text © 2015 Dana-Sofie Šlancarová, dana-sofie.cz / foto © 2013 Dana-Sofie Šlancarová – Green School, Bali
Když jste jedničkář(ka) a pak máte děti, které začínají být školou povinné, nezřídka vám přichází pocit, že i to dítě musí ze školy nosit stejně skvělé známky, jako jste měli vy. Anebo jste ty jedničky neměli, ale chcete, aby je mělo aspoň vaše dítě. Jedničky přece znamenají, že váš potomek je úspěšný, ne?
Ale je to tak opravdu? Já už dlouhá léta fandím unschoolingu, radikální metodě domácího vzdělávání, a čím dál víc se přesvědčuju o tom, že naprostá většina věcí, které se děti učí ve školách, je naprosto zbytečná a spíše dětem v budoucím praktickém životě škodí, než prospívá.
Lucka Königová ve své knize (Ne)Gramotný rodič jasně píše: „Když vidíte, že z vašeho dítěte chemik nebo fyzik nikdy nebude, nemusíte ho nutit vydřít známky na jedničky. Zajímal se někdo ve vašem životě o to, jakou jste měli známku z fyziky v polovině 7. třídy? Byla pro vás tato informace v životě důležitá? Každému jde něco líp a něco hůř. Je přirozené se profilovat. Podpořte své děti, aby si našly svoji cestu ke vzdělání. Škola je jenom malý základ vzdělání celého člověka. Není nutné na ní tolik lpět, protože samé jedničky a červený diplom ještě nikomu bohatství a šťastný život nepřinesly.“
Já jsem byla jedničkářka. Poslušná holčička. Ze své první trojky ve třetí třídě jsem měla ohromný stres. Co řeknu doma? Selhala jsem… A protože jsem nemalovala tak, jak si představovala paní učitelka, dokonce jsem nějakou dobu trpěla náměsíčností – strachem z výtvarné výchovy… A plavání? Vizi naší uřvané tlusté učitelky, která do vody nikdy nevlezla a buzerovala nás ze břehu, jak máme správně splývat, jsem dokázala odbourat ze svého podvědomí až před několika lety. Do té doby byla voda můj úhlavní nepřítel. Dnes ji miluju a ze všeho nejvíc plavání pod vodou, kterého jsem se vždycky nejvíc bála.
Na střední škole jsem věnovala nejvíc času matematice a fyzice, abych se vyrovnala svým spolužákům, kteří dneska působí v Silicon Valley nebo v CERNu. Kdybych věděla to, co vím dnes, místo těch hodin nad derivacemi a integrály bych už tehdy napsala svůj první román a vydala první sbírku básní.
Na vysokou bych pak sice šla, ale rozhodně bych si nenechala natlačit do hlavy, že to, co napíšete, musel už předtím napsat někdo jiný, aby to mělo váhu a kredit. Ztratila jsem tak 15 let, kdy jsem mohla dělat to, co je mou vášní, být šťastnější a spokojenější – a taky tím dělat radost druhým a přinášet jim inspiraci.
Takže dnes zcela souhlasím s Luckou. Mnohem důležitější než nějaká známka je pro mne to, aby se můj syn chtěl učit. Aby ho učení samotného bavilo. A přestože ve mně někde hlodá červík, že bych byla ráda, kdyby šel v mých šlépějích a o trochu víc miloval čtení a psaní, zas a znovu hledám, co ho baví, co je pro něj ta vášeň, kde se on vidí, i když je mu teprve deset.
Ano, někdy mě přepadají chvíle, kdy si říkám, že to nebo ono by se přece jenom naučit měl. Babyku nebo Bydžov, to ho přece neukousne. Ale vždycky si zas a znova uvědomím, co ty hory biflování přinesly mně a jak dlouho jsem se toho musela zbavovat.
A co všechno mi ve škole neřekli a pak mi v životě chybělo – například informace o tom, jak jako žena funguju cyklicky. Kniha Děvčátka, na slovíčko rozhodně nestačila…
A tak si pro závěr svého článku vypůjčím znovu citát od Lucky z (Ne)Gramotného rodiče: „Dělej hlavně to, co máš rád a co tě baví. Tomu se vyplatí věnovat energii a pozornost, protože se ti to několikanásobně vrátí.“
Dopřávejte to svým dětem – i sami sobě!
PS: A pokud si chcete z Lucčiny knihy přečíst víc, najdete ji zde.
ŽIJTE (s) CYKLEM A UŽÍVEJTE SI SVÉ DĚTI!
Líbí se vám tento článek? Sdílejte ho dále:
Napište komentář