text © 2016 Dana-Sofie Šlancarová, dana-sofie.cz / foto © pixabay.com
Je pozdní večer, první leden, večerní leden, Nový rok. Helena sedí v zimní zahradě, zabalená v péřové bundě, obutá v papučích po babičce, protože jim skla úplně tak dobře netěsní, usrkává horký zázvorový čaj a bilancuje.
Tak jakej byl ten dva tisíce patnáct? Jedna její část se domnívá, že skvělej. Druhá její část oponuje, že si všimla, že během roku nastala řada okamžiků a situací, kdy to bylo všechno úplně na hovno. Třetí část tu druhou napomíná, aby nemluvila sprostě a laskavě si uvědomila, že s tímto negativistickým přístupem si do života přitáhne jenom ještě víc hoven. Čtvrtá část honem dvacetkrát za sebou přeříká mantru: „Můj život je každým dnem lepší a lepší.“
Helena se zájmem pozoruje tohle dění ve své hlavě. Před nějakou dobou odhalila všechny tyhle svoje hlasy a začala si jejich debaty velmi užívat. Její vnitřní dobrodruh právě přesvědčuje ostatní, že každá překážka, která se v roce 2015 objevila na cestě, byla ve skutečnosti výzvou k tomu uchopit to všechno mnohem dobrodružněji a vydat se neprobádanými cestami.
Strach mu oponuje, že všeho s mírou a že neprobádané cesty on považuje za extrémně nebezpečné a že by se radil držet dobře vyjetých dálnic. Přizvukují mu obezřetnost a mateřská starostlivost, ale obě míní, že příliš dlouhá jízda po dálnici může být nudná.
Kdysi si Helena myslela, že všechny tyhle hlasy, to je ona sama, a že všechny tyhle hlasy mají naprostou pravdu a Helena se musí jimi řídit. Postupně ale odhalila, že hlasy si mnohdy dost protiřečí a rady některých nevedou tam, kam by se Helena chtěla dostat. A tak je začala pozorovat a detailně zkoumat. A pochopila, že je dobré zvážit všechny názory a všechny perspektivy, ale že většinou se vyplatí vykročit za svou komfortní zónu a udělat věc, která ji tak trochu děsí. O které vůbec neví, jak ji zvládne, co má udělat.
A stejně tak si uvědomila, že její pohodlnost často křičí hodně nahlas a tvrdí: „Ba ne, tohle nebude fungovat, už to vzdej. Zkus raději něco jiného – anebo raději… raději se vůbec do ničeho nepouštěj! To stejně nedáš!“ A co teprve, když se pohodlnost spojila s kritikou premenstruační fáze. Krize, rozchod, rozvod, odchod ze zaměstnání, povodeň, oheň na střeše, tajfun a sibérie, vyžraná lednička a cestou z práce to musela vzít vždycky přes cukrárnu;-)
Helenu trochu zebou nohy, protože venku konečně mrzne, až praští, ale na tváři má spokojený úsměv. No ano. Spoustu věcí v minulém roce pohnojila, jak říká ne zcela politicky korektně její vnitřní kritik. Spousta věcí se jí nepovedla. Spousta věcí se stala jinak, než byly její představy. Jo, nebyl to 100% úspěch. Ale – a co? No a co?
Helena už pochopila, že život není o 100% výkonu nebo 100% dokonalosti nebo o 100% úspěchu. Život je pro ni primárně o bytí sama sebou. O neustálem hledání sebe sama. Objevování sebe a světa. O plném prožívání, a to i tehdy, když nejde jen o ty „pozitivní“ emoce. O užívání si naštvanosti, vzteku, o přijímání smutku nebo bolesti. O popuštění uzdy radosti a vášni skutečně naplno.
A někdy věci nefungují. Ok, tak jo. Tak co můžu změnit? Nejspíš svůj přístup a svoje myšlení… Helena se dívá zpětně na všechny ty věci, o nichž si v minulém roce myslela, že nejsou možné, a jak najednou, poté, co se odhodlala udělat první krok jiným směrem než dřív, se jí začaly vylupovat schody, které ji bezpečně dovedly až do cíle. Důvěra a víra, šeptá si ta magická slova. A praktické kroky. Drobné a každodenní. Vůbec ne magické, ale úplně obyčejné.
ŽIJTE (s) CYKLEM A VYCHUTNÁVEJTE SI ŽIVOT!
Líbí se vám tento článek? Sdílejte ho dále:
Napište komentář