text © 2015 Dana-Sofie Šlancarová, sneni-a-duse.cz / foto © pixabay.com
Anna sedí na zahradní houpačce a s radostí pozoruje všechno dění nad svou hlavou. Modrou oblohu. Bílé mraky. Velké listy javoru ladně se pohybující ve větru. S radostí v duši poslouchá ptáky, kteří v koruně stromu zpívají. Doléhá k ní i zvuk žabek z nedalekého rybníka. Je léto, nejlepší čas pro nicnedělání, odpočinek a radost z pouhého bytí…
Jenže nebylo tomu tak vždycky. Byly doby, kdy Anna lítala jako hadr na holi, od počítače ke kuchyňské lince, od linky k mopu, od mopu něco nakoupit, někoho vyzvednout, něco donést na poštu, někam se přesunout, pak se honem zase vrátit… Čas mizel po kilogramech, ale za Annou jako by nikdy nebylo nic vidět – krom její vlastní únavy, která se jí postupem doby zmocňovala čím dál víc… Co se tedy tenkrát dělo?
Anna se zavrtí v posteli. Kdyby byla svůj pes, začala by tak legračně hýbat nohama, vrtět ocasem a ze sna štěkat. Ale ne, nezdá se jí o tom, že by honila srnky – i když… Dalo by se říci, že ve svém snu honí zajíce, to ano. Zdá se jí o tom, že se nachází v domě svých prarodičů. Venku zrovna pršelo a do domu se nanosila spousta bláta. Anna má hadr a uklízí, aby bylo zase čisto. Síň (tak říkala její babička chodbě), verandu (ta je dlouhá kolem celého domu, hrozná práce), pak kuchyň (tam se jí zase pletou pod hadr obyvatelé domu a vůbec nedávají pozor, kam šlapou).
Jak tak umývá v kuchyni, vzpomene si, že vaří oběd. Utíká k plotně. Hurá, ještě se to nepřipálilo. Z prádelny se ozývají zvuky ždímačky. Bude třeba jít prádlo vyndat a strčit tam další várku. Automatické pračky ještě neexistují, jsou to dva přístroje – jeden pere a jeden ždímá. Na praní je třeba kratší doba, ale je nutno u toho stát. Jenže Anna nemůže. Musí umývat tu zablácenou podlahu a ještě vařit oběd. Ztlumí oheň na minimum a odbíhá do prádelny. Naloží další várku, odbíhá do kuchyně, zkontroluje rýži a kuře a vrátí se k umývání podlahy.
Když konečně dokončí umývání „země“ v kuchyni, jak by řekla její babička (slovo „podlaha“ v rodném dialektu její babičky totiž neexistuje), jde vylít kbelík na dvůr a přitom s hrůzou zjistí, že veranda už je zase znova celá zablácená a může s tím začít znovu. Anna si uleví dvěma peprnými slovy v dialektu své babičky a zase pokleká s hadrou a pere se s další várkou bláta… Mezitím doždímala další várka a bude třeba jít podlít to kuře. Anna běhá mezi verandou, kuchyní a prádelnou jako závodní kůň. Sem, tam. Sem, tam a zase zpátky. Ale čím rychleji běhá, tím víc prádla najednou má vedle pračky, ač už ho dvě velké hromady vyprala. A čím rychleji umývá zem, tím rychleji na ní přibývá mazlavé břečky. Na kuře už dávno zapomněla, a tak se spálilo. Rýže je černá na uhel a kuchyň plná štiplavého dýmu. Všechno je špatně.
Anna vybíhá na dvůr, aby honem vylila dvoutisící třístý padesátý první kbelík, ale jak se nahne nad kanál, zatočí se jí hlava a ona omdlí…
Když se znovu nadechne, zjistí, že leží ve své posteli a že to všechno byl jen sen. Po kterém jí není vůbec dobře. Je celá zpocená, má žízeň a ještě stále se třese…
Jde se tedy napít, sen si zapíše do svého snového deníku a pak ještě na pár hodin usíná.
