Dana-Sofie Šlancarová, dana-sofie.cz
Žila byla… Tak to většinou v příbězích bývá. Žila byla nějaká pohádková princezna a ta se měla moc skvěle. Sára ale není pohádková princezna a nemá se moc skvěle. Nebo má, ale ne pořád. Občas má starosti. Jako zrovna teď. Je jí už 13 a ještě nemá menstruaci. Všechny spolužačky ze třídy už ji mají, jenom ona ne. Takže se zároveň tak trochu bojí, že ji nikdy nedostane, a zároveň se tak trochu bojí, jaké to bude, až ji dostane.
Její nejlepší kamarádka Tereza má menstruaci už od jedenácti. Byla první ve třídě a je na to jaksepatří pyšná. Sáře se zdá, že od té doby Tereza nosí nos tak trochu nahoru a už to není ta Téra, se kterou byly nerozlučné kamarádky. Zejména v poslední době se kamarádí skoro jenom s holkama, které jsou o rok starší. Tvrdí, že je to proto, že bydlí kousek od sebe a můžou se po škole potkávat, a možná je to i pravda, ale Sára taky bydlí od Terezy kousek…
Na druhou stranu to nemá Téra až tak lehké. Kluci ze třídy mají nějaký šestý smysl na to, aby vyčíhli, která holka má právě měsíčky, a pak se jim posmívají, Terezu pochopitelně taky nevyjímaje. V tomto ohledu je Sára zatím ráda, že ještě měsíční krvácení nemá. Plížit se na záchod, schovávat vložky… Kluci jsou fakt trapní a otravní a čím víc se s nimi nějaká holka pustí do sporu, tím je to horší.
Naštěstí má Sára skvělou maminku. Zrovna před pár dny si spolu sedly a maminka jí vyprávěla, jaké to bylo, když měla ona první měsíčky. Sáře to přišlo takové trošku směšné – maminka jí povídala o velkých vložkách, co tehdy byly – žádné jiné se nedaly koupit, jenom jeden druh, možná dva. Byly to takové velké naducané klády, které byly vidět i pod kalhotama, natož když měly holky tělocvik a musely nosit takové ty modré trenýrky.
Sára se tomu smála: „Modré trenýrky a bílá trička? A to jste jako měly všechny stejné a nemohly jste si obléct nic jiného?“
Maminka přikývla a Sára si řekla, že to byla divná doba a že je moc ráda, že žije dneska a ne dřív, za socialismu, jako máma.
A prý se jim taky kluci smáli, o to víc, že ty vložky byly víc vidět a taky se někdy stalo, že rychle protekly nebo se v kalhotkách posunuly a holky měly najednou na konci hodiny matematiky na kalhotách krvavou skvrnu.
Sára už ví, že dneska jsou vložky výrazně tenčí, než bývaly za maminčiných dob, víc sají – a hlavně jsou nalepovací, takže necestují… Ale na klidu jí to stejně nepřidává.
Maminka v tu chvíli zahlédla ten stín znepokojení na Sářině tváři, takže honem dodala, že chytré holky si vědí vždycky rady a není nad to si uvázat kolem sebe mikinu nebo svetr, a tak skvrnu schovat. Sáru ale ani to neuklidnilo. Skvrny na oblečení, tak to je fakt super, co mě s tou menstruací čeká. To ji fakt raději nechci…
Tyhle myšlenky se Sáře honí hlavou, jak jde takhle v úterý sama ze školy, protože Téra šla s holkama z osmičky nakupovat novou podprsenku. Mít či nemít, to je oč tu běží, opakuje si Sára v duchu slova klasika Shakespeara (i když on to napsal trochu jinak a navíc byl chlap) a kloní se spíše k variantě nemít.
V této zadumané náladě dorazí až domů, takže si toho maminka nemůže nevšimnout.
„Bylo něco ve škole?“ ptá se.
„Ani ne,“ odpoví Sára tak trochu duchem nepřítomně.
„A dneska jsi byla po škole doma nějak rychle, to jste nešly s Terezkou?“ naráží máma na Sářiny hodinové cesty ze školy, která je od jejich domu ve skutečnosti pět minut pěšky.
„Ne, Téra šla si šla koupit novou podprsenku s holkama z osmičky a mě nepozvala,“ odpoví s jasně rozpoznatelnou stopou lítosti v hlase Sára.
