text © 2016 Dana-Sofie Šlancarová, dana-sofie.cz / foto © pixabay.com
Čarodějka Anna sedí nad mailovou složkou s názvem „Reakce na ZI“, přičemž ZI je zcela zřejmá zkratka pro „zahlcenost informacemi“. Je právě ve své premenstruační fázi, takže by se jí mělo dobře psát a dobře dokončovat, ale po pravdě řečeno, cítí se tak trošku dost ZI, zahlcená informacemi. V boxu se tomu říká tuším KO…
V praxi se u Anny diagnóza ZI projevuje tak, že nějakou dobu tupě zírá do monitoru a pak přepne do prohlížeče a o něco veseleji asi deset minut zírá na příspěvky na Facebooku. Pak sebou trhne, protože si uvědomí, že chtěla dělat něco jiného a že takzvaně prokrastinuje, takže se vrátí do inboxu, otevře si jednu reakci na ZI, přečte si ji – a pak si uvědomí, že si chtěla uvařit čaj, takže odejde do kuchyně, uvaří si čaj, vrátí se s ním k počítači, otevře si další reakci na ZI, uvědomí si, že ještě nezalila kytky a ta jedna už jí fakt chcípá, takže odběhne udělat ještě tohle a…
Celá anabáze pak končí tím, že večer je uklizen celý byt, opečovány všechny květiny, vyžehleno všechno prádlo a ještě mnohem více a Anna je opravdu a totálně KO, a to hned ze dvou důvodů – za prvé to ve své pozdní PM fázi trochu přehnala s množstvím aktivit a za druhé si vyčítá, že (zase!) nesplnila úkol. Celý den v pr… – a nic hotovo. Uáááá!
Přitom si uvědomuje, že každým dnem může přijít útlum menstruační fáze, kdy jí to vůbec nebude myslet a tím tuplem už nic neudělá. Pak přijde dynamická fáze, a to u počítače nevydrží sedět, natož u nějaké rutinní činnosti, protože v této fázi potřebuje akci. Pak přijde ovulační fáze, ve které u počítače taky zcela určitě nevydrží, natož u takové činnosti, která nezahrnuje žádnou komunikaci s lidmi – no a měsíc uběhne a práce stále není hotova. A není to první měsíc, bohužel…
Druhý den se tedy Anna do toho zakousne a pustí se svědomitě jako jiskra jasná do zpracovávání výzkumného eseje na téma „Negativní vlivy přílišného rozvoje informací na život žen a možná řešení tohoto stavu“.
Marcela K. píše: „Připadám si čím dál víc, jako že mám sklerózu. Mám problém si vybavit, co jsem dělala včera, natož před týdnem. Když jsem se nad tím zamýšlela, uvědomila jsem si, že to ale není tím, že bych si hůř pamatovala než dřív. Pamatuju si toho víc, ale tím že se toho v současnosti děje mnohonásobně víc, než se mi dělo v životě dřív (před informační érou), tak si spoustu věcí taky nepamatuju. A objevila jsem dokonce ještě jednu věc: Já si je nepamatuju záměrně, protože bych z toho, promiňte mi ten výraz, Anno, zcvokla.“
Anna Marcele ten výraz promine a napadne ji dokonce ještě jeden, ještě méně publikovatelný. Milá Marcelo, myslí si Anna, jak já vám jenom rozumím.
Informační érou se myslí doba zejména po nástupu počítačů, posléze internetu a nedávno smartphonů a jiných přístrojů s datovým připojením kdykoli a kdekoli. Nemluvě o tom, kam to může jít už v brzké budoucnosti!
Anna s povzdechem vzpomene na doby Jů a Hele. Jak jednoduchý svět tehdy ještě byl. Jak málo informací se ještě dostávalo do obývacích pokojů panelových domů i venkovských socialistických okálů. Kdy pevnou linku měli dva lidé ve vsi, a počítače byly veliké přes celé obrovské haly a chodilo se k němu ve speciálních oblecích, asi aby se nenakazili lidskou blbostí (Anna si to pamatuje, protože její strejda už tehdy s jedním takovým počítačem pracoval).
