Iva Aliana Bendová: Děti nejsou náš majetek

text © 2013 Iva Aliana Bendová / foto © pixabay.com a Dana-Sofie Šlancarová

Děti nám nastavují zrcadla, a my svůj obraz tak často nechceme vidět! Raději se snažíme zničit zrcadlo. Nemá to moc logiku. Asi jako kdyby ukazovala kontrolka v autě nedostatek benzínu, a my jsme místo natankování přeštípli elektrický drátek ke kontrolce…

„Děti nejsou náš majetek! Děti nejsou náš majetek!“ Někdy bych si přála, aby tato věta zazněla úplně jasně v uších všech rodičů, aby blikala na velikých billboardech a několikrát denně se nám připomínala ze všech možných stran. „Děti nejsou náš majetek!“

Možná mi namítnete: „No ano, to je přece logické…, ale co to znamená v každodenním životě?“

Je to uvědomění si, že děti nám jsou pronajaty na dobu určitou. Dostali jsme důvěru, ony se k nám narodily a my s nimi můžeme sdílet část svého života. Tyto pocity často zažíváme v období očekávání narození dítěte a krátkou chvíli po něm. Pak se toto vědomí s přibývajícími starostmi a probdělými nocemi pomalu vytrácí. Vnímání posvátnosti druhé bytosti mizí pod nánosem každodennosti.

Mizí a mizí, ale nezmizí z nás úplně: I když se aktivně neprojevuje, je v nás a můžeme ho kdykoliv znovu přivést k životu. Stačí jen chtít a zaměřit svoji pozornost tímto směrem.

Představte si, že žijete v pronajatém domě. Jak se budete chovat vůči cizímu majetku? Asi jinak, než když dům bude váš. Spoustu věcí člověk neudělá, na spoustu se zeptá majitele, nedovolíte si pokácet strom na zahradě, která není vaše… Nebo pronajaté, vypůjčené auto. Máme tendenci být daleko opatrnější a zodpovědnější. Naše bdělost vůči zapůjčeným předmětům je daleko větší než k vlastním věcem.

A děti?

Jsme jen prostředníci, skrze které děti přišly na tento svět. Jsme spolutvůrci, nikoliv vlastníci. Přes nás dostaly tělo, ale nikoliv duši.  DUŠE BEZ TĚLA ŽÍT MŮŽE. Tělo bez duše nikoliv. Nejsme vlastníci, jsme společníci, doprovod, přátelé, dočasní správci… Každý dobrý správce majetek spravuje, neničí ho. Naopak, snaží se jej nechat rozkvést, nebo alespoň ho neponičit a zachovat v původním stavu.

Jenže co děláme my s dětmi? Propadáme mylnému přesvědčení, že víme všechno nejlíp, že naše přání „umýt to nádobí hned teď“ je důležitější, než přání dítěte „umýt to nádobí, až si dočte kapitolu v knížce“.

Bereme na sebe právo rozhodovat o tom, co se dítěti má líbit a co ne („tahle mikina je lepší než ta druhá“). Nevnímáme, že to, co je dobré pro nás, nemusí být dobré pro druhého. Z nějakého nepochopitelného, ale samozřejmého důvodu máme pocit, že naše děti musejí všechno vnímat jako my.

Co se mi líbí, jaké vztahy jsou pro mne dobré, jaké pocity mi vyhovují, to vše je MŮJ pohled. Nikoliv pohled mého dítěte. Svým přátelům také nevnucujeme jako jediné správné právě to naše. A pokud ano, určitě ne s takovou razancí, s jakou si to dovolíme k vlastním dětem. Vidíte? Aby se nám lépe vnitřně omlouvaly naše majetnické postoje, vymysleli jsme si pojem „vlastní děti“.

Zkuste si představit, že neexistuje pojem vlastní dítě, moje dítě, tvoje dítě, nevlastní dítě. Že jsou jen DĚTI. Tak jako není správné a špatné, jen prostě JE, co je. Je to moc nepochopitelné?

Jakmile začneme ve své hlavě narušovat zaběhnuté cestičky myšlení a uděláme v ní prostor pro něco nového, přestanou se nám v duších rozprostírat zahnívající staré rybníčky, jejichž výpary pomalu a neviditelně otravují náš život.

Děti mají právo – stejně jako my – říkat, co se jim líbí a co ne. Mají právo mít svůj názor na to, co chtějí nosit na sobě, koho mají rádi (i když se nám nemusí líbit, že paní učitelka to není, nebo že to dokonce nejsem já). Děti mají právo cítit své pocity, ať je to radost, nadšení, smutek nebo bolest.

Z jakého důvodu si myslíme, že jim můžeme říkat: „To nic není, už to nebolí“, když dítě evidentně cítí a vidí něco úplně jiného: je to rána na koleně a bolí to pořád!  Představte si, jak se sami cítíte, když jste zranění – třeba se s vámi rozejde milovaná bytost a váš přítel „utěšitel“ na vás vyrukuje slovy: „To nic není, čas to spraví.“

Možná má pravdu, ale rozhodně vám nedá pocítit, že vám opravdu rozumí. Že vnímá vaše rozbolavěné srdce a snaží se vám porozumět. A kdyby teprve z jeho úst zaznělo něco jako: „Ty ale naděláš, taková prkotina! Já mám taky svých problémů a horších!“ S takovým přítelem už se asi víc přátelit nebudete.

