(rozhovor se soukromou učitelkou Irenou Bartošovou)
text © 2014 Dana-Sofie Šlancarová a Irena Bartošová / foto © archiv Ireny Bartošové
Irenko, ty máš takové velmi zajímavé a netradiční povolání – jsi soukromá učitelka. Můžeš našim čtenářům popsat, co tato profese obnáší?
Pracuju především v rodinách, jejichž zájmem je, aby jejich děti prospívaly a „porovnaly se“ se systémem státní nebo soukromé školy. Do péče přijímám i děti např. slovensky či rusky mluvících rodin.
A jak že to tedy probíhá v praxi? Rodiče mi zavolají a domluvíme si osobní setkání u nich v rodině. Probereme všechny školní a rodinné bolístky, které je v současnosti trápí. Školní nesnáze totiž mívají často daleko větší dopad na rodinu, než by se mohlo zdát.
Hned na prvním setkání prohlédnu školní práci dítěte a pak sestavujeme individuální pomoc a plán na míru. Domlouváme si časovou dotaci a zaměření se na konkrétní oblasti a činnosti, na kterých budeme pracovat. Někdy rodiče chtějí, abych o dítě pečovala v kompletní domácí přípravě do školy. Všechno je možné. Důležité je, co to rodině přinese z hlediska vztahů. Rodiče mají svůj byznys, svá povolání, kterým se chtějí věnovat – a proč by měli být specialisty např. v didaktice matematiky? Já si taky neumím opravit plynový kotel a volám odborníka.
Většina rodičů je šťastná, když se po naší hodině může věnovat dětem bez psaní domácích úkolů a užívat si společný čas úplně jiným způsobem.
Čím se konkrétně zabýváš?
Za těch víc jak 25 let mi praxe přinesla mnoho poznatků ve vzdělávání dítěte. Zabývám se podporou úplně všeho, na co si vzpomeneš, pro děti od 3 do cca 13 let. Předškolní přípravou, školní zralostí, přípravkou ke zkouškám na reálná gymnázia, specifickými poruchami učení, hyperaktivitou, dysfázií, strachem, sebehodnotou…Často umím pomoci i rodičům. Do rodin dojíždím, ale setkání mohou probíhat i u mě doma.
A jak ses k tomu vlastně dostala?
Přestala jsem být šťastná ze své práce učitelky. Cítila jsem, že musím něco změnit. Přestalo mě bavit pokračovat v tom systému, jak je v našich školách nastavený. Přestalo mě bavit všímat si chyb u mých žáků a hodnotit.
Nicméně mi trvalo ještě několik let, než jsem se rozhodla to konečně udělat a odešla jsem na volnou nohu. Byla jsem si vědoma toho, že jsem víc než profesionál ve svém oboru a nechtěla jsem toto svoje umění úplně zahodit, a tak se zrodila myšlenka, že moje místo je na druhé straně katedry, blíž k dítěti – v rodině, která řeší, že její dítě z nějakého důvodu neprospívá, a neví si s tím rady…
Co můžeš přinést dětem a co přinášíš jejich rodičům?
Dětem přinesu velmi brzy větší důvěru v sebe sama, podporu, úsměv… Rodičům dodávám úlevu a naději, že to s tím dítětem není tak strašné, jak to vypadá! Stále častěji se setkávám s tím, že se rodiče opravdu snaží, ale nefunguje jim z nějakého důvodu komunikace s dítětem a společné učení jim nepřináší tu pohodu. Se mnou je to zpravidla úplně jinak. Jsem třetí osoba, mimo jejich vztahy, a s tou to najednou jede.
Co je podle tebe důležité, aby děti získávaly ty informace a praktické dovednosti, které jim budou v životě opravdu užitečné?
Děti se především učí – a to hned jak se narodí – od svých největších životních učitelů, od rodičů. Přebírají úplně všechno. Tak moc milují svoje rodiče, že chtějí být nejlepší, a prostě jim to jenom ne vždycky úplně vyjde. Děti potřebují mít možnost se mýlit a chybovat a zkoušet a objevovat… Potřebují si dovolit chybovat. Potřebují, aby je rodiče milovali bez ohledu na cokoli.
V životě jim bude užitečné, když získají pocit, že je jejich máma s tátou podporují, dávají jim dost zodpovědnosti a důvěřují jim. Za těch osm let, co dělám tuto práci, jsem zjistila, že děti opravdu vědí, co dělají. Díky respektu k jejich jedinečnosti dostanu téměř vždycky odpověď na cokoli.
Co tě na tvé práci nejvíc baví?
Hodně učím děti podívat se na to učení jednoduše a s pohodou! Už mám všechno „vychytané“ a můžu pracovat velmi efektivně. A to mě baví. Ujasňuju, propojuju a umím se dobře ptát.
Co tě na tvé práci nejvíc nebaví?
Musím se smát… některé úkoly, které děti dostanou, opravdu zaměstnají celou rodinu na několik hodin… Tak takové děláme jen proto, že jsou za úkol a hodně rychle se jich zbavíme. Nemá to tím pádem žádný efekt a je to k ničemu. Nebaví mě to stejně jako ty děti!
Máš pro nás nějakou hezkou příhodu „z natáčení“?
Chce se mi napsat, že hezké příhody mám skoro každý den. V některých rodinách pracuju už sedm… pět let. Děti vědí, že přijedu, tak mi vaří čaj nebo v létě nápoj z čerstvých jahod a máty… Svým způsobem patřím do rodiny.
Máš nějaký tip pro rodiče?
Žádný všeobecný tip nemám. O rodičích uvažuju s respektem a důvěrou, že dělají vždy to nejlepší, co dělat mohou. Proto mám i já jejich respekt a důvěru úplně ve všem. Když je potřeba, tak je i zastupuju v jednání se školou.
A máš ještě volnou kapacitu, kdyby měli rodiče o tvoje služby zájem? A kam se na tebe mohou obracet o případné rady?
V této chvíli mám volnou kapacitu už jenom v pátek a o víkendu. O víkendu je ale nejen v obdobích písemek a testů zájem o intenzivní hodiny před písemnými zkouškami. S radostí budu zájemcům rezervovat svůj čas na příští školní rok (736 102 603, irba@seznam.cz).
Konzultace je možná po dohodě. U starších dětí je možná rychlá pomoc po skypu.
Irena Bartošová o sobě říká: Od druhé třídy jsem chtěla být učitelkou. Od té doby uběhlo 43 let.:-) Na univerzitě jsem končila začátkem 90. let, studovala jsem dálkově, když už jsem několik let učila. Studium na univerzitě mi dalo titul. Každodenní praxe, zájem, experimentování a jakási nesmiřitelnost mi daly všechno, co teď umím.
Bylo ale nutné pečovat taky o sebe. I proto se posledních několik let, když už jsou moje dvě dcery dávno dospělé, věnuju intenzivně osobnímu rozvoji. Nemohu nevzpomenout metodu RUŠ a v současné době jsem aktivně ve výcviku Sexological Bodywork a to je největší bomba v mém životě. Možná začnu pracovat na projektu, jak změnit tabu a mýty v oblasti „moje tělo a dotek“ v samotné rodině nebo ve škole?:-)
Žiju a působím v Praze.
ŽIJTE (s) CYKLEM A CHYBUJTE!
Líbí se vám tento článek? Sdílejte ho dále:
Napište komentář