Čím více chyb, tím lépe!

text © 2017 Dana-Sofie Šlancarová, dana-sofie.cz / foto © pixabay.com a archiv Lýdie Machové

Nedávno jsem si znovu listovala ve skvělé knize Zuzany Koščové Rozprestri krídla. Zuzka tam krom jiného píše i o tom, jak probíhá proces toho, že se později v životě začneme bát dělat chyby. Když se učíme chodit a padáme, ještě to nikdo neřeší. Lidé kolem nás to považují za přirozené. I později naše chyby při učení se prvním slovům a větám považují za roztomilé… Jak ale postupně stárneme, naše okolí nám přestává naše chyby odpouštět.

Jakmile se v první třídě zapíšete jedničkami, najednou je velký problém, když přinesete domů dvojku, nebo nedej bože ještě horší známku. A všem je úplně jedno, že jste zrovna neměli svůj den, paní učitelka byla nejspíš v PM fázi a rozdala ty pětky všem, nebo že tu trojku jste dostali kvůli tomu, že jste ten obrázek namalovali podle svých představ, a nikoli podle představ paní učitelky. A dost možná jsme jenom byli unavení nebo jsme látce opravdu nerozuměli nebo jsme na to jenom potřebovali víc času – anebo jste měli lepší řešení a paní učitelka nechtěla přiznat svoji vlastní chybu…

To všechno jsou věci, které se dějí nám všem – i jako rodičům i jako paním učitelkám…

Já si vzpomínám, jak jsem kdysi ve třetí třídě přestala malovat, jak „se mělo“ a přinesla jsem domů z výtvarky dvě trojky po sobě. Byla jsem z toho vnitřně tak vystresovaná, že moje maminka vzpomíná, že jsem chodila v noci po domě a byla náměsíčná. Jednou mě chytila až na schodech ven z kuchyně na dvůr, právě včas, abych nespadla… Pak to naštěstí odeznělo, ale… Zbytečný stres jsem měla já i maminka.

Když se na to dívám dnes, zažívala jsem tehdy dva nepříjemné pocity: pocit křivdy – protože já jsem věděla, že jsem ten obrázek namalovala nejlíp, jak jsem uměla, a taky jsem věděla, že se mi povedl; a pocit bezmoci – protože jsem možná měla i upřímnou snahu se zlepšit podle představ pí učky, ale absolutně jsem nevěděla jak. Neviděla jsem jí do hlavy a nevěděla jsem, co chce. Myslím, že mi prostě dala trojku a neřekla nic konkrétního, co by se dalo na obrázku nebo mém malování vylepšit. A bezmoc je hodně nepříjemná emoce…

V takových situacích se v nás pak začne dít jediné: začneme mít strach dělat chyby. Bojíme se špatné známky, trestu nebo pokárání – a tento strach postupně sílí tak, že raději přestaneme dělat cokoli, než abychom kdy udělali chybu. A to je ta největší chyba.

Jak píše Zuzka: „A tak sme tu, naprogramovaní plniť príkazy, báť sa chýb, zlyhania a poníženia, báť sa vidieť veci inak ako väčšina. Od úspechu nás však často delí iba tenká čiara uvedomenia, že mýliť sa je prirodzené. Že keď robíme chyby, neznamená to, že sme hlúpi, nešikovní, že to nikam nedotiahneme, že nie sme dosť dobrí… Znamená to, že sa učíme. Že overujeme a vyhodnocujeme rôzne stratégie. Že sa zlepšujeme.“

Ale tento strach si v mnoha případech neseme až do dospělosti a pak už se ho jen velmi těžko zbavujeme, ať se v dospělosti učíme cokoli – nějaký tanec, nový sport, soft skills, práci s Excellem a PowerPointem nebo třeba angličtinu či jiné jazyky.

A zejména v případě učení se jazykům může být tento strach naprosto devastující. Znám mnoho lidí, kteří o sobě tvrdí, že na jazyky nemají talent a tu angličtinu se prostě nikdy nenaučí. Já to mám podobně s italštinou. Moc se mi líbí, moc mě baví a dokonce mi i jde, ale stále stagnuju, protože na ni nemám čas. Měla jsem ale možnost zažít skvělý dvoudenní kurz italštiny se Štěpánkou Szalay, na kterém jsem byla schopna po dvou hodinách i jako téměř naprostý začátečník celkem rozumně a plynně mluvit o tom, co dělám, a popisovat J. K. Rowlingovou a jejího Harryho Pottera i se sovou Hedvikou.