Zdá se vám to přehnané, když si to přirovnáte k našemu vztahu s dětmi a k chování k nim? Pozorujte svůj slovník. Kolikrát zazní: „To nic není – teď mi dej pokoj – to mě nezajímá – bude to tak, jak říkám já – o paní učitelce se takhle nemluví – na to seš malej – chci, abys to udělala hned teď – spadneš – vyliješ to – nelez tam – nedělej to – sněz všechno – nic nedostaneš – co si to dovoluješ – budeš poslouchat a hotovo…“

A to nemluvím o fyzických trestech. Kdo nám dal právo bít druhé lidi? Na šéfa v práci si netroufneme, ale na malé děti úplně s klidem. Nezdá se vám to absurdní? A při tom bití dětí je jen výsledkem naší vlastní frustrace. Je to důsledek vlastního pocitu bezmocnosti a vzteku na tento svůj vnitřní stav. Agrese, kterou obracíme vůči dětem, ať už je slovní nebo fyzická, svědčí jen a jen o našem vlastním nevyrovnaném životě.

O tom, že žijeme něco jiného, než co si ve skutečnosti přejeme, co je hlasem našeho srdce. Vybíjíme si na dětech svojí vlastní neschopnost žít svobodný a naplněný život, ničíme je proto, že nedokážeme naslouchat svým snům a děti nám to neustále svým bytím a dětskou energií připomínají. Navenek se to ukazuje jako nedorozumění u nádobí, zlobení ve škole, neposlouchání atd. Ale v jádru je to naše lenost a strach být sami sebou, žít to, co si ze srdce přejeme a nabýt tak klidu, radosti moudrosti a lásky. To je stav, ve kterém nás ani nenapadne někomu ublížit myšlenkou, slovem nebo činem (třeba fackou).

Děti nám nastavují zrcadla, a my svůj obraz tak často nechceme vidět! Raději se snažíme zničit zrcadlo. Nemá to moc logiku. Asi jako kdyby ukazovala kontrolka v autě nedostatek benzínu, a my jsme místo natankování přeštípli elektrický drátek ke kontrolce…

Děti nám přinášejí možnost sebepoznání do velké hloubky. Neubližujme jim za to. Je to jejich dětský úkol. A my jsme je chtěli. Možná kdybychom si toto na vědomé úrovni víc uvědomovali, leckdo by děti nechtěl. Ale tak to zatím není zařízeno. Naštěstí na počátku většinou převažuje láska, touha a radost vycházející hluboko z našich srdcí. Stačí se vrátit k tomuto pocitu, přát si ho cítit, udělat mu místo ve svém srdci. Co nejtrvalejší místo. A všechno se nám v životě začne měnit. K lepšímu. Budeme o krok blíž k sobě, o krok blíž k druhým, o krok blíž k dětem, o krok blíž k lásce, kterou jsme.

Chcete se dozvědět víc o tom, jak skutečně vychovávat své děti a přitom neničit jejich osobnosti a jejich životy? Chcete vědět, jak efektivně změnit své rodičovské nástroje a strategie a zvýšit pozitivní dopad, který na své děti máte? Víc se toho dozvíte v e-knize Ivy Aliany Bendové Putování krajinou rodičovství (aneb jak se vychovat v rodiče), kterou čerstvě vydalo nakladatelství OSULE!

Iva Aliana Bendová

„Trocha krásy, trocha kouzel, zkrátka špetka neděle do všedního dne,“ říkával Jan Werich. A Aliana k tomu dodává: „A to je právě ono. Ve všem, co dělám, hledám tu špetku neděle pro každý den. To mě baví. :-)“

Aliana se narodila v Kraslicích, což je malé město na západě Čech. Úspěšně vystudovala konzervatoř a DAMU, nějakou dobu se věnovala naplno divadlu. Později porodila čtyři krásné děti, které vzdělávala doma. Když děti odrůstaly, začala se věnovat práci, která ji lákala a přitahovala: terapiím, malování obrazů a také výuce rétoriky, kde zajímavě propojuje své divadelní a psychoterapeutické zkušenosti.

Aliana sama o sobě říká, že není milovníkem stereotypů, a proto s oblibou hledá nové cesty. Ráda nachází netradiční úhly pohledu na věci, ať už dělá či dělala cokoliv.

Protože se nedrží žádných standardních metod, ale „šije postup každému přímo na míru“ a nebojí se společně s klienty experimentovat (a také si hrát!), jsou její metody překvapivě rychlé a hlavně trvale účinné.

Což si můžete ihned vyzkoušet sami, když se pustíte do experimentování s její knihou Putování krajinou rodičovství!

Více se o Alianě můžete dozvědět na jejích stránkách www.aliana.cz a také www.myslenkologie.cz.

ŽIJTE (s) CYKLEM A UŽÍVEJTE SI SVÉ DĚTI!

Líbí se vám tento článek? Sdílejte ho dále: