text a foto © 2015 Dana-Sofie Šlancarová, sneni-a-duse.cz / další foto © pixabay.com
(I v tomto článku dál žije fiktivní postava Heleny, která nikdy reálně neexistovala, ale ve skutečnosti ji máme v nějaké podobě v sobě každá z nás…)
Helena v noci většinou dobře spí, ale dnes je půl čtvrté ráno, ona má oči dokořán, prudce dýchá a srdce jí buší jako o závod. Zase ten sen. Zase ten sen.
Tenhle sen se jí zdá tak jednou za půl roku. Teď se jí ale zdál v posledních třech dnech podruhé. To všechno od toho setkání s bohyní na branické skále. Že by to mělo nějakou souvislost?
Je to její noční můra. Jaká? Že přijde tsunami a všechno smete a pohltí a ona před ním neuteče.
Dřív se jí zdávala skutečná vlna tsunami, vysoká jako osmipatrový panelák, která se řítila z moře a před níž nebylo Heleně úniku. Předevčírem a dnes to byl trochu jiný sen a jiná vlna:
Moře je klidné, čisté, jemně se vlní. Pláž je plná nádherných malých oblázků. Helena si pokládá na zem batoh a říká si, že si půjde zaplavat. Ale ještě předtím… Ještě předtím skočí do domku na pobřeží a něco tam vyřídí.
V domě na pobřeží potkává svou kamarádku Simonu. Simona tam má i svoje třiděti. Helena si s ní začne povídat a dlouho spolu něco řeší. Pak ji zaujme nápis na jednom z kabátů Simoniných dětí. Je na něm napsáno Markéta.
„Markéta? Které z tvých dětí se jmenuje Markéta?“ diví se Helena. „Já jsem si myslela, že Terezka má jenom jedno jméno. Ona má ještě druhé?“
Ale na odpověď už nedojde. V tu chvíli Helena zpozoruje něco, co viděla ve svém snu už před dvěma dny. Začíná přetíkat moře. To tiché a klidné moře najednou přetíká přes písečný přesyp před domem. Helena moc dobře ví, co to znamená.
„Simono, sežeň okamžitě děti. Kde jsou? Hrozí nám nebezpečí. Musíme utíkat! Teď hned! Hned!!!“ křičí Helena.
Děti naštěstí okamžitě vybíhají ze svých pokojů a všichni míří pryč, dál od pobřeží. Helena se ještě vrací pro batoh, je mokrý, už ho smetla první vlna. A přicházejí další. Uvědomí si, že se chtěla jít koupat, ale že to asi už nedá. V tu chvíli se na sebe rozzlobí. Chtěla se jí koupat, chtěla si to užít, místo toho strávila čas řešením spousty nedůležitých věcí, jako je jakési jméno na kabátě, a už se nevykoupe. Sakra. Zase. Zas a znova. Chci to změnit!
Není ale čas přemýšlet nad tím, co zase zvorala. Je čas tak akorát zdrhat. Helena míjí svoje auto, ale to jí v tuto chvíli nepomůže. Všichni musejí po svých. A další vlna už teče přes přesyp a začíná zaplavovat dům…
Helena, Simona a děti utíkají, co můžou. Když se zastaví, protože už sotva popadají dech, zdá se, že jsou z nejhoršího venku. Jsou dost daleko, moře už přestalo přetíkat, jen obzor je tmavě šedý jako před velkou bouřkou.
A v tu chvíli se Helena probudí.
Je půl čtvrté ráno. Prudce dýchá a srdce jí buší jako o závod. Zase ten sen.
Nadechne se a vydechne. „Andělé moji snoví,“ zaprosí, „co to má znamenat? Pomožte mi prosím s pochopením téhle mé noční můry.“ Pak znovu zavře oči a vědomě se vrátí k poslední snové scéně. A vidí.
Moře. To je moře práce. Moře úkolů, které si Helena každý den před sebe staví. Ráno ve snu bylo moře klidné a čisté a zdálo se, že všechno půjde hladce. Jo, tak to Heleně každé ráno vidí – že všechno půjde hladce a v pohodě, že všechno v klidu zvládne…
A to zaplavání si, hmm… Co znamená zaplavání si? To je něco, uvažuje Helena, co má moc ráda, při čem vypíná hlavu. Aha, vypíná hlavu – slíbila si, že bude pracovat jen málo a udělá si čas na to, aby vypnula hlavu a nepřetěžovala se. A zase to neudělala. Ani ve snu, ani v reálu za poslední dni, přestože si to každý večer slibuje. Přes den je pak situace jiná a Helena znovu a znovu odkládá naplnění svého předsevzetí. Takže…
Takže když to neudělá, přijde pochopitelně – tsunami nebo přetíkající moře. Pocit, že je zahlcená úkoly, že toho má plnou hlavu, že to nedává, nestíhá. Vyčerpání a únava. Nezbývá než zdrhat a zachránit si aspoň holý život.
„Díky, andělé,“ poděkuje Helena svým poradcům. „Já vím, já vím, já vím. Ach jo. Ach jo!“
Ale protože je Helena zkušená vědomá snířka, analýzou snu její snová práce nekončí. Tenhle sen si vyloženě žádá o přesnění, o nový konec:
Helena se vrací za Simonou a dětmi na malou vyvýšeninu a pozoruje obzor. Pak jde pomalu znovu k moři. Když dojde až na pobřeží, snaží se zastavit vlny. Trochu jí to jde, ale je to hodně namáhavé. Musí zastavovat každou vlnu zvlášť a dávat hodně velký pozor, být pořád ostražitá, odkud se zvedne další vlna. To není ono. To není ten správný konec, to správné přesnění. Co jiného by mohlo…?
A v tu chvíli se to stane zcela bez jejího úsilí. Pod Helenou najednou začne růst velký útes, až všichni stojí tak vysoko nad mořem, že jakákoli vlna přichází, zdá se malinká. Jsou tak vysoko, že je žádná vlna už nikdy neohrozí.
Helenino srdce zaplesá. Jasně, tohle mi chybělo. Nadhled. Nadhled nad tím, co dělám, nad mou prací. To mi umožní, že už mě přemíra úkolů nikdy nezalije…
Helena se dívá na moře, které je shora tak krásně čisté a klidné. Simona, která ve snu ztělesňuje její duchovní a tvůrčí, ale taky tak trochu zakecávající se já, Josefína ve svém kabátě s nápisem Markéta, což znamená „perla“, tedy něco překrásného, co je třeba chránit a hlídat, i ostatní děti tam stojí s ní a všichni se objímají…
(Zde najdete starší Heleniny příběhy: příběh nazvaný „Chci být sama sebou – ale druzí mi to nedovolí“ a příběh „Ve vleku rozjetého vlaku“.)
PS: Pokud vás taky trápí noční můry, napište mi na sofi@dana-sofie.cz, posvítíme si spolu na ně!
ŽIJTE (s) CYKLEM A VYCHUTNÁVEJTE SI ŽIVOT!
Líbí se vám tento článek? Sdílejte ho dále:
Napište komentář