Pointa totiž byla v tom, že jsem se přestala bát dělat chyby. Pod laskavým vedením paní italštinářky jsem pustila na špacír všechny své jazykové znalosti a najednou tahala z hlavy slovíčka, o nichž jsem vůbec nevěděla, že je tam mám. Mysl, která se uvolnila ze spárů strachu z chyby, začala fungovat mnohem volněji a propojovala dřív nepropojené – sahala do mých znalostí angličtiny a latiny a vyráběla z toho správná italská slova. Celý víkend jsme se navíc všichni skvěle bavili a pořád se smáli. A když se člověk směje, tak si věci hned pamatuje o to líp… Věděla jsem, že po týdnu takového učení bych neměla problém se v Itálii domluvit o čemkoli základním včetně komunikace o mých životních snech a touhách. ;-)

A tuhle šanci máte teď i vy. Nedávno jsem se totiž seznámila na svém cyklickém kurzu s úžasnou ženou, Lydkou Machovou, která popírá všechno, co jste si kdy o učení se jazykům mysleli. Tvrdí, že:

• je možné se naučit jazyk plynně za mnohem kratší dobu, než jste si kdy mysleli (ona zvládá jeden nový jazyk každé dva roky),
• za stav věčného začátečníka ve skutečnosti můžou špatné výukové metody (ano, teď to můžete svést na paní učitelku),
• nemusíte mít žádné učitele (takže o svých chybách budete vědět jenom vy),
• nemusíte chodit do jazykovky (takže vás neuslyší žlebptat ani nikdo jiný a navíc ušetříte),
• nemusíte učení věnovat hodiny a hodiny času (dosti tedy i mým výmluvám, proč italština leží v šuplíku),
• nemusíte jezdit do zahraničí (propojený online svět má svoje výhody),
• může vás to stát finančně mnohem míň, než si myslíte (to nezní špatně, že?),
• a ještě ke všemu to může být zábava, hra a legrace?! (Slyším, jak říkáte, že tomu vůbec nevěříte, ale je to tak!)

Lydka vychází ze svých dlouholetých zkušeností učení se 7 jazykům, výuky stovek a stovek studentů i tlumočení pro takové hvězdy jako je Tony Robbins nebo Brian Tracy (rozhovor s Lydkou najdete zde).

Všechny tyto velmi praktické zkušenosti Lydka shrnula do svého videokurzu Mistr jazyků, který vám pomůže:

• pochopit, proč vám to doposud s jazyky nešlo nebo vázlo (přiznejme si to, naše školy neučí jazyky, naše školy odrazují od jazyků),
• naučíte se, jak to změnit a učit se opravdu efektivně (skvělá zpráva: máte to konečně ve svých rukách),
• zjistíte, jak neztrácet ani po delší době motivaci (jo, o tom taky něco vím;(),
• dostanete velmi detailní a nanejvýš praktické tipy, jak můžete zlepšit svou schopnost rozumět, číst, psát, poslouchat a mluvit (jestli Lydka něco je, tak skvělý praktik!),
• konečně prolomíte bariéru a začnete v daném jazyce pohodově komunikovat (věřte mi, jde to!),
• zjistíte, jak je možné najít si čas na učení se, i když jste extrémně vytížení (troška disciplíny je potřeba, ale času opravdu mnohem míň, než kolik si myslíte),
• a dostanete jasný návod, jak si nastavit svůj vlastní a funkční systém učení se danému jazyku – a ještě mnohem, mnohem víc…

Zapomeňte tedy, co vám kdy ve škole říkali, přestaňte se vymlouvat na nedostatek času, financí i jazykového sebevědomí a zakousněte se do jazyků! Ten nejlepší čas je právě teď…

ŽIJTE (s) CYKLEM I S CHYBAMI! :-)

Líbí se vám tento článek? Sdílejte ho dále: