text © 2018 Dana-Sofie Šlancarová, dana-sofie.cz / foto © pixabay.com
Mám kamarádku, úžasnou ženu, která v životě dokázala neuvěřitelné věci – ale pořád se jí nějak nedaří tak, jak by chtěla… Co ji znám, říká, že tento rok je to ještě těžký, ale příští rok – příští rok to bude určitě lepší! A pak se překulí rok a my se vidíme znovu a ona – říká totéž! Příští rok není líp. Houby, houby, slavný soude, ten lepší bude zase až ten následující. Včil je to ještě pořád těžké…
V čem dělá tahle moje úžasná kamarádka chybu? Proč se jí a jejím touhám, snům, záměrům a cílům vždycky postaví do cesty nějaké nečekané překážky? Je to temná magie, zlo z jiného vesmíru, které jí nepřeje?
Troufám si tvrdit, že to není magie a není to ani zlo z jiného vesmíru, ale zcela pragmaticky ona sama a její podvědomá přesvědčení. Ráda bych proto celou situaci s vámi rozebrala do detailů, abyste jí porozuměli, a přestali se takových věcí dopouštět sami na sobě. Aby fakt příští rok – a nejlíp už zítra – bylo líp.
Pokud jste ezoteričtěji ladění, můžete si za tím, o čem budu mluvit, představovat věc známou jako „zákon přitažlivosti“. Pokud jste pragmatičtěji ladění, zůstaňte taky na drátě, protože ono se to všechno dá popsat i zcela pragmatickými pojmy z oblasti našeho duševního prožívání.
Moje kamarádka dělá chybu v tom, že se věnuje problémům. Když se potkáme, nemluví o tom, co se jí povedlo, co funguje, co je skvělé. To zmíní tak nějak mezi řečí, ale většina toho, co povídá dál, je o tom, co se jí nepovedlo. Co se jí nedaří. V čem je zádrhel. Co ji trápí…
Pravda je, že jsme to navyklí takhle dělat všichni. Když jsme chodili do školy a šlo nám to, moc povyku se kolem toho nenadělalo, ale jakmile se objevila někde nějaká malá chybka, větší chyba nebo něco, co jsme totálně zvorali, najednou se kolem toho namluvilo až hrůza. Jsme prostě tak trénovaní. Přednost se dává komentování toho, co nefunguje, narozdíl od toho, co funguje, a to už od prvních krůčků.
Co na to ale říká zákon přitažlivosti? Ááááá, tak ona si stěžuje na tohle, na tohle a na tohle, tak jí přidáme… A máme to. Máme to, co nechceme. Jakmile jsou v našem přístupu k nějaké věci silné emoce, což ty negativní většinou jsou, je to přesně to, nač zákon přitažlivost reaguje.
A pokud to chcete v pragmatičtější verzi: Ve chvíli, kdy si stěžujete, dostává vaše podvědomí informace o tom, že to je věc, kterou preferujete. Protože kdybyste to nepreferovali, nedávali byste tomu tolik pozornosti. Takže vás potom bude upozorňovat víc právě na tyto (negativní) věci, o kterých se nejčastěji zmiňujete.
Zkusím to přiblížit ještě na příměru, o kterém mluví Miranda Gray v Cyklické ženě, když mluví o využití síly podvědomí v premenstruační fázi. V této fázi máme jako ženy jakýsi přímý kanál do podvědomí. Proto nám také nejvíc v této fázi, a ne v jiné, chodí spousta skvělých nápadů jen tak zčistajasna. Miranda popisuje, že když malovala ilustrace pro nějakou přírodopisnou knihu pro děti, potřebovala si všímat, jak vypadají cihlové zdi. Tak poprosila svou podvědomou mysl (které říká v tomto případě „štěněčí mysl“, protože jí „aportuje“ věci), aby jí dodávala inspirace. A opravdu, chodila městem a všude jí zrak padal na nějakou cihlovou zeď – a to dokonce ještě i poté, co ilustrace už dávno odevzdala nakladateli.
A přesně tak funguje naše mysl, když si na něco stěžujeme a něco vidíme jako problém. Běhá jako štěně a radostně nám dodává další a další příklady průšvihů…
A tak se to cyklí a zhoršuje a příští rok je to pořád průšvih a průser a vůbec to není dobré…
Stejný princip funguje i u mnoha metod osobního rozvoje. Ano, jsou skvělé – do té doby, než narazíte na to, že čím víc se noříte do toho, co se kdy stalo ve vašem dětství a čím vám ublížili rodiče a učitelé a další lidé a taky vy sami, tak tím hůř se cítíte a jdete od terapeuta k terapeutovi a nic vám nepomáhá. Regrese, kineziologie, konstelace, psychoterapeutická sezení – trochu vám to uleví, ale zítra jste tam znova a dost možná ještě hlouběji.
Chápete už proč? Vaše mysl vám jen dodává víc toho, na co jste se zaměřili. A když jsou to negativní věci, tak máte víc toho negativního… A tak jen rok od roku opakujete, že příští rok už určitě bude líp. A vono není…
Jak z toho tedy ven? Jednoduše. Lidově řečeno: Přestat se v těch sračkách babrat. Začít ignorovat to, co nefunguje, stejnou měrou, jakou jste doposud ignorovali to, co funguje. Prohodit poměr toho, jak moc mluvíte o pozitivním, a jak moc mluvíte o negativním.
Neříkám, že pozitivno má být 100 %. To ani nejde a ani to není záměr. Negativní věci nám umožňují poznat, co jiného lepšího v životě chceme, a tudíž v něm mají své místo. Ale přijde u nich nesetrvávat. Zejména emočně… Znáte to, takový ten pocit, jak se rozhorlíte, jak vám tamten ublížil, a tamten je debil, a ten to zvoral a prezident a vláda a Babiš… Tak tyhle emoce vezměte a obraťte. Začněte politiku ignorovat a věnujte láskyplné pocity tomu, jak vám krásně roste zahrada, dítě, váš pracovní projekt nebo vztah s vaším partnerem. A dávejte své štěněčí mysli úkoly, aby vám toho hezkého dávala víc. Ona se zaraduje, zaštěká a poběží úkol splnit… A vy se budete cítit mnohem mnohem líp ne až příští rok, ale už zítra nebo hned dnes!
ŽIJTE (s) CYKLEM A BUĎTE POZITIVNÍ!
Líbí se vám tento článek? Sdílejte ho dále:
Napište komentář