Chci být sama sebou – ale druzí mi to nedovolí :-(

text © 2015 Dana-Sofie Šlancarová, dana-sofie.cz / foto © pixabay.com

Pro tento článek jsem si vymyslela fiktivní postavu Heleny, která nikdy reálně neexistovala, ale ve skutečnosti žije v nějaké podobě v každé z nás…

Helena má dvě děti a manžela. Pak má taky tchyni a tchána, kteří bydlí nedaleko a často mají tendenci se plést do interních záležitostí Heleniny rodiny. Její rodiče bohužel bydlí na druhém konci republiky, takže se tak často nevidí. O to častěji se vidí se švagrovou a jejími dětmi, protože švagrová je rozvedená a pořád někde pryč a děti nemá kdo hlídat. Helenina starší sestra žije v Americe a má se podle všeho dobře. Helena se jí vždycky snažila vyrovnat, ale ani podle sebe ani podle rodičů se jí to nikdy moc nedařilo.

Helena bydlí s mužem a dětmi v domku v satelitní čtvrti. Dům mají pochopitelně na hypotéku a splácet budou ještě dvacet let. Dětem od Helen jsou čtyři a osm, chodí do školky a do školy. Helenin muž má náročné zaměstnání a chodí pozdě domů. Helena má rovněž náročné zaměstnání, které ji nebaví, ale jinak by tu hypotéku neuplatili… Domů musí ale chodit brzo, protože kdo by vyzvednul malou ze školky a kluka z družiny…

Je srpen roku 2015. Helena s mužem a s dětmi se právě nachází na zasloužené dovolené v Řecku, kam vyrazili společně se švagrovou a jejími dětmi a s tchyní. Jsou tu už třetí den a Helenu začíná bolet v krku. Vůbec netuší, čím by to mohlo být. Je přece na dovolené, u moře, kde to má tak ráda, a tak by všechno měla být v pohodě. Ale není.

Co se děje?

Pokročilým čtenářům knih Luisy Hay nebo Miroslava Hrabicy už dochází, že Helenina bolest v krku bude mít souvislost s pátou čakrou, a tedy s komunikací. Helena nevyslovila něco, co mělo být vysloveno. Co to bylo?

Byla toho spousta. Tchyně má neustále řadu poznámek k tomu, jak Helena vychovává svoje děti, a Helena by jí tak ráda řekla, co si o tom myslí – ale to se přece tchyni neříká. Švagrová si klidně leží na pláži a veškerá péče o děti je na Heleně. Tak ráda by jí to řekla, ale jak se taková věc komunikuje? Helena vůbec netuší, jak by to navlíkla.

Pokud je nějaký problém, hlad, zranění nebo neshoda, běží děti (vlastní i neteř se synovcem) jedině za Helenou. Heleně to svým způsobem dělá dobře, že je tu pro ně, ale v některých chvílích toho má fakt dost a chtěla by mít aspoň chvilku klid pro sebe.

A Helenin muž? Ten leží v posteli už od druhého dne dovolené, protože ho skolila nějaká zimnice. Stává se mu to na dovolených obvykle. Jakmile vypne z pracovního vypětí, tělo mu vypoví službu a Honza se stává třetím dítětem v domácnosti. Ale jak mu to říct, že by Helena taky potřebovala, aby o ni někdy někdo chvíli pečoval?

Jsou ale chvíle, které si Helen tajně ukradne pro sebe a pak si uvědomuje ještě další věci. Že ta práce, do níž chodí, ji nebaví a nenaplňuje. Ale že v ní bude muset setrvat ještě dvacet let, dokud nesplatí hypotéku. Helenino srdce v tu chvíli sice plesá nad západem slunce nad malebným řeckým pobřežím, ale zároveň se naplňuje bolestí z toho, že žije život, v němž není spokojená, a nevidí z něj cestu ven.

Tak moc by si přála být sama sebou – ale ono to prostě nejde. Ostatní jí to nedovolí. Musí tu být pro děti. Pro manžela. Pro švagrovou a tchyni. Pro hypotéku…

Kdyby se opovážila cokoli říct, určitě by nesouhlasili a mysleli by si o ní kdovíco a to ona nechce…

Co ovšem bude za rok nebo za dva nebo možná až za pět, půjde-li to takto dál? Helen se pravděpodobně zhroutí a najednou tu nebude moci být pro nikoho.

Představme si tedy jiný, lepší scénář. Helena jde na jedné procházce při západu slunce do sebe a dojde jí, že není cestou ustupovat druhým. Jejich požadavky budou jen dál růst a Helen je stejně nebude moci naplnit a uspokojit je. Takže se Helen rozhodne (protože Hay i Hrabicu taky četla) večer říct svému muži, co potřebuje. Očekává hromy blesky a neochotu a nechápavost – ale je příjemně překvapena. Honza ji chápe a sám přijde s nápady, jak řešit situaci s tchyni a dětmi. Viděl to už dlouho, ale když Helena nic neříkala, myslel si, že je to pro ni v pohodě. Proč by to řešil, když mu nikdy nic neřekla? On jako muž nemá schopnost si domýšlet, co mu žena neřekne…

Do druhého dne je Helenin krkobol výrazně menší. Pak je na řadě švagrová. Strašně ji štve – ale proč? Protože si klidně dovolí to, co si Helena dovolit nedovolí, a přitom to chce ze všeho nejvíc: Pohodu a klid a nic neřešit. Heleně dojde, že švagrová je pro ni vlastně vzorem. Že se na ni má přestat zlobit a naopak se inspirovat k jisté dávce sobectví. Jakmile jí v duchu odpustí, švagrová se začne sama od sebe chovat úplně jinak – vstřícněji. Na večerní procházky chodí spolu a povídají si o věcech, o kterých si nikdy nepovídaly. Zázrak? Ne. Změna vnitřního nastavení, které proměnilo i vnější dění.

A pak je tu tchyně a zaměstnání. Dva ořechy velikosti i odolnosti kokosu. Ty už na dovolené nevyřeší, ale aspoň o tom začne hovor s Honzou. Honza souhlasí, že se nastaví pravidla, aby jeho matka neměla přístup do jejich domácnosti v kteroukoli denní či noční dobu, byť s tím bohulibým záměrem, že jim jde pohlídat děti.

A zaměstnání. Tam to trvá ještě několik týdnů, než Helen pochopí, že jsou na světě i jiné firmy a že by opravdu mohla odejít a jít jinam. A že ji i jinde můžou chtít, protože má co nabídnout. Ale pak, ve chvíli, kdy to v ní uzraje a uvnitř ní se odehraje ta neviditelná změna: že ty možnosti zde jsou, že to nemusí být ohrožení pro rodinu, že ona sama může jít za tím, co baví a naplňuje jen a jen ji, pak už to jde ráz naráz.

Ve všech případech Vesmír zareagoval na jiné vnitřní nastavení Helen. Na její odvahu. Na její odvahu postavit si svoje hranice. Postavit se za sebe sama. Být sama sebou. Jít za svými touhami.

Vesmír nám dává jen to, co si dovolíme. A proč si dovolovat to, co vlastně vůbec nechceme?

Máte vždy na výběr. Vy sami. Nikdo jiný to za vás neudělá.

* * *

PS: A pokud hledáte inspiraci, jak to provést, abyste našli zaměstnání svých snů,
podívejte se na stránky projektu Získám dobrou práci Jany Bártíkové…
 

ŽIJTE (s) CYKLEM A BUĎTE SAMY SEBOU!

Líbí se vám tento článek? Sdílejte ho dále: