Která dobrá vlastnost ženám kazí život?

text © 2018 Dana-Sofie Šlancarová, dana-sofie.cz / foto © pixabay.com a archiv Dany-Sofie Šlancarové

Pokud je vám tak 10+, nejspíš jste si už v životě všimli, že všechno dobré není jenom dobré. Když se třeba například začátkem léta přejíte těch nejlepších třešní z vaší zahrady, může se vám stát, že následuje dlouhá nemilá příhoda na záchodě. Anebo takový dortík či hamburger: sice skvěle chutná, ale když se holdování dobrým dortíkům nebo hambáčům oddáváte příliš často, máte kila navíc jen to hvízdne. (A bohužel tak rychle nemizí, jak rychle jste k nim přišli.)

Stejně tak nejspíš většina z vás udělala tu zkušenost, že se nevyplácí být ani příliš dobrým nebo hodným člověkem. Někteří tuto zkušenost udělali už na dětském pískovišti, takže přišli jenom o lopatičku nebo k bouli na hlavě, poté co je nejlepší kamarád praštil kyblíčkem, jiní ji udělali až posléze v životě, kde už to mohlo bolet mnohem víc.

Čínská filozofie pracuje v tomto ohledu s protikladnými pojmy jinu a jangu, které spojuje do takzvané monády, z jejíhož tvaru je jasně patrné, že tam, kde je jinu příliš, nezbývá, než aby se změnil v jang – a obráceně.

V našem životě proto tedy existují i určité osobnostní charakteristiky, které mají za následek, že si vlastními klady způsobujeme v životě zápor. O něco více tím pak možná trpí ženy, zejména v naší kultuře.

Ženy jsou totiž v české (moravské / slovenské) kotlině vychovávány často k tomu, aby:

1. Byly hodné holčičky.
2. Pomáhaly druhým.
3. Dělily se s druhými.
4. Pečovaly o všechno a o vše.

Nemůžeme si přitom ale stěžovat na svoje maminky nebo babičky, že nás tak vychovaly. Je nám to totiž vrozené. Máme to v DNA. Z hlediska vývoje lidstva je totiž žádoucí, aby žena (a v tomto případě stejně tak i muž) respektovala určitá pravidla smečky, kmene, rodu… Pokud je totiž lidé v dávných dobách nerespektovali, tak byli vyobcováni a s největší pravděpodobností nepřežili. Být hodnou holčičkou nebo chlapečkem je tedy podle přírody vlastně správně.

A stejně tak je to s dalšími třemi body: Kdyby žena neměla vrozenou potřebu pomáhat druhým, dělit se s nimi a pečovat, tak by nemohla donosit dítě a vychovat ho – a lidský rod by nepřežil. I tyto všechny dobré vlastnosti jsou pro nás zásadní, jsou nám dané a jsou v pořádku.

Leč současný lidský vývoj se (zatím) ubírá směrem, kde se nám nadměrná míra těchto vlastností stává přítěží, a ženám zvlášť. Když si to spočteme, moderní žena v produktivním věku se v současné době (více méně sama!) stará v průměru zhruba o následující věci:

• 2–3 děti
• partnera
• sama sebe (což ale bývá položka na posledním místě v pořadí)
• byt/dům/zahradu
• automobil
• domácí zvíře
• činnosti spojené s plným pracovním úvazkem
• nějakou společensky prospěšnou nebo charitativní činnost
• svou e-mailovou schránku
• svůj mobil (díky němuž je neustále dosažitelná kdekoli a kýmkoli)
• svůj Messenger, FB stránku nebo další komunikační prostředky
• své rodiče (v rozličné míře podle jejich zdraví a věku)
• širší rodinu nebo komunitu (přátele)

Ve chvíli, kdy jí její DNA zavelí (a že jí tak velí neustále), aby se VŠEM těmto položkám věnovala na 100 %, velmi záhy ji tak akorát položí na JIP nebo rovnou na máry… Matematika je neúprosná: jedna žena sama tolik činností, tolik péče prostě zvládnout nemůže. 100 % svých možností a 24 hodin času denně má jenom jedněch a víc z nich neudělá.

Výsledkem je, že snaha poslechnout své DNA: rozdat se druhým a mateřsky pečovat o vše a o všechny a do všeho se dávat celá – tato snaha ničí ženám životy…

Co s tím?

