text © 2015 Dana-Sofie Šlancarová, dana-sofie.cz / foto © photodune.net
Pokud jste nečetli minulý příběh Jolany a Hanky, najdete ho zde. Jak to u Jolany doma pokračovalo? Rozejdou se – nebo to zase znovu dají dohromady?
„Čau, Jolčo, tak co je u vás nového?“ Hanka hodí kabelku na sedačku vedle Jolany a sundává si kabát. „Už se fakt moc těším, až bude jaro a teplo, tahle inverzní zima mě fakt už nebaví…“
Další „dámská porada“ v jejich oblíbené cukrárně. Téma je stále stejné: Jolana má doma kříž se svým mužem a zatím stále úplně neví, co s tím. Na první pohled ale dneska vypadá o dost vyrovnaněji než minule, takže si Hanka tipuje, že něco málo se přec jen pohnulo.
„Hani, já jsem na to přišla. Teda – ne že by už byl mezi náma věčný mír, ještě se to dost podobá italské domácnosti, ale něco jsem objevila.“
Hanka si poposedne blíž a objedná si zázvorový čaj. Ještě je pořád chladno. Jolana pomalu ujídá svůj oblíbený mrkvový dort.
„Předevčírem jsme se zase kvůli něčemu pohádali. Přišel zrovna z práce a byl dost unavenej, něco jsme začali řešit, a on okamžitě vzplál jako papír. Tak jsem chtěla vědět, co mu je a proč je tak podrážděný, jestli jsem něco řekla špatně nebo co se stalo. Jenomže tím jsem jenom přilívala olej do ohně. Řval jak tur a opakoval pořád to samé. Pak práskl dveřmi a odešel na dvě hodiny do dílny. Čili klasický průběh.
Jenomže pak se vrátil a omluvil se mi. To mě dostalo, takže mě okamžitě veškeré moje naštvání přešlo a začali jsme si o tom povídat. A víš, co jsme objevili?“
Hanka zavrtí hlavou.
„Že ho nenaštvalo nic jiného než ten můj tlak. Když přišel, tak byl unavený a nechtěl nic řešit, ale nechal se přemluvit, že jo, tak to v něm trošku vybouchlo, i když ne moc, ale jak jsem na něj začala tlačit, aby mi vyjevil, co se odehrává v jeho nitru, tak to byl teprve ten nejsilnější impuls, který ho začal vytáčet až k nepříčetnosti.
No a tak jsme o tom mluvili dál a přišli jsme na to, že on to má prostě jinak. Že když ho něco naštve, vytočí, rozčílí, nebo prostě něco řeší, tak si to potřebuje vyřešit sám a o samotě a potřebuje na to nějaký čas. A já to mám zas úplně jinak. Já si s ním o tom potřebuju promluvit, a to hned. A to ho právě vytáčí, což jsem já donedávna vůbec nechápala, a proto jsem ty naše spory žhavila do běla, nevědomě a zbytečně.“
Hanka přikyvuje a Jolana pokračuje: „Takže jsme teď udělali dohodu. Já respektuju jeho postoj a přístup, a on respektuje můj postoj a přístup. Když se zase příště vytočí, jsme domluveni, že se ho nebudu na nic vyptávat a pokoušet se cokoli slovně řešit, ale dám mu čas, aby vychladnul. A on zase ví, že já ty věci potřebuju probrat shora zdola, takže jakmile vychladne a bude vhodný čas, je ochoten je se mnou rozebrat.“
Hanka to shrnuje: „Říkáš to přesně. My ženy jsme okecávací a komunitní. Svoje problémy potřebujeme sdílet a mluvit o nich. Buď s mužem, anebo s jinými ženami. Zejména od žen dostaneme láskyplnou péči a útěchu – a taky řadu dobrých rad, a můžeme se posunout dál. Muži to mají většinou jinak. Potřebují být se svým problémem sami a vyřešit si ho uvnitř. Naše řeči často považují za plané tlachání a rozhodně v něm nenacházejí ani poučení, ani útěchu. Jenže: žijeme spolu. Takže se musíme naučit komunikační jazyk toho druhého a vycházet si vzájemně vstříc.“
Jolana dodává: „Od té doby to teda testujeme. Řve furt, furt ho něco vytáčí. Má toho teď v práci hodně. Ale já jsem mnohem víc v pohodě. Vím, že je to jeho vnitřní tlak, za který já nemůžu. Takže ho nechávám řvát – a on se doopravdy za chvíli zklidní, a pak už se můžeme normálně domlouvat. Takže se zdá, že jsme objevili jeden z úhelných kamenů naší úspěšné partnerské komunikace…“
ŽIJTE (s) CYKLEM V HARMONICKÉM PARTNERSTVÍ!
Líbí se vám tento článek? Sdílejte ho dále:
Napište komentář