text © 2016 Marcela Hrubošová / ilustrace a foto © archiv Marcely Hrubošové
Kuřátko Pípo se narodilo v 70. letech 20. století.
V době, kdy ač nebyla válka, stále se některé potraviny kupovaly na lístky. V době, kdy si byli všichni rovni, jen někteří si byli rovnější. V době, kdy nepracovat znamenalo vězení na dva až tři roky za příživnictví. V době, kdy koupit si kvalitní zahraniční zboží bylo jen pro vyvolené, kteří drželi měnu zvanou bony. V době, kdy se úspěch člověka (i kuřete) měřil statusem společenského postavení a odměna za práci byla stanovena tabulkově.
Malé Kuřátko Pípo ale mělo obrovské štěstí. Dostalo od svých rodičů v dětství vše, co si mohlo přát. Lásku, pozornost, péči a v čase dospívání i podporu finanční a duševní, aby mohlo vystudovat vysokou školu a díky tomu se ve společnosti také zařadit mezi vyvolené a úspěšné a dosáhnout mety nejvyšší – uznání, úcty a platového ohodnocení, které by ho posunulo výše, než byli ostatní.
Pípo bylo hodné kuřátko a nikdy rodiče nezklamalo. Ve škole se pilně učilo, nevybočovalo, vždycky se proaktivně hlásilo a mezi kamarády bylo tak oblíbené, že ho dokonce zvolili předsedou třídy. Na vysoké škole se mu dařilo stejně tak – dokonce získalo za prospěch i červený diplom. Pro budoucí život bylo výborně připraveno.
Výrobní podniky se předháněly, aby Pípo nastoupilo právě k nim. Benefity na sebe nenechaly dlouho čekat a vedle skvělého platového zařazení v tabulce pro odměňování (třída 8, stupeň 1 – s nástupním platem 2 600 Kč – což bylo skoro stejně jako plat jeho vysokoškolsky nevzdělaných rodičů po celé řadě let práce) získalo i možnost služebního bytu. Pípo kvitovalo tento stav a od prvního okamžiku si ho patřičně užívalo. Bylo loajálním zaměstnancem, úkoly plnilo řádně a včas, a povýšení na sebe nenechalo dlouho čekat. Do dvou let se stalo vedoucím oddělení konstrukce.
Jeho život by se určitě ubíral úspěšným a spokojeným způsobem dál, kdyby nepřišla revoluce a po ní i změna ekonomického směru Pípovy země. Ze socialistického zřízení se stala země tržní ekonomiky. Otevřely se hranice a do Československa začalo putovat zboží, které dříve mohly prodávat pouze Tuzexy. Nyní bylo dostupné každému.
Státní majetek se začal přerozdělovat a to, co dříve patřilo „všem“, teď už mohlo skutečně patřit všem a za kupóny si každý občan bez ohledu na vzdělání a věk (např. hospodský, zedník, dělník, zelinář, uklízečka či mistr ve výrobě) mohl koupit kus podniku.
Euforie odnárodňování a neblahé výsledky ekonomik na sebe nenechaly dlouho čekat. Zdatnější jedinci si napůjčovali peníze od nově vznikajícího finančního sektoru, aby zajistili chod výroby a provoz podniků, ve kterých se stali vlastníky. A banky?! Ty velmi rády půjčovaly s vidinou vysokých výnosů. Finanční negramotnost, nové prostředí tržní ekonomiky a neznalost podnikatelství přivedla řadu firem do bankrotu a s nimi i část bankovního sektoru.
Pípův podnik na tom nebyl jinak. V jednom okamžiku se tak Pípovi obrátil život vzhůru nohama a během krátkého času ztratilo Pípo nejen společenský status, ale i něco, o čem si myslelo, že mu nikdo nikdy nemůže vzít, a to práci a příjem. V rámci konkurzního řízení bylo Pípo nuceno opustit i služební byt a vrátit se domů k rodičům.
Po nějakou dobu žilo Pípo u rodičů, ale bylo velmi těžké si v jejich bydlišti najít práci, kde by uplatnilo své vysokoškolské vzdělání. Odešlo tedy za prací do velkého města. Pronajalo si malý byt na okraji města, a začal dělat vše, co mu nabízelo a přinášelo možnost nějakého výdělku, aby zaplatilo nájem a své režijní náklady. Nic mu však nepřinášelo takový status a naplnění jako dříve. To se ale brzy mělo změnit!
S rozdělením Čech a Slovenska a následným vstupem do Evropské unie se otevřely také nové pracovní příležitosti a na trhu začaly vznikat nové firmy a nová odvětví. Pípo cítilo svoji příležitost. Vydalo se tedy se svým červeným diplomem, životopisem, motivačním dopisem a zkušenostmi s řízením lidí na první pohovory do firem, kde hledali právě takové lidi, jako bylo Pípo.