Ráno jako první volá Tereze. „Prosímtě, Terezo, zase jsem měla ten sen o honění tisíců zajíců najednou. Dneska byl trochu jiný, ale bylo to zas šíleně hustý. Na konci snu jsem omdlela vyčerpáním.“
Tereza se jen pochechtává: „Tak jo, jdeme do toho, seš ready?“
„Jo,“ vzdychne Anna a převypráví Anně svou noční můru.
„Takže: dům tvých prarodičů, co to pro tebe je?“ ptá se Tereza.
„Moje myšlenková nastavení, která jsem převzala od svých předků, zřejmě v době do svých 6 let.“
„Ok. Déšť a bláto. Co se tobě osobně s tím asociuje?“
„Emoce, proud emocí a nevyřešené emoce a staré záležitosti.“
„Super. Co znamená uklízení je jasné, že? A co prádlo a pračka?“
„Něco podobného. Praní špinavého prádla. Řešení nějakých nepříjemných negativních emočních záležitostí.“ Anně se už zase dělá nevolno, jen si vzpomene, jak ty hromady bláta i špinavých hader rostly…
„No a vaření? Nebo kuře a rýže, co to pro tebe symbolizuje?“ ptá se dál nesmlouvavě Tereza.
„Asi péči, péči o druhé lidi. Nasytit je, uspokojit jejich potřeby. Kuře a rýže? Jo, to bylo v mém dětství moje oblíbené jídlo, to jsem měla ráda… Ale ve snu jsem to dobré spálila… Samým honěním tolika zajíců najednou, přebíháním od jednoho úkolu k druhému…“
Tereza položí poslední dotaz ke snovým symbolům: „Ještě pořád tomu snu nerozumíš? Ještě pořád potřebuješ výklad?“
Anna si potisícípáté povzdechne. „Ale jo. Je to furt to samý. Jsou to ti mí věční zajíci a honba za dokonalostí. A princip, že čemu věnuju pozornost, to roste.“
Tereza přikyvuje a Anna pokračuje, jak jsou při svých snových debatách zvyklé: „Takže kdybych to měla shrnout… Sen mi znovu připomenul můj nezdravý model toho, že mám tendenci se soustředit na více věcí najednou, ale pak žádnou z nich nestíhám a to dobré ještě i můžu zkazit (přípálit kuře a spálit rýži na uhel). Tento model si nesu z dětství, s velkou pravděpodobností jsem ho viděla u babičky a maminky. Navíc, pokud se soustředím na negativa a na negativní emoce, byť jde o jejich zdánlivý úklid a čištění, tato negativa se v mém životě množí geometrickou řadou a nikdy z nich nevybřednu. Navíc se snažím být dokonalá a nikdy se nezastavovat – až se vyčerpám na dřeň. Někde ve mně přestala žít ta křehká víla a nastoupila mužská matka údernice, která ani na minutu nezná klidu.“
„Ale –,“ dodává Anna na svou obranu, „já jsem teď premenstruační, tak není divu, že mám tendenci uklízet a vidět všude negativitu, i ve snu…“
Tereza se na druhém konci aparátu usměje a řekne. „Shrnutí a interpretace super. Ale co s tím teď praktického uděláš, aby se ti tyhle sny už víc nezdály a tyhle vzorce se ti už víc neobjevovaly v životě?“
