text © 2016 Dana-Sofie Šlancarová, dana-sofie.cz / foto © pixabay.com
Po pár dnech, které připomínaly spíš zimu, než už měsíc dobře etablované jaro, zase vysvitlo slunce a tváří se docela teple. Helena sedí na lavičce v parku a pozoruje dění kolem sebe.
Tamhle hrají kluci fotbal a pokřikují na sebe. Dvě holčičky si na cestičku nakreslily panáka a teď se hádají, která bude skákat první. Přímo kolem lavičky proudí jeden pán se psem za druhým. Malí, velcí, chlupatí i krátkosrstí, na vodítku, na volno – a pánové a paničky tomu odpovídající. V jednu chvíli kolem probíhá dokonce nějaká banda středoškoláků, asi mají, hoši, zrovna tělocvik. Subtilního tělocvikáře mezi výrostky není ani vidět.
Helena je zrovna v menstruační fázi, a tak nemá potřebu se nikam hnát. Nemá ani potřebu hodnotit. Její oči vidí, její uši slyší, ale její mysl bloudí dost možná někde úplně jinde. Ale vnímá ještě jednu věc: neustálý hluk města po všech stranách parku. Vpravo i vlevo, vepředu i vzadu. Město pulsuje, auta fičí jedno za druhým všemi směry, sem tam se ozve pronikavý zvuk sanitky nebo policie.
Ve své menstruační fázi má nicméně Helena zvláštní dar, který objevila poměrně nedávno. Dokáže se přenést myslí do jiných světů a povznést nad ruchy tohoto světa. A tak to má i dnes. Slyší, vnímá vibrace neustálého pohybu kolem sebe, ale ona sama je v klidu a nehybná. Na okamžik zavře oči a v tu chvíli spatří všechnu tu energii, která se hýbe kolem ní. Připomíná to fotku jedoucích aut focených na dlouhou expozici. Světelné čáry míří všemi směry, procházejí skrz sebe, často se některá zamotá s jinou. Některé energie víří v kruhu nebo stoupají vzhůru. Jiné zase pohlcují některé další. Některá místa jsou jen vibrujícími body, z nichž se energie šíří podobně jako kruhy na vodě, po čase slábne a vyprchá.
Heleně jde z toho hlava kolem. Je to totální chaos, zdá se jí, svět bez ladu a skladu, kde je hlavně všeho moc a vše zní jako jedna ohromná kakofonie. Blázinec, ze kterého není úniku.
Helena násilím otevře oči, aby ten nepříjemný obraz zmizel. Svět zase nabere své obvyklé kontury. Holčičky se už dohodly a skáče ta copatá. Jezevčík si vyhlídl paní kolii a dvoří se jí, čímž se na vodítcích zamotali i pánové a jeden druhému se omlouvá a vymlouvá na psy.
V tu chvíli si Helena vybaví film Jaro, léto, podzim, zima… a jaro a napadne ji, jaké by to asi bylo, kdyby žila někde úplně jinde. Vysoko v horách, kam žádné auto nedojede. Její dům má jen jednu místnost a krok vedle znamená spadnout do jezera. Její starost je jen sehnat dříví a jídlo. Je sama – nebo většinou sama… Nikdo ji neruší, nikdo po ní nic nechce, nikdo jí pořád netelefonuje, nemailuje, nepíše po Messengeru… Svět kolem ní se nachází ještě v původní přirozenosti a bzučí v lahodné harmonii. Paprsky energie plynou v příjemných obrazcích. Idyla. Svět, jaký ho lidstvo už pár století nezná.
Pak Helena znovu otevře oči a zadívá se na svět kolem sebe. A stane se něco podivného. Najednou uvnitř jasně cítí, že si tento svět vybrala. Tento kakofonický, chaotický svět si zvolila, protože jí dává možnost růst, hledat, nacházet, být sama sebou, ztrácet se sama sobě, objevovat principy svého fungování i zákonitosti fungování všeho okolo. A dává jí možnost vnášet do tohoto chaosu řád. Pomáhat udělat z té kakofonie harmonicky znějící melodii. Je to výzva v něm žít. Pořádná výzva.
Ale Helena si ji sama zvolila – a to nejspíš znamená, že ji i zvládne…
* * *
Podívejte se ještě na tohle zajímavé video o tom, jak energeticky fungujeme:
ŽIJTE (s) CYKLEM A NA ŽENSKÉ VLNĚ!
Líbí se vám tento článek? Sdílejte ho dále:
Napište komentář