„Áha,“ přikývne chápavě máma. „Ty pořád řešíš, že ona už je dospělá, protože má menstruaci, a ty zatím nic, že?“
Sára se zatváří velmi neurčitě, ale potom přikývne. „Jo. Připadám si taková divná. Ale zároveň nevím, jestli ty měsíčky chci, když je to takový opruz a skvrny na kalhotách a tak… A kluci se Téře i ostatním holkám pořád smějou, ale to jsem ti říkala už minule.“
„Jo, v tom ti rozumím, taky jsem to tak měla, když jsem byla tak velká jako ty,“ odpoví jí máma. „Ale jestli chceš, budu ti o tom vyprávět víc, jak se stalo, že jsem si svou menstruaci zamilovala a dnes na ni nedám dopustit.“
A tak si holky zase na chvíli sednou s nohama nahoru a ovocným čajem v obýváku a máma bere Sáru do dávných a dávných časů, které ale prý je možné dodnes na Zemi najít, u národů a kmenů, kterým my říkáme „primitivní“, ale které ve skutečnosti mají k dispozici moudrost mnohem mnohem větší, než jakou máme my…
Byl takový jeden malý kmen, žili na břehu moře a živili se rybolovem a sbíráním plodů. Žilo se jim dobře. Slunce tam u nich svítilo každý den a bylo pořád teplo. Nebylo jich mnoho, bylo jich právě 49 a všichni byli vlastně taková jedna velká rodina.
A v této rodině žila i dívka, která se jmenovala – třeba taky Sára – a té bylo právě 13 let. A jednoho dne se stalo, že dostala měsíčky. Sára z toho ale vůbec nebyla vylekaná, protože to všechno znala. U nich se nic neskrývalo. Když u nich ženy dostaly menstruaci, tak na pár dní odešly kousek za vesnici, kde měly takové svoje území, takový svůj prostor jen a jen pro sebe. Říkaly, že je to proto, že jsou teď spojené s Matkou Zemí a potřebují klid v ústraní. A když bylo někdy potřeba ve vesnici něco důležitého vyřešit, poslali za těmito ženami někoho s dotazem, co si o tom myslí Velká Matka Země – a ženy vždy od Matky Země dostaly odpověď.
No a když některá z dívek dostala první menstruaci, první měsíčky, tak se to rozhodně neschovávalo, ale udělala se velká oslava, velká párty, na kterou byl pozván úplně každý.
Takže když Sára objevila, že už taky krvácí, začala se chystat velká oslavná párty. A že bylo proč! Vždyť to znamená, že tahle dívka teď může mít dítě a díky ní přežije celý kmen. Tato dívka se nyní může stát matkou a to je fakt velká věc, kterou přijde pořádně oslavit.
Tady se máma ve vyprávění zastaví a Sára si to zkouší představit. Když dívka dostane první menstruaci, znamená to, že se stává někým, kdo má tu moc a sílu dát život novému člověku, nosit v sobě miminko a porodit ho a pak ho vychovávat!
To je velká věc, to Sára musí uznat. Ona sama si teď vůbec ještě nedokáže představit ani ty měsíčky, natož že nosí v bříšku miminko a natož že ho porodí a vychovává. Takže je jasné, že to není jen tak, že je to opravdu velká věc, dokázat někomu dát život, být schopna zrodit nový život – kterou rozhodně přijde oslavit!
Máma ji pohladí po hlavě a řekne jí, že má ještě nějakou práci, ale že si po večeři o tom můžou ještě popovídat.
Tahle ta Sára z přímořského kmene má prý štěstí, protože při rituálu první menstruace, na kterých se u nich právě všechno chystá, bude cítit podporu všech žen její rodiny a celého kmene – a nejen žen, ale i mužů. Ti všichni jsou vděční a šťastní, že se z ní stává žena.
Žena. Žena… Sára si opakuje to slovo a najednou cítí jeho dosud nepoznanou sílu. I ona bude brzy žena… Žena…
Chcete vědět, jak tento příběh pokračuje?
a kniha Malá velká cyklická dívka Sára zamíří k vám…
Když moje dcera začala dospívat, vůbec jsem netušila, jak ji budu seznamovat se vším kolem menstruace i s dalšími klikatostmi dospívání. Když jsem totiž dospívala já, o těchto věcech se skoro nemluvilo, a tak jsem úplně nevěděla, jak na to.
A zrovna tehdy se mi – jako na zavolanou – dostal do ruky rukopis knihy Malá velká cyklická dívka Sára, která se ukázala být přesně tím, co jsem pro sebe i pro svou dceru už dlouho hledala. Řadu večerů jsme si před spaním Sáru společně četly a u toho si povídaly o „holčičích“ věcech. Dcera se nemohla dočkat, až jí zas budu číst další kapitoly. Měla jsem z toho obrovskou radost, že je to tak jiné, než jak jsem to zažívala v dětství já, a byla jsem vděčná, že tohle všechno můžeme jako máma a dcera sdílet.
Jsem nadšená, že doba se posunula a my teď už o ženském těle a o menstruaci můžeme mluvit i psát otevřeně, protože v minulosti to vůbec samozřejmé nebylo. Věřím, že i díky Malé velké cyklické dívce Sáře se my i naše dcery můžeme stát zvídavými objevitelkami tajemných rytmů přírody uvnitř nás, abychom si je zamilovaly, ve svých životech je respektovaly a ctily – a taky si je užívaly!
(Lenka Blažejová, grafička, výtvarnice,
autorka Mojí rudé knížky – hravě a nevážně o menstruaci)
Líbí se vám tento článek? Sdílejte ho dále:
Napište komentář