Anna se taky usměje: „Jo, přesním si to, tedy využiju snovou alchymii. Ale jak…?“ Na chvíli se zamyslí a pak pokračuje. „Takže: Nacházím se v novém domě – to je symbol mého nového mentálního nastavení. Je moderní a světlý, je na kopci a je z něj velký rozhled. Kolem je krásná příroda. Dům patří mě a já se v něm cítím skvěle. (To je symbol toho, že žiju ve spojení se svou duší.) Všechno, co v něm vytvářím, se mi daří. Všichni, kteří tam se mnou žijí, jsou šťastní a spokojení. Když prší, vláhu vstřebává zahrada a po ní je ještě krásnější, rozkvetlejší, zářivější. (To znamená, že svoje emoce dokážu automaticky přetavit na něco, co mi dává sílu a radost.) Já stojím u sporáku a vařím nějaké skvělé jídlo. Mám radost z toho, že ho vařím a vkládám do něj všechnu svoji ženskou harmonizující energii. (To je symbol toho, že si užívám ženské aktivity a svoji pečující ženskou polohu, ne tu polomužskou údernickou.) Mám radost z té činnosti a věnuju se jenom jí, dokud ji nedokončím. (To mi bude připomínat, že už nehoním tisíc zajíců najednou.) Cítím přitom, jak moje ženská síla proudí každou buňkou mého těla a já jsem naplno já. A když dělám něco dalšího, i tomu se věnuju naplno. Lidem kolem mě. Mojí práci. Sobě samotné. Jsem tady a teď při všem, co dělám. Neutíkám nikam jinam řešit cokoli jiného, co hoří – nebo teče. (A to znamená, že přesunuju svou pozornost od negativního a nedůležitého k tady a teď a k tomu, co je v životě skutečně podstatné.)“
Tereza dokončuje proces snové práce s Annou: „Výborně, a jak si tohle všechno budeš nově ukotvovat?“
„Představa domu, vařím, dívám se ven do zahrady a na kopce. Pak záběr druhý, sedíme u stolu, jíme, smějeme se a povídáme si. A pak záběr třetí, odcházím do své pracovny, sedím u počítače, píšu a užívám si to a věnuju se jen tomu.“
„Ok. Udržíš všechny tři části filmu ve svém vědomí? Podpoříš tuto představu nějakým fyzickým gestem? A jak často si to budeš připomínat a jak dlouho?“
Anna zodpoví ještě tyto Tereziny otázky a pak se obě rozloučí. Bylo jí mizerně, ale teď jí je o dost líp. Ať žijí sny. I když jsou hnusné, mají pro nás vždycky geniální poselství, stačí ho jen uchopit… A Anna zvedne ruku ve vítězném gestu, které symbolizuje její nové mentální nastavení: dům, příroda, skvělé jídlo, šťastná rodina a naplňující práce, kterou Anna vždy a v pohodě stíhá, hezky jednu po druhé. Gesto je v češtině znak pro počet jedna a mezinárodně se mu říká „palec nahoru“. Dávkování třikrát až pětkrát denně, před jídlem nebo po něm, ale rozhodně vždy po probuzení a před usnutím. A to tak dlouho, než Anně přijde impuls, že už tohle přesnívání, tahle snová alchymie zafungovala a nové vzorce se natrvalo usídlily v její mysli.
Anna se radostně zhoupne, když se jí tento dávný připomene a když si uvědomí, že nová nastavení se už stala realitou. Zaposlouchá se znovu do zpěvu ptáků nad svou hlavou a tiše vzdá díky. Matce Přírodě, Bohyni, Univerzu, své Duši a svým snům…
CHCETE SE O SNECH DOZVĚDĚT VÍC?
Sny jsou úžasné, tvrdím já.
A je v nich neskutečné množství moudrosti.
A můžou vám klidně pomoci se zbavit perfekcionismu
a únavy a zahlcenosti s ním spojené!
Objevte JEDNODUCHOU METODU SNOVÉ ALCHYMIE!
Naučíte se ji v tomto mém videu!
A POZOR: nezapomeňte na kód
SNOVAALCHYMIE10X
– vyrobí vám 50 % slevu.
(Tato sleva je časově omezená, tak neváhejte!)
ŽIJTE (s) CYKLEM A ŽIJTE SVÉ SNY!
Líbí se vám tento článek? Sdílejte ho dále:
Napište komentář