Jeho touha uspět, nadšení a projevovaná pokora přinesly velmi brzy výsledky a hned na druhém pohovoru získalo Pípo novou práci. Stalo se manažerem obchodu. Pípo se přestěhovalo blíže k firmě, kde pracovalo, a užívalo si opět jistoty zaměstnání a stálého platu, a hlavně znovuzískaný status.
„Už mi to nikdo nikdy nevezme,“ myslelo si. Bylo loajální a vždy pracovalo do roztrhání těla, víkendy pro něj neexistovaly a kdykoliv bylo potřeba, bylo připraveno k akci. Takového zaměstnance byla radost pohledat. Zaměstnavatel byl maximálně spokojen a Pípovi to dával patřičně najevo i platově.
Pípo vydělávalo slušné peníze a rodiče byli patřičně pyšní, kam až to Pípo dotáhlo. Ve vesnici, kde žili, se o Pípovi mluvilo v superlativech, jeho služební vůz před domkem rodičů vždy způsobil rozruch v celé vsi a zprávy o Pípových výdělcích a vysokém postavení plnily informační centrum na schodech obchodu se smíšeným zbožím. S Pípovou velikostí rostla i velikost všech, kdo ho znali, neboť každý chtěl kousek Pípova úspěchu i pro sebe.
Když už bylo Pípo ve firmě dostatečně dlouho, přišel za ním jeho šéf a říká: „Pípo, to je přece blbost, abys cpalo peníze za nájem nějakému vydřiduchovi. Mělo bys být rozumné a koupit si už konečně vlastní bydlení a bydlet ve svém.“
Pípo se zarazilo a řeklo: „Já ale nemám tolik peněz, abych si mohlo koupit vlastní bydlení.“ A šéf na to: „To ani nemusíš, můžeš si na něj přece půjčit. Hypotéka je přesně to, co potřebuješ. Hypotéka je totiž nejlepší forma investování do vlastního bydlení. Vybereš si byt nebo dům, přijdeš do banky, banka ti na dům dá peníze a ty jí ho budeš 25 let pravidelně měsíčně splácet. U nás máš přece krásný plat, a než strkat 10 000 korun někomu do kapsy, je lepší si je platit do svého.“
Pípovi se myšlenka vlastního bydlení velmi zalíbila. Nepřemýšlelo nad ní dlouho. „Skutečná“ jistota domova, jistota stálého příjmu (vždyť bylo v práci hodnoceno jako nejlepší zaměstnanec, a dokonce mu od ledna chtěli přidat), ho jasně nasměrovala k investici do vlastního bydlení.
Poté, co si koupilo dům na hypotéku, koupilo si i krásné a moderní vybavení na spotřebitelský úvěr, v práci mu nabídli velkou slevu na vlastní vůz na leasing a banky se předháněly v limitech na čerpání kontokorentu a kreditních karet. Pípo bylo v sedmém nebi: mělo vše, co si jen mohlo přát – status, úctu, uznání, bohatství, které mu každý záviděl… Všechno, co chtělo, si mohlo koupit velmi lehce, vždyť ho to stálo vždy jen jeden podpis a jednu splátku měsíčně navíc.
A tak to šlo několik let, co si Pípo užívalo svého vysněného blahobytu. Avšak…
Ve stejné době, ale na jiném místě globální ekonomika rozšiřovala svá chapadla. Nabízela stále více a více novinek. Technologická a digitální revoluce zahltila trh novými vymoženostmi. Nové výrobky, nové typy, nové inovace nastupovaly co půl roku. A tam, kde se daří odbytu, daří se i investicím, a tam kde se daří investicím, daří se i bankám.
Banky opět nabídly svou pomocnou ruku (samozřejmě) s vidinou vysokých výnosů. Firmy rozšiřovaly výrobu, provozy, služby, lidé měli práci a dobré platové ohodnocení a silná kupní síla zvedala životní úroveň všem. Jenže…
Maximalizace zisku nutila majitele firem optimalizovat náklady, a tak se výroba pomalu přesouvala více a více na východ, kde byla nízká cena práce a nehledělo se na nelidské pracovní podmínky, ve kterých lidé pracovali v několikasměnném provozu, aby dokázali vyrobit mnohonásobně více za mnohem menší náklady. Trh byl doslova zasypán zbožím.
Lidé nakupovali, nakupovali a nakupovali, ale ne pro potřebu, ale hnáni davových chováním a možnostmi získání rychlých peněz už nečekali na odměnu za práci, vždyť bylo přece tak jednoduché si půjčit.