Mirka Z. píše: „Už si ani nepamatuju, kdy jsem neměla hlavu jako pátrací balón. Pracuju v call centru a několik hodin denně neustále mluvím a někomu něco vysvětluju. Když přijdu domů, připadám si jako moje babička, protože si pletu jména svých dětí (a to nemám dvojčata a dokonce mám kluka a holku) a nejsem schopna dokončit větu, když jim něco říkám, aby udělaly. Prý se tomu říká informační demence, ale naštěstí mě to o víkendu vždycky ještě přejde. Otázka je, jestli se tahle choroba po nějaké době nestane chronickou a trvalou…“
Jana K. je stručná: „Počítače a mobily jsou mor.“
Tereza S. je také militantní: „Máme kolem sebe tolik informací, už od základní školy, ale které z nich jsou opravdu podstatné? Kolik podstatných a skutečně zásadních informací pro život nám předá škola? A což teprve televizní noviny nebo tiskoviny typu Blesk? Naše společnost je informačně nejen zahlcená, ale i nemocná, protože má spoustu škodlivých informací. Hlasuju za víc informační cenzury.“
Katka K. jako by Terezin mail četla, protože píše: „Myslím si, že děti ve školách by se dnes měly učit jednu základní věc: dokázat filtrovat podstatné informace od nepodstatných. A taky vědět, jak věřit samy sobě a svému vnitřnímu kompasu. Ale kdo z nás dospělých to umí a může je to učit?“
Lucie B. pro změnu říká: „Pravda je, že těch informací je nám dnes k dispozici spousta, ale taky je naštěstí k dispozici už spousta informací, které dřív nebyly a které nám pomáhají. Je to na každém z nás, aby si vybral, co potřebuje. Já jsem ráda, že máme internet a tak.“
Tamara P. se také svěřuje už i se svým řešením: „Pracovala jsem jako manažerka a po několika letech intenzivní práce jsem začala trpět silnými bolestmi hlavy, přičemž žádná lékařská vyšetření nedokázala určit její příčinu. Podle doktorů jsem byla úplně zdravá. Nevěděla jsem si s tím rady, protože mě tyto bolesti silně omezovaly v mé práci, nedokázala jsem se soustředit a podávat takový výkon jako dřív. To trvalo až do onoho památného dne, kdy jsem se (podotýkám že při převlékání ložního prádla) praštila v našem podkrovním bytě o trám tak, že jsem měla otřes mozku a musela jsem zůstat několik dní upoutána na lůžko.
Dnes si troufám tvrdit, že ten trám, respektive to praštění, byl zásah shůry, protože mi to pomohlo nahlédnout na mou situaci zcela jinak. Pochopila jsem, že není mým záměrem dokázat toho v životě ještě víc a ještě rychleji, ale naopak dělat věci v klidu, vědomě a ještě navíc si je užívat. Při rekonvalescenci jsem narazila na informace o Arianně Huffington, která si prošla něčím podobným, a zavedla jsem, inspirována Arianniným životním příběhem, některá opatření, díky nimž je můj život teď mnohem víc v pohodě.
Například jsem si vypnula sociální sítě a maily na mobilu. Neberu hovory neznámým číslům. Telefon mám po většinu dne s vypnutým zvoněním. Po sedmé hodině večerní ho vypínám úplně. K počítači usedám až po své ranní meditační a cvičební chvilce. Takové chvilky vkládám do svého programu i během dne – a s úderem 18.00 hodiny (a často i dříve) ho vypínám zcela. Večer už žádné informace nevstřebávám, maximálně si čtu nějaký román nebo pohádku s dětmi. A spím mnohem víc než dřív – a hlavně si ty hodiny spánku nevyčítám. Naopak si vyčítám, když nespím…
A pak jsem taky zlá manažerka, protože jsem si nastavila každý den určitý čas, kdy nejsem nikomu k dispozici – a já taky nikoho ničím neotravuju. Lidi mě milují, protože mají prostor pro svou nerušenou práci a já jsem navíc s tímto systémem mnohem víc fyzicky a hlavně psychicky v pohodě, než dřív. A kupodivu toho stíhám víc – i když to už není můj hlavní motiv.
Můj hlavní motiv je si užívat všechny vymoženosti moderní doby, ale nenechat se jimi pohltit.“
Anna si tu poslední, Tamařinu, zprávu přečte ještě jednou a pomalu, pak si povzdechne a dodá jenom: „Amen!“ a pustí se do psaní svého eseje…
ŽIJTE (s) CYKLEM I V PRÁCI!
Líbí se vám tento článek? Sdílejte ho dále:
Napište komentář