text © 2018 Iva Aliana Bendová / foto © pixabay.com, OSULE a archiv Ivy Aliany
(text je úryvkem z e-knihy Putování krajinou rodičovství)
„Největší chyba, kterou v životě můžete udělat,
je mít pořád strach, že nějakou uděláte.“
(Elbert Hubbard)
Chyba nebo zkušenost?
Tato kapitola je určena všem, kdo se cítí – ať už vědomě či nevědomě hluboko uvnitř – jako lidé a jako rodiče nějakým způsobem nedostateční. Následující řádky se budou hodit všem, kdo neměli v dětství a v mládí takové štěstí, že v nich jejich milující rodiče viděli dokonalé, krásné, velmi šikovné, zodpovědné a zářivé osoby.
Troufám si tvrdit, že mezi tyto lidi bude patřit většina z nás, protože rodiče se nás v dobré víře snažili formovat podle svých vlastních nejlepších představ, a nikoli podle toho, co jsme potřebovali my. Proto si většinou v sobě neseme pocit nedostatečnosti, trochu (či více) problematické sebevědomí, často i strach a nezřídka potřebu neustálého dokazování okolnímu světu i sobě, že jsme dobří. Hluboko uvnitř za tím vším je zakódovaná zpráva z dětství: „Nebyl jsem dost dobrý a správný, a proto jsem musel být předělán. Ale už jsem dobrý, slyšíte?“, která je ovšem provázená pocity strachu, že ji nikdo nevyslyší a že to nezvládneme a že vlastně lžeme.
Jen si vzpomeňte, kolikrát za den jste jako malí či větší slyšeli: „To nedělej!“ / „Tam nelez, spadneš!“ / „Řízneš se!“ / „Do toho ti nic není!“ / „Ukaž, já to udělám za tebe!“ / „No to vypadá hrozně!“ / „Co to máš na sobě?!“ / „Jak tě to mohlo vůbec napadnout?“ – a podobně.
Chápete teď už jasněji, jak až příliš často naše děti během dne slyší v různých formách nějaké negativní hodnocení? A my jsme to neměli jiné, když se byli dětmi… Není tedy divu, že nás tyto sebeponižující myšlenky ovládají tak zásadně. Jsou totiž usazeny velmi hluboko a velmi pevně v nás a zbavit se jich a vylepšit si své mínění o sobě samých nás pak opravdu stojí mnoho síly a hlavně vytrvalosti.
I přes zřejmé obtíže je ale moudré se do těchto kroků bez odkladu pustit. Jinak totiž jako rodiče zaséváme identické pocity do svých dětí – aniž bychom to samozřejmě činili vědomě a ze zlého úmyslu. Problém tkví v tom, že to prostě jinak neumíme, že nevíme, jak bychom to měli dělat jinak. Je to zakořeněno velmi hluboce v nás. A protože – jak už víme – nemůžeme dětem předávat nic jiného než to, co máme v sobě, pak jim předáváme postoje a přesvědčení, které vůbec nechceme.
Jak se tedy dostat zpět ke svému pravému sebe-vědomí, posílit ho a uvést ho znovu naplno do života? Jak se vymanit z pout mínění druhých a ze svých vlastních strachů?
Cest je více a každému může být bližší nějaká jiná. Celá věc má přitom opět jediný předpoklad (jak už to tak dobře znáte), a tím je ochota.
Jedním z prvních možných kroků je naučit se zbavovat viny za to, že jsme udělali něco špatně. Obecně je totiž jakákoli chyba vnímána jako selhání, tedy jako důkaz naší neschopnosti a nedostatečnosti.
A když v sobě máme přítomnu oběť a vypěstovali jsme si závislost na bolesti a na nesebevědomí, pak je pro nás ideální se udržovat v takovémto pocitu, neboť naše malé sebevědomí nám tím pádem může diktovat, co ono chce, a manipulovat tak i s naším životem. Vězte ovšem, že je to poměrně jistá cesta k absolutní vyprahlosti, nekonečné prázdnotě a nenaplnění.