Vhled do této situace nám může přinést třeba výlet do Afriky. V Keni například Masajové stále žijí původním způsobem života, kde jedna vesnice je vlastně jednou rodinou. Ježto je tam povoleno mnohoženství (údajně i proto, že se kvůli stravě v Africe rodí víc žen než mužů, ale každá z nich chce mít muže), taková vesnice čítá třeba 50 obyvatel s jedním „taťkou“ (teď už ovšem spíš dědou nebo pradědou), jeho pěti ženami, jejich dětmi, jejich partnery a partnerkami a jejich dětmi…

Domy mají veliké tak 3 × 5 metrů a jejich kompletní vybavení byste vložili do jednoho středně velkého kufru. Mobily nemají. Auta nemají. Messenger ani Facebook nemají. Pracovní úvazek je starat se o svou rodinu, vesnici, komunitu, zvířata, pole. Práce ale nikdy není tolik, aby Masajka ležela s hadrem na čele, že má tolik aktivit a stresu, že už to nedává… Pole pole, je jejich heslo. V klidu, v klidu.

Pokud se už někam vydají, je to párkrát za život, jinak se nevzdalují od své vesnice na vzdálenost, kterou by nemohli ujít pěšky. A protože jsou všichni neustále spolu, tak i když má žena čtyři děti, zdaleka není na péči o ně sama. Pomáhá babička. Tety. Strejdové. Starší sourozenci. Všechny ostatní děti ve vesnici… Ženy v produktivním věku se o to víc můžou starat o činnosti, které starší členové rodiny už tak dobře nezvládají. Můžou být doopravdy „produktivní“ a cítit se na svém místě a platné, a ne že jen mění plínky a chystají svačiny a dělají taxikářky na kroužky a pomalu u toho hloupnou…

Je jasné, že není řešení se přestěhovat do Afriky mezi Masaje nebo se u nás snažit prosadit mnohoženství (nebo i mnohomužství, aby to bylo genderově vyrovnané;-) a zahodit všechny moderní vymoženosti.

Řešení dost možná není realizovatelné během naší generace a možná ani v té další ještě ne. Řešením je ale vědomý život. Tedy: být si vědomi toho, co všechno si žádá náš čas, pozornost a péči – a to ať jsme ženy nebo muži – a nejet na automat, který nás dříve či později dožene ke kolapsu. Být si vědomi toho, co všechno je pro nás osobně doopravdy důležité – a to dělat – a zbytek vědomě a s láskou nechat být. (Můj tatínek to pregnantně vyjadřuje větou: „A na zbytek sere pes…“)

Být si vědomi toho, co všechno je prioritou a dobrým počinem z globálního hlediska: čímž mám na mysli, že jako nám matematika ukázala, že když má žena věnovat svých 100 % času a energie věcem, které si ve skutečnosti žádají 10 000 % času a energie, není to možné – tak stejně tak nám matematika ukazuje, že neustálý růst je chimérou, stejně jako přesvědčení, že přírodu a Zemi bude možné drancovat donekonečna.

Být si vědomi toho, že moderní komunikační a pracovní nástroje nám pomáhají, ale čeho je moc, toho je příliš – a pokud s nimi zacházíme nevědomě, tak nám škodí. Být si vědomi toho, že nejsme jen tělo, ale jsme také duše, které je třeba naslouchat. A být si vědomi toho, že pečovat o své tělo chce o trochu víc, než jen přejít pěšky ode dveří bytu k autu a pak z parkoviště 50 metrů do práce… (Anebo si nad tím hambáčem či dortíkem opakovaně říkat, že tělo má přece jít do hrobu zhuntované – taky možnost.)

Být si vědomi toho, že všechno, co nám příroda dala do vínku, je skvělé, ale za určitých okolností nám může škodit a je třeba to vědomě moderovat a užívat v míře přiměřené. A taky být si vědomi toho, že žít v současném světě je sice obrovská výzva, ale taky žádná z předchozích generací neměla tolik možností, jako máme my, ve všech ohledech, ve všech oblastech… A to je ta špatná i geniální zpráva zároveň…

Život nám všem kazí být nevědomí. Jet na automat. Věřit tomu, co nám kdysi dávno řekli. Věřit, že nemáme duši, srdce a svědomí. Věřit, že nemáme sílu vyléčit své tělo z jakéhokoli neduhu. Věřit, že peníze a zisk jsou důležitější než lidé. Myslet si, že si nezasloužíme být šťastni nebo že nám štěstí přinesou vnější věci. Být přesvědčeni, že všechno zvládneme nebo musíme zvládnout sami…

Život nám zlepšuje být vědomí. Vědět, že jako se jin mění v jang, tak se dobro mění ve zlo a zlo zase v dobro. Vědět, že nikdy na nic nejsme sami a vždycky jsme milováni. Že hluboko v sobě známe odpovědi na všechny svoje otázky. Že život je výzva a chyby jsou vždycky vítány, protože dláždí cestu k úspěchu…

Vědomý a naplněný život vám přeje

vaše Dana-Sofi

ŽIJTE (s) CYKLEM A BUĎTE SAMY SEBOU!

Líbí se vám tento článek? Sdílejte ho dále: