text © 2017 Iva Aliana Bendová / foto © pixabay.com
Byla jednou jedna vesnice s hospodou uprostřed. Ve vesnici nežilo ani mnoho, ani úplně málo lidí, prostě tak akorát. Žili obyčejně. Měli obyčejné domy, obyčejné starosti, obyčejné radosti. Přes týden pracovali a o sobotách a nedělích se navzájem navštěvovali a vyprávěli si, co se kde komu přihodilo, nebo se potkávali v hospodě uprostřed vesnice, smáli se, zpívali, někdy se pohádali a zase se usmířili. Prostě tak úplně normálně a obyčejně žili a vypadalo to, že to tak bude navěky. Ale nemělo tomu tak být…
Nikdo přesně nevěděl kdy a co se stalo, zřejmě zapracoval nějaký druh plíživce obecného. Najednou bylo všechno jinak. Lidé už se nepotkávali, hospoda uprostřed vesnice zela prázdnotou a opuštěností, všichni měli krásnější a krásnější domy s vyššími a vyššími ploty a večer co večer blikala jejich okna modrou televizní barvou. Lidé si přestali povídat, přestali zpívat, měli vůči sobě víc a víc výhrad a jejich oči zvláštně zmrtvěly. Když se někdy potkali, mluvili na sebe prázdná slova, dívali se na sebe mrtvýma očima a nikomu to nepřišlo divné.
Ale vlastně někomu to přece jen přišlo divné. Dokonce to někomu velmi, ale velmi vadilo. A ten někdo byla srdce všech těch lidí.
Srdce mají totiž ráda něco úplně jiného. Ráda se druží. Ráda jsou veselá, ráda se radují z krásy, ráda si povídají na upřímnou notu, ráda poslouchají ticho. A právě toho všeho se jim převelice nedostávalo, takže chřadla a chřadla, den po dni ztrácela chuť do života a byla z toho celá zlomená. Už vůbec nevypadala jako bujaré květy rudých růží, spíš připomínala scvrklé švestky, zapomenuté na větvi ještě od loňska. Vypadalo to, že brzy ztvrdnou na kámen.
Naštěstí se to ale nestalo. Lidská srdce totiž mají velice silný pud sebezáchovy. A ten jednoho dne spustil takový poplach, že polomrtvá srdce naráz ožila a napadlo je, že takhle rozhodně skončit nechtějí, a usoudila, že s tím budou muset něco udělat. A udělala.
Té noci, když lidé spali svými potelevizními spánky, v krásných domech za vysokými ploty, dokápla poslední kapka do pověstného džbánu, ten přetekl a srdce usoudila, že lidé nemají kouska srdce v těle, sebrala se, vyskákala lidem z hrudníků a odešla.
Shromáždila se na návsi u staré, dávno zavřené hospody a radila se, co s tou prekérní situací podniknou. A jak si tak povídala, pěkně od srdce k srdci, najednou pookřála. „Hurá, tak to máme! Budeme se tu scházet každou noc a pěkně společně pookřívat.“
A bylo. Srdce se scházela pak každou noc a setrvávala až do svítání v družných hovorech, někdy i zanotovala oblíbenou píseň. Povídala si o všem krásném, co během dne potkala, o všech pocitech, které jimi proudily, a tak se postupně chřadnutí zastavilo a srdce byla mnohem radostnější a silnější. A tohle trvalo celé léto.
Ovšem jedné noci, když opět nastal srdeční sněm, začalo sněžit. Což srdcím vůbec nebylo příjemné. Zmodrala zimou a klepala kosu. Vypadalo to, že jejich srdeční záležitosti budou muset přestat, ale naštěstí jedno srdnaté srdce napadlo, že by mohla vlézt do opuštěné hospody. Ostatní srdce souhlasila, a tak všechna naskákala dovnitř rozbitým záchodovým okénkem.
V hospodě to nebylo nic moc. Už mnoho let sem lidé nechodili, protože byli schovaní za svými vysokými ploty v krásných domech. Všude byl prach a pavučiny a dost nevlídno. Jenomže srdce byla díky letním setkáním silná a odolná, a tak se nezalekla. Pustila se do práce a hospodu vysmýčila. A co víc, mezi nimi se našlo jedno srdce, jež bylo srdcem hospodským, a to se hned ujalo pohostinnosti. Netrvalo dlouho a v kamnech hořel oheň, světla svítila, pivo se točilo a voda na čaj bublala. Všechna srdce byla zase pěkně rozehřátá a veselá.
Zábava byla v plném proudu, když začalo svítat. Byl čas vrátit se do těl lidí. Jenomže nikomu se z vyhřáté hospody do toho chladného světa nechtělo. Nechtělo se jim tak moc, že hned na místě svolala schůzi a rozhodla, že už se nikam vracet nebudou. Že je lidi stejně neposlouchají, že je tedy asi vůbec nepotřebují, a tak možná ani nepoznají, že nemají srdce v těle. A jak odhlasovala, tak udělala. Zůstala bydlet v hospodě.
Lidé se ráno vzbudili a opravdu si hned ničeho zvláštního nevšimli. Dělali stejné věci jako jiné dny, i když měli takový ne úplně jasný pocit, že něco je trošku divně. Ale nevěnovali tomu zvláštní pozornost. Nicméně tento pocit divnosti nemizel, naopak den po dni sílil. Lidi se začali cítit nesví a usoudili, že jsou asi nemocní. Proto šli k doktorům, aby zjistili, co jim chybí. Dovedete si představit to hromadné zděšení, když doktoři zjistili, že všem lidem z vesnice chybí srdce? Nikdo nechápal, jak je to možné, a začalo velké zkoumání těl bez srdcí. Trvalo to mnoho měsíců a závěrem se všechny doktorské kapacity shodly, že to nechápou a neví, jak je to možné, a tak pacienty propustili a spisy skartovali.
Lidé bez srdcí se vrátili do své vesnice, a jak tak přicházeli, všimli si, že ve staré hospodě svítí světlo a zevnitř se ozývají veselé hlasy. A jak by ne. Srdcím tam bylo nádherně. Srdečné rozhovory plné lásky a legrace se střídaly s tichem a vnímáním krásy, s tancem, se zpěvem a se vzájemným nasloucháním si. Srdce před sebou nic neskrývala, co měla na srdci, to měla na jazyku a jedno pro druhé bylo na dlani. Prostě si to uměla zařídit, a tak se jim žilo náramně.
Lidé bez srdcí stáli před hospodou a chvíli trvalo, než si dodali odvahy a vzali za kliku. Vešli dovnitř. V tu ránu jako když utne, nastalo hrobové ticho. Ani srdce, ani lidé bez srdcí s něčím takovým nepočítali. Všechny tato situace zaskočila. A nenašel se ani žádný, do té doby divákům skrytý hrdina, který by vzniklou záležitost bryskně vyřešil. Ne. Nic takového se nestalo. Naopak, ticho a strnulost trvaly nesmírně dlouho…
V myslících orgánech všech přítomných vířil zmatek, otázky, dokonce i výčitky svědomí, vztek, soucit, pocit trapnosti a kdovíco všechno ještě. Nikdo nevěděl, co má dělat. Neznalý pozorovatel by se mohl dokonce mylně domnívat, že srdce popadala do kalhot a lidé vypustili duši z těla. Ovšem nebylo tomu tak.
Když myšlenková smršť ustala, rozprostřelo se nehybno, jako by se zastavil čas. V tom nehybnu se oči lidí bez srdcí zadívaly na srdce, jež seděla na lavicích za dubovými stoly… A jak se tak chvíli dívali na ta svá srdce, stalo se něco nečekaného. Z mrtvých očí jim začaly téct slzy. A ty slzy tekly a tekly a lidi bez srdcí už byli celí mokří a slzeli pořád dál a najednou se do toho začali usmívat, a přitom pořád brečeli a brečeli a už se jim trošku usmívaly i oči, a srdce už se na to nemohla dál dívat, ustrnula se a naskákala lidem zpátky do hrudníků. V tu chvíli se oči všech rozzářily jako hvězdy a lidé si vyždímali své proslzené oblečky.
Od té doby se lidé se znovunalezenými srdci nepřestali smát a nepřestali ani občas plakat a vždycky, když se potkají, mají srdce na dlani, aby si jejich srdce mohla pěkně popovídat a nechtěla jim zase pláchnout někam pryč.
Zbořili své velké ploty a nechali si jen takové malinké, pro okrasu. Nesedí už tolik ve svých krásných domech a scházejí se víc v hospodě uprostřed vesnice. Hospodu pojmenovali „U znovunalezeného srdce“ a není to jen tak ledajaká hospoda. Každý, kdo sem kdy zavítá, pocítí takové zvláštní zalechtání v krajině srdeční.
Je to tím, jak mu srdce samou radostí poskočí. :-)
Iva Aliana Bendová
„Trocha krásy, trocha kouzel, zkrátka špetka neděle do všedního dne,“ říkával Jan Werich. A Aliana k tomu dodává: „A to je právě ono. Ve všem, co dělám, hledám tu špetku neděle pro každý den. To mě baví. :-)“
Aliana se narodila v Kraslicích, což je malé město na západě Čech. Úspěšně vystudovala konzervatoř a DAMU, nějakou dobu se věnovala naplno divadlu. Později porodila čtyři krásné děti, které vzdělávala doma. Když děti odrůstaly, začala se věnovat práci, která ji lákala a přitahovala: terapiím, malování obrazů a také výuce rétoriky, kde zajímavě propojuje své divadelní a psychoterapeutické zkušenosti.
Aliana sama o sobě říká, že není milovníkem stereotypů, a proto s oblibou hledá nové cesty. Ráda nachází netradiční úhly pohledu na věci, ať už dělá či dělala cokoliv.
Protože se nedrží žádných standardních metod, ale „šije postup každému přímo na míru“ a nebojí se společně s klienty experimentovat (a také si hrát!), jsou její metody překvapivě rychlé a hlavně trvale účinné.
Což si můžete ihned vyzkoušet sami, když se pustíte do experimentování s její knihou Putování krajinou rodičovství!
Objednejte si ji teď hned na našem e-shopu!
Více se o Alianě můžete dozvědět na jejích stránkách www.aliana.cz a také www.myslenkologie.cz.
ŽIJTE (s) CYKLEM A MĚJTE OTEVŘENÁ SRDCE!
Líbí se vám tento článek? Sdílejte ho dále:
Napište komentář