text a foto © 2015 Dana-Sofie Šlancarová, dana-sofie.cz
Co mě naučily rauky?
Hledejte níže…
Možná jste taky byli ve Švédsku a na Gotlandu a víte, co rauk je. Možná to slovo slyšíte poprvé, jako jsem ho slyšela já před necelými čtrnácti dny. Ale už když jsem ho slyšela poprvé, tušila jsem, že to bude něco, co má magickou sílu a je to velmi krásné:-))
Rauk (a v množném čísle švédsky raukar) je v podstatě přírodní socha. Kamenný útvar vybroušený do nejroztodivnějších tvarů přírodní erozí. Tyto kameny se nacházejí na různých místech na světě – a jedny z nejkrásnějších jsou právě na Gotlandu.
Tyto kamenné sochy jsou nejen krásné, jak můžete vidět, ale mají opravdu magické schopnosti. Na Zemi stojí už pěknou řádku let, a když se s nimi dáte do řeči, zjistíte, že jejich čas běží trošičku jinak. Jejich čas spíš stojí než běží. A pobývat v čase, který spíš stojí, je v dnešní „supermoderní“ uspěchané době vskutku velmi inspirativní a svým způsobem značně úlevné…
Ale čtěte dále.
Stojím před raukem, který vypadá jako dvě chobotničky z druhého patra přilepené na sobě. Anebo – na druhý pohled – vypadá jako ženské přirození, dva stydké pysky. Obdivuju ho nejdřív očima a pak velkým okem fotoaparátu. Ale on mě volá blíž. Na dotek. Opatrně obcházím studánky slané vody a přicházím k němu blíž. Dotkni se mně, říká mi.
Řeči kamenů jsem se naučila už u nás v Čechách, a vím také, jak kameny milují lidské doteky. Jak milují hladit, cítit teplo lidských prstů na své drsné kamenné kůži. Zavírám oči, pokládám na něj ruce a zkoumám prsty jeho hrubozrnou pokožku. Kámen mne zve, abych na něj položila na chvíli i tvář a zapomněla na vše, co je v mém okolí.
Blíží se má menstruační fáze, a tak je pro mne jednoduché dnes vypnout hlavu a ponořit se do hlubin našeho vzájemného spojení. Kámen a člověk začínají splývat v jedno. Propadám se hlouběji a hlouběji do jeho bezčasí. Moje tělo mizí a zůstává jen vědomí, které prochází do středu kamene a skrze něj mimo čas… Podobá se to velmi pomalému pádu, ale slova jen velmi špatně popisují můj prožitek.
Vnímám najednou vše z úplně jiné perspektivy. Nebo ne z úplně jiné, ale z mnohem a mnohem větší, širší, hlubší, delší. Jsem kamenem a jsem pouhým bytím. Jsem prapodstatou a energií. Neexistuju a přitom jsem vědomí. Jsem to já, ale zároveň jsem i kámen a všechny kameny a Vesmír sám. Jsem nekonečná…
Nevím, kolik pozemského času uplynulo. Jen nějaký lidský budík na pozadí mého mozku zvoní, že je třeba se vrátit. Nechce se mi. Je mi v tom bezčasí skvěle. Věci se v něm zdají tak jednoduché a jasné a vlastně není vůbec co řešit. Chtěla bych se stát kamenem a plynout v řádu milionů let. Budík ale zvoní neúprosně. „Get up, Trinity,“ volá na mne mou oblíbenou větu z Matrixu. „Je čas se vrátit na Zem, do tvého lidského těla, k lidem a pozemským záležitostem.“
Velmi neochotně sundávám ruce z kamene a jen velmi pomalu otevírám oči. Zírám do plného slunce a divím se, kde se vzalo. Tam uvnitř kamene nebylo.
Ještě chvíli kámen hladím. Mluví ke mně. Říká: „Být člověkem je požehnání. Máš ruce a nohy a ústa a můžeš se pohybovat, tvořit, mluvit a jednat. To my kameny nemůžeme. Jsme tady připoutaní a můžeme mluvit jen k těm, kteří k nám přicházejí a kteří nám chtějí naslouchat. Naše plynutí pomalým časem je krásné, ale vaše možnost akce a činu, tu bychom chtěli taky. Přestaň posuzovat, co je lepší, kdo je lepší a kde by ti bylo lépe. Přijmi své lidství a své možnosti a z nich tvoř. Z nich čaruj. Přijmi sama sebe, celičkou takovou, jaká jsi, a z toho tvoř. Z toho jednej. Kameny nech kameny, moře mořem, slunce sluncem, jiné lidi jinými lidmi. Použij svoje ruce, svoje nohy, svoje srdce i svou mysl a s jejich pomocí tvoř a zhmotňuj, co je třeba. Nežel ničeho, co ti chybí, ale využívej všeho, co ti přebývá… A věz, že jsou chvíle, kdy kameny touží být lidmi…“
Jsem mezi dvěma světy. Ten kamenný mě stále láká. Zdá se jednodušší. Prostší. Méně komplikovaný. Ten lidský si mne táhne zpátky. Je někdy sakra složitý. Nezřídka se v něm ztrácím a o plynutí pak nemůže být ani řeči. Ale vím, že do něj patřím. Že jsem si ho vybrala a že kámen má pravdu. Mám vzít to, co jsem, a dělat to, co mám. Například napsat svýma rukama tohle poselství kamenů a poslat ho dál…
Odcházím po pláži zpět k autu. Všechny rauky se za mnou dívají a mávají mi, i když nemají ruce, ani nohy.
ŽIJTE (s) CYKLEM A ŽIJTE TEĎ A TADY!
Líbí se vám tento článek? Sdílejte ho dále:
Napište komentář