Jenomže co se dělo: V zemích, z nichž se odsune výroba do jiné země, zůstává prázdnota a neuspokojená pracovní síla. S neuspokojenou pracovní silou se snižuje příjem obyvatelstva. S ním se snižuje i kupní síla. S tím se naopak zvyšuje potřeba pomoci ze strany státu, a kde by na to stát vzal, když nejsou daně z příjmu? A tak zvedne daňové zatížení těm, kteří práci stále mají, a tím se opět sníží kupní síla. Trh se začne pomalu vyprazdňovat a ekonomika pláče…
První ekonomické krize se projevily za mořem. Nízká kupní síla způsobila zastavení firem, firmy propustily lidi a lidi ztratili příjm. Firmy se staly dlužníky bank, lidé se stali dlužníky bank a banky se staly dlužníky spořících lidí. Vše padlo jako domeček s karet, a protože ekonomika byla globální a neměla hranice, promítla se krize jednoho ekonomického řádu v celém světě. A došla i do země Kuřátka Pípa.
A přišla právě době, kdy bylo Pípo na vrcholu, a tak to pro něj byla opět rána z nebe. Zaslepeno vidinou falešného blahobytu přišlo velmi rychle o vše. Nejdříve za špatné obchodní výsledky ztratilo práci, a protože mu jeho příjem maximálně pokrýval všechny splátky a jistota platu ho nenutila si dělat žádné rezervy, velmi brzy se přihlásili věřitelé.
Nejdříve přišlo o auto na leasing, následně ztratilo dům v dražbě, vybavení domu pokrylo některé dluhy v rámci nařízené exekuce a do budoucích let Pípovi zůstala 100% jistota splacení dosud neuhrazených, zato stále narůstajících dluhů o úroky z prodlení.
Pípa jsem potkala, když jsem řídila pohledávky v bance. Přišlo zcela rezignované, zlomené a bez života na výzvu předžalobního jednání u nějakého dluhu. Sedělo tam a jen koukalo. Viděla jsem denně tváře zadlužených lidí, ale Pípo mělo v sobě něco srdceryvně smutného. Zřejmě to byla i pro mě poslední kapka v poháru o životech lidí v utrpení a falešné blaženosti.
Zželelo se mi ho a toho dne jsem se rozhodla odejít z bankovního sektoru a učit děti, dospělé, seniory, ale i další kuřata finanční gramotnosti. Na trhu jsem odkoupila všechny Pípovi dluhy a dala mu svobodu. Jedinou podmínkou pro něj bylo, že můžu sdílet jeho příběh.
Pípo už od nás nikdy neodešlo, stalo se součástí naší rodiny a hlavním tahounem vzdělávání pro děti. Spolu jsme napsali knihu o podnikatelství Tahák na úspěšné podnikání, tvoříme edukativní webových portál kuratkopipo.cz a píšeme knihu Skutečné bohatství Kuřátka Pípa.
Příběh Pípa je ukázkou toho, jak se člověk nebo kuře může stát otrokem svých vlastních iluzí a programů chování. Pípo se upsal finančnímu světu. Vzdal se svobody a nezávislosti a stal se nadosmrti nevolníkem nového ekonomického řádu, kde filosofií je „dluhy se vyplácí“.
Nedopusťte, aby se vám stalo totéž.
Děkuji za přečtení si tohoto příběhu a budu moc ráda, když příběh Kuřátka Pípa budete sdílet dál.
MARCELA HRUBOŠOVÁ
se celý svůj profesní život věnuje financím. Vystudovala Vysokou školu finanční a správní, obor pojišťovnictví. Začínala ve státní správě, kde se specializovala na kontrolní činnost v oblasti daní a vymáhání pohledávek. Od roku 2000 působila na významných manažerských pozicích v největších pojišťovnách na českém a slovenském trhu a jako generální ředitelka vedla nadnárodní inkasní společnost. Jejím posledním zaměstnáním ve světě velkých korporací byl post ředitelky úseku vymáhání pohledávek v bankovním sektoru.
Dnes se plně věnuje vzdělávání ve finanční gramotnosti ve své společnosti Finance pro radost. V roce 2013 založila Akademii Finance pro radost, kde učí rodinným, osobním a firemním financím. Podporuje ženy v jejich uplatnění na trhu práce a působí také jako mentorka pro začínající podnikatele a podnikatelky.
Autorka knihy Tahák na úspěšné podnikání.
Více o Marcele a jejích projektech na marcelahrubosova.cz, kuratkopipo.cz nebo financeproradost.cz.
Chcete si knihu prolistovat nebo objednat? Jděte tudy!
ŽIJTE (s) CYKLEM A BUĎTE BOHATÍ!
Líbí se vám tento článek? Sdílejte ho dále:
Napište komentář