi a ony nám říkají, co přece nechceme opakovat.“

„Ju, přesně tak,“ souhlasí Hanka. „Ale co teď s tím? Jsme jak Spiderman, který se přichytil na vlastní vlákno, co ho nechce pustit.“

Veronika Spidyho úplně tak nemiluje, ale ví, co má Hanka na mysli. „Žvýkačka, co nás drží na místě. Krok dopředu a buch, zas nás to posadí na tu samou židli…“

A tak tam holky chvíli sedí zamyšleně a raw dortíky tam před nimi hodnou chvíli leží nehnuté.

„Mám to,“ řekne nakonec vítězně Veronika. „Dokázaly jsme si přestat nadávat otevřeně, že jo? To jsme daly… Tak teď prostě na to aplikujeme stejný přístup: Prostě si teď budeme hlídat i tu plíživou a nenápadnou sebekritiku a negativno. A uvidíme, co to udělá.“

Smějící se ženy

„Tak hodně štěstí,“ směje se Hanka. „To je úkol hodný Sisyfa, ale nepochybuju, že to dáme. A když ne dnes, tak zítra – nebo rozhodně už pozítří!“

Obě se rozchechtají, přiťuknou si hrnkem zázvorového čaje, že domluveno, a začnou mluvit o tom, co je v poslední době nadchlo, a jejich do té doby zamyšlené a vážné tváře se v tu ránu rozzáří. To je ta Hanka a Veronika, jak je má Vesmír rád. Dvě nadšené holky, které milují život a vědí, že není naším úkolem se v něm trápit, ale užívat si ho a být šťastný. A tak jim odzrcadlí tuhle jejich nadšenou vibraci a v podobě majitelky kavárny přinese další dva dortíky – prý na účet podniku, protože už dlouho neviděla nikoho tak zářit štěstím a dobrou náladou a jak prý to dělají…

 

ŽIJTE (s) CYKLEM A NENADÁVEJTE SI ;-)

 

Líbí se vám tento článek? Sdílejte ho dále:


Novinky, akce, inspirativní články...

Naší vášní ve firmě Vědomý svět s.r.o. je pro vás neustále chystat nové produkty a inspirace z oblasti cykličnosti i vědomého života. Zajímají vás tato témata a chcete zůstat v obraze? Zadejte svůj e-mail – a naše inspirace je vaše. A když toho budete mít dost, vždycky se můžete jedním kliknutím odhlásit. :-) Vaše osobní data hlídáme jako ostříž (jak to děláme, se dočtete tady).

… každou neděli ve vaší e-mailové schránce!

Napište komentář

* Povinné údaje