Díky svým mnoha a mnoha zkušenostem z dětství, kdy nás hodnotili naši rodiče, učitelé i spolužáci a jiní lidé, a kdy se každá chyba počítala v náš neprospěch, se většinou chyb bojíme „jako čert kříže“. Přitom však stačí si jen uvědomit, že chyba není nic víc než zjištění, kterým směrem cesta nevede, a že je tedy třeba hledat směr jiný, nový způsob řešení, jiné slovo do křížovky…
Tím, jak velký důraz kladli naši rodiče (a pak zejména škola) na naše chyby, přikládáme nyní i my svým chybám a chybám našich dětí důležitost, kterou často vůbec nemají. Rodiče nás neustále upozorňovali (a nezřídka dodnes upozorňují) na to, co jsme udělali či co děláme špatně. Ve školách se známkuje za chyby, nikoliv za to, co je dobře – snad v dobré víře, že se děti napraví a naučí se vše tak, „jak to má být“.
Možná je pravda, že se potom všechno naučí tak, „jak to má být“, nicméně já se domnívám, že cena za takové učení je příliš vysoká. Děti za to platí svou tvořivostí, jedinečností, odvahou a chutí žít dobrodružný život plný a objevů.
Chyba není žádné zlo, nic špatného. Je to prostě jen zkušenost. Je to jedna z možností, kterou jsme si v dané chvíli mohli vybrat, nic víc, nic míň. Nálepku „špatné!“ jsme chybám dali my, a často jsme to ani nebyli my sami, nýbrž někdo před námi, a my jsme pouze tento názor už jako malí nekriticky přijali jako dogma.
Pokud v sobě máme nastaveno, že chyba = špatně, pak tím ubližujeme nejvíc sami sobě.
Zamyslete se. Chyba nám dává informaci – tudy ne. Nutí nás tedy k pohybu. Udělat něco jinak. A pohyb, to je život. Všechno v pří-rodě se neustále mění a hýbe. Když se tento pohyb zastaví, nastává smrt. To je jediný stav, kdy je vše neměnné a nehybné. Takže, když se bráníme chybám, bráníme se pohybu, bráníme se životu a vzhledem k tomu, že jsme živí, nastává dosti prekérní situace. Zároveň chceme žít i nežít. Kleště, stres, paradox… Jak z toho ven? Jednou z možností je změna úhlu pohledu.
Chyby je totiž možné vnímat i jako přátele, dokonce jako dobré přátele, kteří se nebojí nám říci pravdu. A když se je takto naučíme vnímat a přijímat do své každodenní existence, stáváme se skutečnými tvůrci svého života. Stáváme se silnějšími, svobodnějšími, rozvíjíme svou schopnost čelit a odpovídat životu. Dokonce se můžeme na své chyby těšit: „Co nového se zase dozvím? Co nového mi tahle chyba přinese? Co se z ní naučím?“
Kolikrát jste to už slyšeli, že největší vynálezy vznikly právě na základě chyb? A víte proč? Protože když uděláme chybu, náš mozek spustí explozi kreativity, která má vést k tomu, abychom našli další řešení. Pokud tuto obrovskou sílu neubijeme výčitkami svědomí a sebe-bičováním, tak máme v rukách nástroj velkých možností.
Líbí se vám to? Tak si své chyby dovolte!
Ve chvíli, kdy si dovolíme chybovat, můžeme pozměnit svůj vnitřní úhel pohledu na každodenní situace. Můžeme totiž konečně sami sebe přestat vnímat jako uštvanou a vyplašenou oběť vlastního osudu, a naopak se stát silným hráčem, který se pustil do hraní velmi zajímavé a napínavé hry plné dobrodružství, romantiky, překvapení, napětí, něhy… zkrátka všeho, čeho chcete.
Dovolíte-li si pootočit úhel nazírání na sebe samé, stane se doslova zázrak. Vysvobodíte se z klece oběti a stáváte se tvůrcem svého života a skutečně svobodným člověkem. Už nejste neschopným chudáčkem vláčeným těmi nejhoršími situacemi. Teď už víte, že jste za všech okolností schopni něco vymyslet a udělat, ať se děje, co se děje. Přestáváte se bát a vaše sebevědomí roste s vaší odvahou. Přestáváte vnímat své chyby a omyly jako něco ohrožujícího a začínáte je vnímat jako úžasné a maximálně přínosné zkušenosti.
