Miluju sebe a pak…

text © 2016 Dana-Sofie Šlancarová, dana-sofie.cz / foto © pixabay.com

„Zatím… počítám nebe, světla, kam nedostanu, miluju sebe a pak usnu a vstanu, a tak…,“ zpívá si Anna spolu se Zuzanou Navarovou, když v tom se najednou zarazí.

„Cože? Co jsem to zpívala? Miluju sebe? Sebe? To tam není…,“ rozesměje se. „Ona pochopitelně miluje nějakého nejmenovaného jeho…“

„Ale já, já…,“ pozpěvuje si Anna dál, „já pochopitelně miluju Adama, ale ještě před tím fakt miluju sebe. Protože…“

Anně se v mysli vynoří vzpomínky na dobu ještě poměrně nedávnou. Co znamenalo, když nemilovala sebe?

Byla věčně unavená. Byla věčně naštvaná. Byla věčně smutná. Někdy byla i nemocná. A někdy ji ani nebavil život…

Někde v ní zuřivě kopal střelkou její vnitřní kompas, ale všechno marně. I Anna byla dlouho typickým produktem socialistického systému („všechno, co je moje, patří v první řadě druhým“) a potomkyní matek údernic („nejdřív nakrmím všechny ostatní, i kdybych já sama měla chcípnout hlady“).

Myslet na sebe bylo… Nemorální? Neetické? Sobecké? Egoistické? Tohle všechno a ještě o hodně víc. A ona přece chtěla být ta hodná a nejhodnější holčička, kterou mají všichni rádi právě proto, že se jim snaží splnit všechno, co jim na očích vidí…

A slovo sebeláska? To je přece stejně sprosté slovo jako onanie a masturbace. Tohle to znamená a nic jiného.

Ale.

Po nějaké době tohoto života a tohoto nikdy nekončícího snažení byla věčně vyčerpaná. Věčně naštvaná. Věčně nespokojená. Někdy byla i nemocná. A někdy ji všichni tak štvali, že by je nejradši…

A to byl ten okamžik, kdy objevila, že sebeláska není ani sprosté slovo, ani není sobecká a egoistická. Naopak. A to byl onen bod zlomu, kdy jí zase začalo být líp. Vracela se jí síla, energie, radost, touha, vášeň. Láska…

Nebylo to okamžitě. Nebylo to bez úsilí. Vlastně v tom jede pořád. Pořád bere pilulky sebelásky, každý den, ráno, večer a často i přes den. Pořád ji objevuje v nových a nových podobách.

Sem tam někoho naštve. Sem tam naštve sebe. Sem tam se pořád nechce vidět v zrcadle, zejména v premenstruační fázi. O dost častěji říká „ne“ tam, kde by dřív řekla „ano“. Ještě pořád se trochu bojí, že ji druzí za to či ono odsoudí nebo nebudou mít rádi. Jo, jo, jo. Rozhodně ten proces není u konce.

Ale už je to o dost jiná Anna. Spokojenější, klidnější. Vědomější. Sebe-vědomější. A její vnitřní kompas jen tak tiše vrní: „Jdeš dobře, holka, jen tak dál…“

„Miluju sebe a pak…,“ zpívá si Anna dál a pak… si jde s láskou uzobnout čokoládový bonbón a uvařit sobě i Adamovi dobrou večeři. Sebeláska v každodenní praxi:-)

* * *

Chcete se taky naučit milovat sebe a být v životě mnohem spokojenější?

Inspirujte se v knize Lucie Kolaříkové Učebnice sebelásky.

Uvidíte, že sebeláska opravdu není o egoismu nebo sobectví. Jen skutečná láska k sobě nám umožňuje mít kvalitní vztahy i s druhými lidmi a žít takový život, jaký si skutečně přejeme.

Lucka vás provede všemi zákoutími tohoto náročného tématu a nedá vám vydechnout – kniha je plná jak velmi inspirující „teorie“, tak řady praktických cvičení.

ŽIJTE (s) CYKLEM A MILUJTE SAMI SEBE!

Líbí se vám tento článek? Sdílejte ho dále: