text © 2016 Markéta Strnadová / foto © pixabay.com a archiv Markéty Strnadové
To takhle jednou přišla do ordinace mladá slečna. A přinesla mi jednu z největších lekcí, které jsem do té doby jako fyzioterapeutka zažila…
Klára přišla, zhroutila se na židli a začala vyprávět. Už delší dobu ji trápily veliké bolesti zad. Nemohla se pořádně narovnat, ani se ohnout. Zavázat si tkaničky byl pro ni nadlidský výkon.
Tak jsem se v klidu usadila a vybídla ji.
„Povídej, co se děje.“
Rozpovídala se.
Ta záda ji trápí už delší dobu. Je to ale jen taková třešnička na dortu. Práce ji vyčerpává, je ztahaná jako pes. Peněz má málo, honí se celé dny a stejně nevydělá „dost“. Jako kuchařka tahá těžké věci a je už vážně na dně, protože dny volna proleží, aby se jenom zhojila z těch pracovních a pak hurá zpátky a nanovo. Do toho se cítí opuštěná. Vztah docela funguje, ale přála by si více lásky a podpory. Ta samota, kterou vnímá, je jakoby všudypřítomná…
Jak jsem ji tak poslouchala, začalo mi docházet, kde je kámen úrazu.
Kláru jsem položila na lehátko a přitáhla si k ní židli. Nechala jsem ji mluvit o tom, kde bolest cítí a jak ji vnímá. Ať ji nasaje a úplně prožije. A pak jsme šly společně na věc.
„Kláro, jak se tady cítíš v těch Karlových Varech? Jak to vnímáš?“
„No já ti nevim. Kamarádi nikde, z takový dálky jsem se přištěhovala a prakticky nemám nikoho, komu bych důvěřovala úplně.“
„Hm. Cítíš tedy oporu? Máš zázemí, které potřebuješ?“
„Ne. Jsem tady SAMA.“
Vnímala jsem ji. Ten ŽIVOTNÍ POCIT, se kterým dorazila. Byla jako stéblo odkvetlé pampelišky, které je úplně samo na široké louce. Trčela tam uprostřed, bez jakékoliv ochrany a vála ze strany na stranu.
„Dobrá Kláro. Tak se na to podíváme. Jak ti je? Když jsi takhle sama?“
„Bojím se. Je to nepříjemné. Jsem opuštěná. A smutná.“
„Ok. A chceš se takhle cítit dál? Nebo bys to chtěla změnit?“
„Chci se cítit jinak. Takhle se mi to nelíbí.“
„Dobrá, tak to jdeme změnit. Postav se ve své představě do místnosti. Do nějaké, která se ti objeví. Stojíš tam?“
„Jo, stojím.“
„Ok. A teď k sobě nech přijít přátele… Nech se jimi obklopit. Nech je PŘIJÍT. Jsou tam?“
„Jsou. Přišli.“
„Kolik jich tam je?“
„Docela dost. Stojí okolo mě.“
„Jaký to je pocit?“
„Je to příjemný. Cítím je okolo. Je mi takhle mnohem líp.“
Kláře se pomalu měnil dech. A v místnosti se začal rozprostírat klid.
„Skvělý. A teď si něco zkus. Kdybys náhodou byla slabší a nemohla dobře stát. Můžeš se o ně opřít? Jsou tam pro tebe?“
Klára na to překvapeně: „Jo, jsou tu, a to, jak okolo mě stojí, mě podpírá. Usmívají se na mě.“
„Můžeš se v tom konečně uvolnit? Cítíš se bezpečně?“
„Jo, je mi dobře. Cítím se tak nějak chráněná. A můžu být sama sebou.“
„Skvělý. Teď si to v klidu prožij. Vnímej tu ochranu a bezpečí a až budeš mit dost, půjdeme dál…“
S Klárou jsme takhle ještě prošli vztah. Potřebovala si nasát, jaké to je, mít za sebou pevného muže, který STOJÍ PŘI NÍ. Byl veliký a statný, ležel za ní „na lžičku“ a držel ji v náručí.
Kdybyste cítili, co se v tu chvíli v ordinaci točilo. Jak byla klidná. A spokojená…
A pak jsme šli na ten poslední krok. Nedostatek peněz. Strach, který masíruje téměř každého z nás.
„Kláro jak ti v tom je, když nemáš dost peněz?“
„Pořád se bojím. Kdy přijdou peníze, jestli vyjdeme, kolik musíme vydělat, jak to budeme dělat do budoucna.“
Stačilo o tom jenom mluvit a zrychlil se jí dech. Celá zase ztuhla.
„Ok, Kláro, projdeme to.“
V představě jsme otevřeli kohouty hojnosti. Otevřeli jsme zdroje všeho, co Klára do života potřebuje a nasměrovali je rovnou k ní.
Klára dýchala, uvolňovala se a přijímala všechno, co k ní začalo proudit. I úsměv jí z toho na tváři začal hrát… Nechala jsem ji v tom ležet asi 10 minut. Aby si to všechno dobře vstřebala a nahrála do životního postoje. A to bylo vše.