✔︎ Zkuste ze svého slovníku vyřadit slovo chyba a nahraďte jej slovem zkušenost. Napište si na velký papír: CHYBA = ZKUŠENOST. Pak slovo chyba výrazně škrtněte a papír nalepte třeba na ledničku, nebo někam na záchod. Váš mozek si toho bude všímat a postupně to vezme na vědomí a přijme to za svou pravdu.
Párkrát za den rovněž dejte pozornost tomu, abyste cíleně vyhledávali chyby a nazývali je zkušenostmi.
Cítíte se jinak?
Co se ve vás změnilo?
Chcete se vrátit ke starému vnímání chyb, nebo budete pokračovat ve vnímání nových zkušeností? ✔︎
Možná budete překvapeni, jak rychle a znatelně se začne díky tomuto novému přístupu proměňovat váš náhled na mnohé každodenní situace. Může dojít k ještě většímu zázraku a vy si začnete se svým životem ještě víc hrát. Kdykoliv uslyšíte vnitřní káravý hlas: „Co jsi to zase udělal/a?“, prostě se jednoduše znovu v klidu vraťte k myšlence: „Neexistují chyby, existují jen zkušenosti.“ Existují jen výzvy, zda dokážeme danou situaci vyluštit a zvládnout. A to by bylo, abychom na nějaké řešení záhy nepřišli! Vždycky to nějak jde, vždycky existuje řešení!
Ve skutečnosti je totiž na světě mnohem víc řešení než problémů. Proto zkoumejte, pátrejte, hledejte, tvořte svou hru, hrajte ji. Když si hrajete, dodává vám to živou a svěží energii a váš život významně nabývá na lesku a zábavnosti i vzrušení.
A navíc! Když tímto způsobem začnete skutečně žít, když se přestanete trestat a týrat za chyby, začnete přirozeně toto učení, tento přístup předávat i svým dětem. Přestanete postupně dělat z chyby modlu a osvobodíte sebe i své milované z těchto závislostí a vězení. A to je naprosto geniální, nezdá se vám? Rozhodně to stojí za pokus!
Chcete se dozvědět víc, jak efektivně změnit své rodičovské nástroje a strategie a zvýšit pozitivní dopad, který na své děti máte? Víc se toho dozvíte v e-knize Ivy Aliany Bendové Putování krajinou rodičovství (aneb jak se vychovat v rodiče), kterou čerstvě vydalo nakladatelství OSULE!
Objednejte si ji teď hned na našem e-shopu!
Iva Aliana Bendová
„Trocha krásy, trocha kouzel, zkrátka špetka neděle do všedního dne,“ říkával Jan Werich. A Aliana k tomu dodává: „A to je právě ono. Ve všem, co dělám, hledám tu špetku neděle pro každý den. To mě baví. :-)“
Aliana se narodila v Kraslicích, což je malé město na západě Čech. Úspěšně vystudovala konzervatoř a DAMU, nějakou dobu se věnovala naplno divadlu. Později porodila čtyři krásné děti, které vzdělávala doma. Když děti odrůstaly, začala se věnovat práci, která ji lákala a přitahovala: terapiím, malování obrazů a také výuce rétoriky, kde zajímavě propojuje své divadelní a psychoterapeutické zkušenosti.
Aliana sama o sobě říká, že není milovníkem stereotypů, a proto s oblibou hledá nové cesty. Ráda nachází netradiční úhly pohledu na věci, ať už dělá či dělala cokoliv.
Protože se nedrží žádných standardních metod, ale „šije postup každému přímo na míru“ a nebojí se společně s klienty experimentovat (a také si hrát!), jsou její metody překvapivě rychlé a hlavně trvale účinné.
Což si můžete ihned vyzkoušet sami, když se pustíte do experimentování s její knihou Putování krajinou rodičovství!
Více se o Alianě můžete dozvědět na jejích stránkách www.aliana.cz a také www.myslenkologie.cz.
ŽIJTE (s) CYKLEM A DĚLEJTE KLIDNĚ CHYBY!
Líbí se vám tento článek? Sdílejte ho dále:
Napište komentář