text a foto © 2013 Dana-Sofie Šlancarová, sneni-a-duse.cz
Kdysi se mi zdál velmi podivný sen:
Můj otec si půjčuje na hlídání mého psa a odchází ho venčit. Když se vrací, je na naší ulici pozdvižení. Všichni sousedi stojí venku a dívají se, jak se perou nějací psi, co se zrovna potkali na procházce. Vypadá to, že je to oblíbená zábava v naší dědině, psí souboje.
Mám obavu, že se pere i Čerňucha, i když ona je zrovna velmi mírumilovná, ale jeden v takovém prostředí provokace nikdy neví. Když se mi odkrývá výhled, vidím, že se perou nějací úplně jiní dva voříšci. Když pak ale spatřím svého psa, je můj jindy úplně černý pes úplně bílý!
„Tati, co to je? Co to má znamenat?“
A můj tatínek se ještě snaží sundat bílou skvrnu ze svých kalhot. „Trochu jsem maloval na bílo,“ říká.
Sáhnu na psa. Barva je lepkavá a chytá se na všechno kolem.
Povzdechnu si a odcházím do koupelny, abych vše a všechny zas uvedla na pravou míru.
Po probuzení jsem docela zmatená. Co to má znamenat, takový sen? Bílý pes, co je ve skutečnosti černý? A jelikož jsem teď v premenstruační fázi těsně před menstruací, moje podvědomí nezahálí a za malinkou chvíli mi posílá odpověď:
Víš, že všechno, co se v tvém snu objeví, jsi ty sama. Takže tvůj otec jsi ty sama, sousedi, co milují psí souboje, jsi ty sama, Čerňucha jsi ty sama, celá vaše vesnice jsi ty sama.
Tvůj otec je nějaký tvůj mužský aspekt, který je v tomto případě spojen s tvou schopností prosadit sama sebe ve vnějším světě, zacíleně za něčím jít, manifestovat myšlenky ve hmotě. Sousedi symbolizují ty tvé polohy, které milují hádky, spory, boje a dramata, i když jde jenom o to, že na sebe ve skutečnosti štěkají dva malí voříšci. Jsou to ty postoje k životu, které dokážou udělat z komára velblouda (což se ti v premenstruační fázi děje docela často, co?;)
Ty sama už máš tu schopnost některé své zásadní věci (= Čerňucha jako tvůj svobodný tvůrčí projev) vytáhnout z tohoto pokrouceného pohledu na svět, milujícího falešné drama a spory, nicméně stále ještě za jistou cenu: něco, co je ve skutečnosti černé, raději přemaluješ na bílo.
Vím, že moje podvědomí má pravdu. Nemá cenu s ním chodit do falešného sporu. Neuhádala bych to. Vím, že stále ještě dělám jednu věc: MALUJU ČERNOU NA BÍLO. Vím, že jsem se stále ještě nesrovnala s některými svými stránkami, které mi přijdou černé – a maluju je na bílo. Ale barva je lepkavá a špiní všechno kolem – a druzí stejně dobře poznají, že je to jen barva a pozlátko, a ne skutečná podstata věci. A i kdyby to nepoznali druzí – já dobře vím, jak to je. A já sama se chytám do své léčky, sedám si na svůj vlastní bílý lep.
Je čas jít do koupelny a přiznat barvu. Bílá je bílá, ale černá je černá a není o nic míň než bílá.
Je to celé jen jeden z falešných sporů a dramat našeho bipolárního světa: Bílá se hádá s černou, která je víc. Ale přitom my všichni už začínáme vidět, že není černá bez bílé a bílá bez černé a ani jedna není víc. A když se podíváme na monádu, vidíme na ní jasně princip toho, že kde je moc bílé, začne přecházet v černou. A obráceně. A že i uprostřed bílé je vždycky černé zrnko.
Nastal čas si přiznat černou barvu. Ano, jsem černá. Znamená to například, že si někdy připadám neschopná, a jsem skutečně neschopná v danou chvíli cokoli dělat. Ale moje neschopnost přitom může hrát svou důležitou roli: ukáže mi cestu k tomu, kudy jít k té správné schopnosti, ke správným činům. A dost možná je tu jen proto, že ještě nenastal k akci správný čas a je třeba počkat.
Moje vlastní dítě je někdy černé. Někdy dělá to, čemu se obvykle ve společnosti říká, že „zlobí“. Ale já vidím, že tahle jeho černá ve skutečnosti slouží jako vrtačka, co dělá díry do mého pohledu na svět, který se podobá betonové krabici falešných názorů a přesvědčení, v níž se nezřídka ve svém životě nacházím.
Moje černá je to, že mě absolutně nebaví hlídat si účetnictví a čísla a dělat obchodníka. Ale tahle moje černá dělá prostor pro druhé. Každý z nás má svoje černé a bílé, a tam kde má někdo černou, jiný člověk tam má bílou a může ho doplnit. A to je i smysl našeho spolubytí tu na Zemi. Brát své černé jako prostor pro někoho jiného, koho chceme mít ve svém životě nebo v businessu.
A když dovolíme, aby odpadla falešná bílá z našich falešně bílých psů (= z čehokoli, co děláme ve hmotě), začnou tím postupně odpadávat i nánosy strachu, starostí, obav a nelásky z našich srdcí a nám se velmi uleví.
Když přiznám černou, o to víc začne vynikat má bílá. A já je můžu milovat obě.
Černá je prostorem pro nové (myšlenky, lidi, postoje, činy). Bílá je tím, co jsem bytostně já (moje talenty, nadání, vášně, touhy, to, co mi jde úplně lehce a co se mi chce dělat ze všeho nejvíc).
Dávám si dnes za úkol ještě víc milovat svou černou. Pojďte do toho se mnou!
ŽIJTE (s) CYKLEM A MILUJTE ČERNOU I BÍLOU…
Líbí se vám tento článek? Sdílejte ho dále:
Napište komentář