Klára pak vstala a NAROVNALA SE.
Vykulila oči, párkrát sebou zakroutila a PŘEDKLONILA SE AŽ K PRSTŮM U NOHOU. Bez náznaku bolesti. Jak je tohle možné?… Neudělali jsme přeci žádnou fyzioterapeutickou práci a přesto ji přešla bolest!
Ani jsem na ni nešáhla a z holky, která se nemohla ani narovnat, ani ohnout, tu stálo usměvavé kvítko, co se vrtilo, jak se mu chtělo! :-)
No, to ta psychosomatika. To tajemné spojení mezi lidskou duší a fyzickým tělem. Vysvětlím vám to.
Zaprvé. Ledviny jsou podle čínské medicíny orgánem, který zodpovídá za pocit bezpečí v životě. Jakmile je s nimi něco v nepořádku, strach začne podbarvovat každý životní prožitek. Funguje to však i naopak. Jakmile se necítíme v pořádku, ukotvení, zaopatření a milovaní, začnou to odnášet ledviny. A bedra jsou chrámem ledvin, který bolí, jakmile se s nimi něco děje.
Zadruhé. Když převezmeme za své strachy zodpovědnost, odhalíme je a uzdravíme, energie v meridiánu ledvin začne IHNED proudit jinak. A šlachosvalový systém na to reaguje VELMI RYCHLE. Tělo začne vylučovat odlišné hormony, uvolní napětí svalů a spustí hlubokou dechovou vlnu. Bolest je ta tam…
Zatřetí. Naše mysl je úchvatná. Tělo na její představy reaguje stejně jako na to, co je reálné. A my to můžeme využít, abychom si dodali to, co právě potřebujeme.
Často si takové mňamky v ordinaci dáváme. Jakmile klient začne spontánně mluvit spíše o životních okolnostech, než o bolesti jako takové, zbystřím.
Vnímám a naslouchám. A když cítím, že se za bolestmi skrývá strach, kašlu na fyzioterapii a množství jejích inteligentních technik. Protože vím, že by mi k ničemu nebyly. Že tam není zdroj. Že ani sebelepší fyzioterapeutická technika nenahradí pochopení, lásku a uzdravení Duše.
To samé pak někdy učím své klienty. Aby si uměli pomoci sami. A měnili tak životy sobě i svým drahým.
Protože Klára má teď vedle sebe MUŽE, kterého si vždycky přála. I když je o patnáct čísel menší, je jí nyní oporou ve všem, co společně prožívají. A to ho ani nemusela měnit.
Peněz mají taky dostatek.
A co je podstatné, Klára se také konečně rozhlédla a OTEVŘELA SE přátelům. Měla je totiž celou dobu okolo sebe.
Jenom si jich prostě a jednoduše nevšimla. Oni paradoxně čekali jenom na ní, až si je pustí k tělu…
Vyprošťovák Markéty Strnadové vám uleví
od bolesti pohybového aparátu!
Mrkněte na něj!
Fyzioterapeutku Markétu Strnadovou můžete vidět v jednom z dílů našeho projektu Cesty vášně, seriálu o lidech, kteří se vydali na cestu toho, co je v životě opravdu hluboce naplňuje.
Ona sama o sobě říká: „Jsem zkušená fyzioterapeutka a učím lidi, jak se díky propojení znalostí o pohybovém aparátu, tradiční čínské medicíně a osobním rozvoji jednoduše a s úsměvem navždy uzdravit ze svých bolestí. Jak na těle, tak i na duši.
Moje práce mne doopravdy naplňuje a baví. Klienti se mi hojí doslova před očima a já denně žasnu nad tím, jak účinné zdravotní cvičení je a jak málo stačí k tomu, aby se člověk uzdravil.
Nemusíte ale za mnou do ordinace! Jsem i autorkou několika online programů, takže si můžete pomoci sami, kdykoli a kdekoli, teď hned a trvale! V online programu pod názvem Vyprošťovák vás učím, že z bolestí se jde uzdravit jednoduše a s úsměvem. Že k tomu nepotřebujete terapeuta, drahé léky, ani přístroje. Že si můžete kdykoliv pomoci sami a stačí na to pár minut. Nedávno jsem k němu navíc přidala jeho malého, leč neméně účinného bratříčka s názvem Vyprošťovák pro nožky.
V e-boocích zdarma vám ukazuju, že ne všechny problémy pramení čistě z pohybového aparátu a že je nutné to odlišit, abyste se uzdravili co nejdříve.
A díky svým hořkosladkým zkušenostem vás skrz online program Yogarestart můžu zavést do míst, kde cvičení intenzivně hojí nejenom naše tělo, ale i duši. Nechávám vás na vlastní kůži prožít, že nemusíme papat pilulky, podléhat úzkostem, smutku nebo depresím. Že často stačí jen si zacvičit.“
ŽIJTE (s) CYKLEM, ZDRAVĚ A ŠŤASTNĚ!
Líbí se vám tento článek? Sdílejte ho dále:
Napište komentář