text © 2021 Dana-Sofie Šlancarová, dana-sofie.cz / foto © pixabay.com
„No, moc ráda bych šla už spát, ale ještě musím dodělat tohle.“
„Jo, zajít si na masáž, to by se mi líbilo, když já ale musím ještě udělat spoustu práce…“
„Žít svoje sny? Věnovat se sama sobě? Hezká představa. Možná někdy později. Teď se musím věnovat rodině a dětem.“
„Zase mi ta váha ukazuje o kilo víc. Musím začít cvičit!“
Znáte tyhle věty, v té či oné podobě? Pokud ano, tak pak u vás pravděpodobně taky bydlí jedno poměrně nepříjemné nehmotné stvoření, kterému přezdívám Pan Musílek. Podle mých zkušeností má tento Pan Musílek o něco větší vliv na ženy než na muže – a většinou má nulový vliv na děti (což je dobře, a měly by se v tom podporovat).
Pan Musílek se objevuje v různých podobách. Většinou se jeví jako velmi seriózní pán, který to s vámi myslí dobře, a ještě lépe to myslí s blahem všech ostatních. Bohužel, po pár letech vlivu tohoto pána se začnou dít věci. Mám vypozorováno, že u žen je to například: Silná a trvalá únava. Syndrom vyhoření. Bolestivá menstruace. Silná menstruace. Bolestivá ovulace. Velmi nepříjemné projevy PMS. Bolesti v kyčli. Bolesti hlavy. Bolesti v zádech. Deprese méně vážné a vážnější…
Pan Musílek má ale dokonalé alibi. S ním nic z toho nesouvisí. On za nic z toho nemůže. On je ten, který přece dohlíží na to, co je správně a co je třeba, a to je vždycky správně a tečka. Už přece vaše maminka měla svého Pana Musílka, a babička taky měla svého Pana Musílka… Řada Pánů Musílků se takhle dokonce předává z generace na generaci. A co fungovalo babičce a mamince, to musí fungovat i vám, ne?! Co na tom, že babička umřela na druhý infarkt, protože po návratu z nemocnice po prvním infarktu přece musela jít umývat zem?
Pan Musílek se bytostně nesnáší se dvěma dámami, které u vás taky bydlí, ale většinou se jim nedopřává tolik sluchu. Ty paní se jmenují Paní Jsemsamasebou a Paní Dělámcochci. Většinou tyto dámy stihne osud středověkých čarodějnic: skončí zazděné někde ve věži vašeho podvědomí, až i vy úplně zapomenete, že kdy existovaly a určovaly vaše bytí a měly velký vliv na to, že jste se cítila šťastná a spokojená a vyrovnaná a zdravá.
V nějaké fázi našeho života nicméně dojde k menšímu či většímu zemětřesení (vědecky se tomu říká krize středního věku) a věž, ve které jsou tyto dvě dámy zazděné, se zřítí – a ony se zase ocitnou na svobodě, plné touhy žít a užívat si život. A v takovou chvíli začne bitka:
„Vy dvě štětky, vy jste tak nezodpovědné!“ řve rozzuřený Pan Musílek, který zapomněl na své dobré vychování.
„Podívej se, kam to s tebou dotáhla!“ odpovídají ty dvě. „Už ji v životě nic nebaví. Ještě chvíli, a bude přemýšlet o sebevraždě. Ale pak skončíš i ty, je ti to jasné?“
„To není pravda! Já jsem dělal všechno správně! To vy za to můžete. Musí cvičit. Musí jít zdravou stravu. Musí chodit na terapie. Musí chodit na procházky. Musí žít se svým manželem, když si ho jednou vzala a slíbila mu, že to bude až do smrti. Co na tom, že ji psychicky týrá. Musí chodit do práce, protože by jinak neměla peníze, aby uživila děti. Nemůže si dělat, co chce, nemůže s tím výhodným zaměstnáním praštit, to by dopadla ještě hůř. Musí to v domácnosti všechno zvládat na jedničku, co by o ní jinak řekla tchyně?“
V tu chvíli už zapomenou na své dobré vychování i Paní Jsemsamasebou a Paní Dělámcochci, sundají své boty na patnácticentimetrových šteklích a jmou se do Pana Musílka bušit hlava nehlava.
Ten špatný scénář je, že Pan Musílek stejně vyhraje. Ten dobrý scénář – který začínám vidět u více a více žen – je, že ho holky porazí a on stáhne ocas a odplazí se někam na pustý ostrov, odkud už se nikdy nevrátí.
Naše babička věřila, že Pan Musílek je dobrý, protože jí pomohl přežít v těžkých dobách. Naše maminka věřila, že Pan Musílek je dobrý, protože ji to tak naučila babička. Ale my jsme rebelky. My žijeme v jiné době a nevěříme na to, že Vesmír/Bůh po nás chce, abychom komukoli cokoli dokazovali. Že chce, abychom dokazovali, že všechno dokážeme dělat správně. Že dokážeme makat od nevidím do nevidím a uspokojovat všechny kolem nás, a na sebe nedbat.
My máme jinou víru: My věříme a víme, že teprve ve chvíli, kdy jsme naplno samy sebou, můžeme nejvíc a nejlíp pomáhat druhým. My věříme a víme, že teprve ve chvíli, kdy respektujeme svůj vnitřní hlas a nasloucháme mu, a děláme to, co cítíme, že je dobré pro nás, pak děláme to nejlepší i pro druhé. My věříme a víme každou buňkou svého těla, že když my samy jsme v pohodě, když my samy jsme šťastné, když my samy žijeme v lásce, tak pak totéž přenášíme i na své okolí.
Jsme jako hudební nástroj, který buď ladí a pak je libý pro ty, kdo ho slyší, kdo jsou s ním, anebo neladíme, a tím rozlaďujeme a naštváváme i své okolí. A ladíme jen tehdy, když respektujeme samy sebe. Když jdeme za svým. Když nasloucháme své duši. Když si dopřáváme to, co nás těší, co nám děla dobře. Když odpočíváme. Když vymažeme ze svého slovníku slovo „musím“ a nahradíme ho slovy „já chci“.
Dost byl Musílků!
Jsem sama sebou a dělám, co chci!
ŽIJTE (s) CYKLEM A BUĎTE ŠŤASTNÉ!
Líbí se vám tento článek? Sdílejte ho dále:
Napište komentář